Děti ani náhodou!

Když jsme se manželem seznámili a po nějakých letech dokonce i vzali, otázku ohledně dětí jsme nějak neřešili. Z lékařského hlediska jsem ze začátku děti ani mít nemohla. Ale pak nám bylo povoleno a na přímou otázku se mi dostala přímá odpověď:
Dítě? No to ani náhodou.

Začalo to skřípat a to po všech stránkách. Na sex chuť nebyla, proč také, že? To se zase nelíbilo manželovi, takže dohadování o „blbostech“ začalo být na každodenním pořádku. Potkat venku kočárek bylo pro mne utrpení. Jakékoliv otázky ohledně dětí jsem se velice rychle naučila zahrávat do autu. A pak se mi podařilo vyhrát dovolenou. Sama pro sebe jsem si řekla, že to bude mezník naše vztahu. Buď se nějak rozumně domluvíme, nebo bude nejlepší, když půjdeme od sebe.

Vrátili jsme se domů, odpočatí, v relativní pohodě. Otázka zatím znovu nevyřčena a nezodpovězena. Ani ne měsíc po návratu, nevím, jaký byl spouštěcí mechanismus, mi manžel jednho dne oznámil, že bych tedy mohla zkusit vysadit „antibaby“ pilulky a uvidíme. Vyšlo to akorát. Dobrala jsem asi 5 tabletek z platíčka, další schovala a začalo „zkoušení“. I ta vášeň se nějak vrátila.
První měsíc – NIC. Tak „zkoušíme“ znovu. Byli jsme jak králíci. 🙂 Další měsíc, zrovna prosinec, ač jinak sladké nejím, po cukroví jsem se mohla utlouct, milování začalo být bolestivé a i když bez antikoncepce byly měsíčky nepravidelné, tak přeci jen už doba překročila průměr. Že by?
Jako naschvál, po Vánocích jsme odjeli z domu, lékárna v nedohlednu. Že jsem byla nervozní, je slabé slovo. Určitě víte, kam vedla moje první cesta po návratu. Samozřejmě pro test, pro jistotu ten dvojitý. Manžel nic netušil. A já také ne, že jsem taková dobrá herečka.
Druhý den ráno, hned jak se za manžílkem zavřeli dveře, v 5,30 ráno jsme se vrhla na věc. A výsledek – jasně 2 čárky jak vymalované. První to věděla má sestra, protože zrovna přijela a byla „na ráně“. Cca po 14 dnech špinění, ale vše dopadlo tak jak mělo a za 9 měsíců jsme si domů odváželi syna. Celé těhoteství byl „tatínek“ velice úzkostlivý, nic těžšího jsem nemohla dělat, na delší cesty autem jsem také mohla zapomenout a nakupování pro mimi se stalo jeho koníčkem. Jen když se mne po 12 hodinách na porodním sále zeptal na druhé mimi, tak bych po něm něco hodila, kdybych měla co a sílu.

Druhé dítko jsem si nacvičovali o 2 měsíce déle. To se tedy jako první dozvěděl tatínek, protože ještě před uděláním si testu, jsem se přiznala, že mám jakési tušení. Ale zkoušeli jsme dobře a dali si záležet, protože se nám podařila holčička. Samozřejmě tatínkova princezna.

A co dodat k názvu článku? Dnes by vám odpověděl, že nechápe, jak někdy něco takového mohl říci. Absolvoval se mnou všechna vyšetření, odběry, ultrazvuky. Byl mi oporou při obou porodech, tak jsem mu to „kličkování“ odpustila. Musel k tomu prostě dozrát.

Napsal/a: Julie75