Gabriela – 19. tt.

A jak se to stalo, že jsem po čtvrté otěhotněla? To se takhle jednoho krásného prosincového dne nastěhuje žena k muži, tomu po dvou týdnech dojde, že ta spolubydlící je fakt skvělá, po šesti letech ji požádá o ruku, pak se jim narodí první dítě, po delší době konečně druhé a žena, hladová po dalším mateřství, zatouží po třetím miminku… Ale teď vážně.

Po tom, čím jsme si museli projít, než se nám narodila dcera, nám lékaři sdělili, že už další dítě přirozenou cestou mít nebudeme. Úplně přesně v papírech stojí, že „přirozené početí je vysoce nepravděpodobné, nikoliv však zcela vyloučené“, taková berlička, znáte to. A tak jsme to přestali řešit, žádná antikoncepce, žádné sledování plodných dnů (a že jsem už skoro odborník přes bazální teplotu), no a vidíte… Tím chci hlavně říct, že pokud některá z vás má podobný problém,  nemáte házet flintu za hlavu. Někdy ten organismus a mozek prostě potřebuje na určité téma vypnout, ale nenásilně. Říct si „a teď na to nebudu myslet“ nefunguje. Mně se to teď říká, po bitvě je každý generál 😉

A co si o vzniku nového života myslí můj skoro pětiletý syn?

„No, dva samci nejdřív bojují o samici. A tomu, co vyhraje, nějakou vybereme. Musí být hezká a musí umět pěkně mluvit. Já jí řeknu, aby řekla jo, a když to řekne pěkně, tak se do sebe zamilují a pak budou mít mláďátka. A to se pak narodí z vajíčka nebo v porodnici.“

Takže jak se dostane miminko do bříška, už víme. Otázkou je, kudy pak vyleze ven („já když jsem byl v bříšku, tak jsem se ti koukal z pusy“). Pár dní poté, co jsme mu oznámili, že bude mít dalšího sourozence, se mě na to tedy celkem pochopitelně zeptal. Vysvětlila jsem mu, že ho v porodnici vyndal pan doktor z bříška a že jestli chce, tak mu to klidně i ukážu. Tak tomu říkám hozená rukavice… No neděste se. 🙂 Narodil se akutním císařským řezem, takže jediné, co si prohlédl, byla jizva. Jeho lačnost po informacích byla uspokojena a já doufám, že si s tímhle nějaký čas vystačí.

Dceři je patnáct měsíců, bříško mi hladí a zvedá tričko, protože jednou to miminko přece musí uvidět, když o něm všichni mluví. Moje sestra má šestitýdenní holčičku, pro Anežku je to krásná živá panenka s takovou zajímavou věcí v pusince, kterou je potřeba řádně vyzkoušet, osahat a ožužlat. A tváří se, že já, macecha, jsem fakt nejhorší na světě, protože jí dudlík nechci dopřát. Myslím, že z ní bude malá velká sestřička pečovatelka. Do doby než zjistí, že pečovat o miminko je práce. 🙂

Každé moje těhotenství je něčím jiné. A velmi rozdílné byly i mé dva porody. O tom bych vám napsala třeba příště.

Napsal/a: Gabriela