Je na čase porodit. Ne tedy toto miminko, to má ještě spoustu času, aby se dopeklo, ale tak trochu si zavzpomínat…Synovi se na svět moc nechtělo. Sice se krásně otočil hlavičkou, ale to bylo tak všechno. Dokonce jsme ho dlouhodobě podezřívali, že si vylezl zase zpátky nahoru a držel se mě za žebra, jen aby nemusel ven.
Termín porodu jsem měla v sobotu 3. května, o týden později jsem pro jistotu nastoupila do porodnice. Pěkně jsem se prospala, odpočinula si a pomalu se připravovala na porod, který tak nějak neustále nepřicházel. Moje tělo nereagovalo ani na vyvolávací tablety, jediné, co jsem z toho měla, byly příšerné křeče v zadní části stehen. Pamatuju si, jak jsem se plazila po pokoji, hekala, měla pocit, že to jsou mé poslední hodiny a ptala se své spolubydlící, zkušené maminky, která čekala své druhé dítě, jestli už to je ono. A ona se jen tak usmívala a říkala kdepak, tohle je jen taková lehká křeč. Jak lehká??? Vždyť už tohle se nedalo vydržet!
Ve středu 14. května jsem absolvovala už asi stopadesátý monitor. Ležím, koukám chvíli do stropu, chvíli na křivku… přišla porodní asistentka a zhodnotila, že dneska už to asi bude a že mám volat manžela, pokud chci. Jasně že chci! Ať si to taky užije, ne? (Ale vážně, šel dobrovolně, nenutila bych ho, kdyby nechtěl, přestože já jsem si to moc přála.)
A tak stále ležím, sleduju hodiny, nemám do čeho píchnout, tak mrknu na křivku a vidím, že ta jde jaksi někam úplně dopryč. Volám na sestru, ta jen strčila hlavu do dveří, koukla na papír, a pak už jsem slyšela ať volají ARO, dusot a najednou kolem mě byla spousta lidí a všichni se mě na něco ptali, mých devadesát kilo živé váhy se ze stresu roztřáslo jako sulc a nebyla jsem schopná to zastavit. Se synem bylo něco v nepořádku, ale já jsem vůbec nevnímala co přesně, jen že je něco špatně a že musí okamžitě ven. Zrovna když mě vezli k výtahu, přijel manžel, toho posadili do pokoje pro tatínky, ať čeká. Co si ale třeba pamatuju naprosto přesně, byl anesteziolog, takový mladý kluk, ten typ co váží třicet kilo i s postelí a do teďka je mi záhadou, jak mě udržel v klubíčku, abych se necukala a mohli mi píchnout anestezii. Pak už jsem jen cítila tahání za kůži, slyšela doktora jak říká máte chlapečka, pak ho nesli někam pryč a já brečela, proč nebrečí, protože ve filmech přeci děti po narození vždycky brečí!!! Když ho nesli kolem mě zabaleného do osušky, tak mi Vojtíška na chvilinku ukázali, byl přesně tak ošklivý, jako si ho pamatuju z ultrazvuku.
Pak jsem ležela se svým mrtvolným tlakem 70/40 na pooperačním. Ta doba, než zazvonil telefon, byla nekonečná a když mi sestřička řekla, že je syn v pořádku, spadl ze mě obrovský balvan. Důvodem akutní sekce byla alterace ozev.
Manžel se mi pak svěřil, že to pro něj byl hrozně zvláštní pocit… přijel v době, kdy byl problém a on byl (logicky) až ten poslední, komu řekli co se děje, pak měl sice miminko, ale ženu ne… no ještě jsme si hodinu a půl počkali, než jsme byli všichni spolu. Měla jsem štěstí, že v tu dobu jsem byla na porodní JIP sama, a tak mohl být chvíli se mnou na pokoji.
Syn je v pořádku a kromě jiných věcí, které nás více či méně trápí, je naprosto zdravý.
Ne že by mě to někdy před tím napadlo, ale po této zkušenosti bych se nikdy (!!!) nerozhodla pro domácí porod. Jsem přesvědčená, že kdybych rodila doma, můj syn by nežil.
Podruhé to bylo naprosto odlišné. Jelikož jsem si u Vojty porodního neprožila vůbec nic, bylo to pro mě poprvé a upřímně říkám, že jsem byla děsně nervní, jestli poznám, až to bude ono. Termín podle UZT jsme my holky opět prošvihly, a tak jsem si pro ukrácení času začala vyrábět vánoční věnec na dveře (což je moje rada pro maminky čekatelky – když selžou všechny babské rady na vyvolání porodu, začněte dělat něco, co lze jen těžko přerušit a to by bylo, aby to nebylo zrovna v tu „nejnevhodnější“ chvíli).
Jako by to bylo včera… V 11 hodin jsem začínala cítit takové divné tlačení a stahování v břiše, identifikovala jsem to jako kontrakce a začala si měřit čas mezi nimi. Pravidelných šest až sedm minut dvě a půl hodiny mě donutily přestat kreativně tvořit, alespoň částečně uklidit ten bordel a zavolat manželovi, že mám takové tušení, že dneska už teda jo. Napustila jsem si plnou vanu vody, teda vlastně jen trochu vody, ale když jsem se do ní naložila, málem přetekla… Vojtíšek se tomu děsně smál a říkal, že vypadám jako hrošice. Kontrakce neustupovaly, bylo tedy načase povolat dědečka domů z práce, předat juniora a s kufrem, který spíš napovídal něco o měsíčních prázdninách, se nablížit směr porodnice. Ve tři hodiny jsem ještě celkem vysmátá klepala na dveře příjmu, udělali mi monitor a poslali manžela domů, že to asi dneska bude, ale že tam nemusí čekat, že pak zavoláme. Přesunuli mě na pokoj pro matky čekatelky, a stejně tak, jako má někdo osypky jakmile spatří bílý plášť, moje noha se opět začala křečovitě kroutit, jen co jsem překročila práh pokoje. Stále jsem ale měla pocit, že holky přeháněly, když říkaly, jak děsně to bolí, protože tyhle kontrakce sice bolely, ale zvládnout se daly, takže mi bylo naprosto jasné, kdo je tady měkoň. Pche! O půl páté jsem šla na další monitor a vzhledem k nálezu a mému předchozímu (ne)rození a jizvě se doktorka rozhodla píchnout vodu. Manželovi jsem volala, ať ani nevystupuje z auta a jede zase zpátky (to potěší), že se nám ta naše malá slečna v noci narodí. Jo, v noci…
Nechala jsem si udělat očistné klyzma a dobu do šesté hodiny jsem trávila střídavě ve sprše a na záchodě. Podezřívám sestru, že mi to udělala schválně, abych při tom běhání sem a tam zapomněla na bolest při každém stahu. V duchu jsem se omlouvala všem, o kterých jsem si myslela, že jsou fňukny 😉 Jediné, co mi v tu chvíli přišlo normální a naprosto přirozené, bylo mlátit ve sprše hlavou o kachličky.
Tatínek má z porodního sálu spoustu veselých příhod. Třeba tu, jak jsem trvala na epidurálu, přestože doktorka i anesteziolog už dávno věděli, že to je zbytečné, protože porodím dřív, než to vůbec zabere. Manžela jsem jmenovala svým oficiálním tiskovým mluvčím a všechno jsem vyřizovala přes něj – ať mu (anesteziologovi) řekne, ať mi to (epidural) píchne, ať na mě (doktorka) nesahá, ať na mě (anesteziolog) pro změnu sahá, ať jdou (všichni) pryč, ať (doktorka) nikam nechodí… No minimálně jeden z nás se docela bavil 🙂 Měla jsem pocit, jako kdybych se dívala sama na sebe odněkud z dálky, vůbec jsem se nepoznávala, ale nebyla jsem schopná proti tomu nějak bojovat.
A pak jsem najednou pocítila, že teď je ten správný čas a na čtyři pět zatlačení byla malá venku. A tady zafungovalo přesně to, co jsem četla už mnohokrát, ale prožít jsem si to musela sama – že jakmile dítě opustí matčino tělo, mozek všechnu tu bolest a námahu jednoduše vygumuje. Přesně tak to bylo u mě. Najednou takové ticho, jen Anežčino tiché kvikání a neskonalá radost, úleva, pýcha a obrovské štěstí, absolutní emocionální bouře, že teď, když to píšu, mám pocit, že se asi rozbrečím.
Ta část, kterou bych označila jako porod, trvala všehovšudy dvě hodiny. Přišly mi nekonečné, ale s odstupem času mi je jasné, co by za to jiné maminky daly…
Jsem zvědavá, jaké to bude potřetí. Poslední dobou mě pronásleduje takové tušení, že to ani do porodnice nestihneme. Manžel se k tomu staví pragmaticky, protože „nezapomeň, že jsem to měl všechno v přímém přenosu, jsem gynekolog amatér“ 🙂 Tak uvidíme. 🙂
Napsal/a: Gabriela
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
Milá Gabčo, právě jsem dočetla s brekem… a manžel od sousedního stolu nadává, jestli mi to stojí za to, že nechápe, proč potřebuju pobrekávat (-:
Moc hezky napsané a neboj ono i s třetím to krásně zvládnete…
Přesně, Gabčo! To je neuvěřitelné – u nás je to na chlup stejný 🙂
Marinada, mluvíš o svém nebo o mém dítěti???? Je to neuvěřitelné, ale tvoje teorie naprosto sedí i na mého syna. My třeba když mu chceme v neděli mýt vlasy, to abysme mu to už v pondělí začali hlásit 😉 😉 😉
V zimě stojí pod kopcem, prohlíží si lyžující děti a mudruje „k čemu to je? to ale nebudeme dělat, že ne?“. Nakonec se odhodlal a lyžovat se naučil.
V komunikaci s ním to ale chce velikánskou dávku diplomacie a hlavně trpělivosti, čehož se mi ne vždycky dostává tak, jak bych si představovala a přála 😉
Gabčo, musím reagovat – průběh Tvého porodu je hodně podobný porodu mému…Dcera kdyby to šlo, tak mi leží v břiše dodneška 🙂 Jak roste, tak mi dochází, že ona je přesně taková povaha, nikam se necpe, všem dá přednost a velké změny nemá ráda. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou Tvůj prvorozený není taky takový… 🙂
Asi je to blbost, ale napůl z legrace dceři říkám, že už v tom břiše, když se měla narodit, si určitě říkala:“No já nevím, radši ještě nevylezu…může se to vůbec? Nikdo mi nic neřekl…No já radši ještě počkám, než půjde někdo přede mnou…“
Děkuji moc za reakce!
Je mi jasné, že ne vždycky se každému trefím(e) do vkusu a do názoru, že jo, Hanzlici 😉 😉 😉
Nicméně moje volba je jasná, příště opět do té stejné porodnice, mimochodem vzdálené 147 km od mého bydliště. Ale neděste se, nejedeme to jednu štreku, vždycky se ubytujeme někde poblíž 😉 Jinak bychom to s třetím mimčem asi vážně nestihli 😉 😉 😉 Manžel není Schumacher a tuším, že ani v garáži nám Ferrari nestojí 😉
Gabčo, dočetla jsem článek s brekotem, no po řád to svádím na hormony, jsme na konci 6nedělí.. hezky napsané a porody síla.. vim o čem mluvim, nedávno jsem porodila třetí holčičku… tak se drž!
Co žena, to originál, co porod, to neopakovatelný zážitek a také po každé jiný.. Vzpomínky nám zůstanou a naše děti tomu nebudou chtít věřit..
Užívej si těhu, dokud to jde, pamatuj, dítě v bříšku je to jediné, které „neumí zlobit“ 😉
Moc hezky napsane..a prezevsechno i s nadhernou davkou ironie a vtipu 😀 Cetla jsem to jako detektivku 😀
A jako bych se vratila o nekolik r.zpet..Ja pouzivam pri bolesti,“cerny“humor..a pri porodech i sebeironii 😀
Prvni porod,pred 20r.,tomu by „dnesni“maminky moc neverily 😀 (holka)
Druhy,pred 18r.,byl nadherny,rychli a „podle ucebnice“ 😀 Stejne jako cele druhe tehotneni(kluk) 😀
A treti,skoro pred 8r.,rychlej,ale udesnej 🙂 (devcatko)
Davam plny pocet hvezdicek a drzim pesticky!!! 😀
Gábi, bez mučení se přiznám, že jsem přestala číst hned jak jsi napsala, že domácí porody nikdy. Hned se mi začalo hlavou honit tisíc argumentů, ře „tak to není“, a nebyla jsem schopna se dál soustředit na článek. To je jako bych byla fanatik 😀 Dočtu si to určitě později, zajímá mě i ten zbytek 😉
Ještě mi to připomnělo první porod z pohledu mého může.
Šel jsem za sestřičkou, nesla už umytou a zváženou malou, zastavila se ve dveřích, řekla ajejej, otočila se a is malou šla pryč. Podívám se dovnitř všude plno krve, najednou pribehne doktorka a začne rvat po sestrách.Najednou kolem tebe všichni lítáji . Vůbec jsem nevěděl co mám dělat.
no jo, dneska se tomu už zasmejeme.
Tak jsem nevěděla jestli brecet nebo se smát.Jsem ráda, že vše dopadlo dobře.
A ten třetí porod bude rychlý.Jo, a ještě se říká,ze každý další porod je bolestivejsi. Bohužel to tak je,já to vím moc dobře 🙂 . Ale u každého to je jinak:-)
Mobile Sliding Menu