Chtěla bych Vám napsat o tom, jak má představa o ideálním porodu se stala skutečností, o tom, jak jsem konečně naplněná, o tom, jak jsem se zbavila strachu rodit, přesto mé jednání určoval hlavně strach.
Možná mé obavy nepochopí mnoho lidí, ale snad je pochopitelné, že strach nás dokáže hodně ovlivňovat i omezovat. Svůj strach jsem získala s prvotními zkušenostmi s porodem, který sám o sobě by byl ideální, kdyby…
Šla jsem tehdy rodit mladá a s absolutní neposkvrněnou důvěrou, ale hodně mnou kdysi zamávala ona realita a odtržení od dítěte, stále to v sobě mám. Od té doby bojuji i se ztrátou důvěry k systému lékařské péče a jsem v této věci velmi obezřetná. Asi byla i chyba, že to tehdy byla má 1. lékařská péče, kterou jsem opravdu kdy „potřebovala“ a bylo potřeba léčit něco, co léčit nebylo třeba. Chtě nechtě nemohu cítit vděčnost, ale jen zášť z toho, že jsem byla okradena, znásilněna a ovládá mě strach, že budu nucena si to opět nechat líbit. V té době jsem si řekla, že ač chci ještě několik dětí, do porodnice nikdy nevstoupím, pokud tam budou panovat ty samé podmínky.
Prakticky ihned po porodu jsem začala hledat, jaké mám možnosti a hledala jsem i po celé druhé těhotenství… Mé zjištění bylo zdrcující, nemám žádné jiné možnosti, než se vydat opět do porodnice a strávit tam doporučený počet dní- bez mého malého prvorozeného závisláka. Neměla jsem sílu jít proti proudu a porodit někde sama, bez pomoci, ale doufala jsem, že budu mít dostatek sil bojovat v porodnici. Tentokrát jsem pečlivě vybírala, věděla jsem, co chci a měla konkrétní dotazy.
Druhý porod dopadl podle mého porodního plánu, který byl respektován. Cítila jsem, že jsem to já, kdo rozhoduje a proto jsem byla i více nakloněna ke spolupráci. Byla jsem spokojena, jak asi nejvíc člověk může být v instituci nemocnice a přesvědčena, že učiním opět onen kompromis a třetí miminko porodím opět tam.
Jenže s třetím miminkem v bříšku jsem znejistěla.Věděla jsem, kde, respektována, mohu porodit, nicméně ono místo nebylo zas tak blízko, sanitka mě tam neodveze, auto nemáme. Porodnice a jí podobné, kde jsem rodila první dítě, pro mě nepřipadala v úvahu – dostávala jsem se do třasu jen při pomyšlení na ni. Jak je asi rychlý třetí porod? Pociťuji z toho všeho nepříjemný stres a najednou mi to připadá tak zbytečné a na hlavu postavené někam se složitě trmácet a pak zpět (druhé dítě jsem si pár dní po porodu vezla z porodnice domů vlakem), být odtržena od své rodiny a starších dětí… Navíc strašák, kterého si v sobě uchovávám z prvního porodu, nemizí, ale roste, živen stále novými informacemi a zkušenostmi ostatních, které jsou na podobné vlně, jak já.
Od svého prvního porodu jsem se stále nepřestala věnovat tématu porodu, hlavně přirozenému porodu a porodu doma, který mě fascinoval a sledovala jsem vše kolem, jak jen jsem byla schopna. Věděla jsem, že pokud mi bude dáno, dokážu tentokrát jít proti proudu – najednou mi nepřipadl tak silný – a porodím své miminko sama.
Své úmysly jsem sdělila jedinému člověku, mému liberálnímu manželovi. Snažil se mi ve všem důvěřovat, ale diskutoval o tom i se svými kolegy v práci a byl tedy zároveň i pod vlivem záporného a hrůzou opředeného postoje k takovému jednání. Čím víc se blížil porod, tím víc byl nejistý. Porodní asistentka by nám bývala v tomhle hodně pomohla, manžel se bál právě nejvíce toho, že v tom budu sama. Bohužel, u nás takřka neexistuje péče mimo zdravotní zařízení a kde nic není, ani čert nebere.
Nechala jsem to ale plynout, nic jsem neplánovala a neupínala jsem se ani na to, kde porodím, ani co bude s dětmi a nejistým manželem, až to na mě přijde. Věděla jsem, že rozhodne až den samotného porodu.
Porodní proces vnímám jako něco naprosto vyjímečného, svým způsobem krásného – člověk jako by se octnul na Jižním i Severním pólu zároveň. Něco, po čem následuje nepopsatelné štěstí…
A tak tomu bylo i před rokem, kdy k nám s novým dnem přišlo naše miminko. Jakoby se probudilo k nám a s námi, do nového všedního-nevšedního dne…
Byla poslední květnová neděle, měla jsem pár dní po termínu. Chvíli před půl třetí ráno mě probudila touha zjistit, v jakých intervalech se objevuje to, co mě vzbudilo a dává snad naději, že porod se blíží. V tichosti vstávám, odplížím se dolů do kuchyně, sleduji hodinky a snažím se dobalit tašku do porodnice, nějak se mi to stále nedaří. Pociťuji jakési naděje na porod. Pocit to není úplně k přehlédnutí, je to takové stáhnutí celého mého velkého břicha kolem dokola, objevující se pravidelně po 7 minutách. Vnitřně cítím, že den D konečně nastal, ale jistotu nemám. Nevím, co mám dělat, připadám si jak simulant, co nemůže spát a rozhodně nemám potřebu opouštět „teplo“ domova. Jdu si alespoň udělat klystýr, neuškodí a třeba se něco začne dít víc… Nic. Začínají se mi klížit víčka z toho předčasného probuzení. Přesouvám se do obývacího pokoje na pohovku, dávám pod sebe pro jistotu hygienické prostěradlo a ještě se podestelu, kdyby náhodou. Zavírám oči. Naději na porod stále cítím, ale dá se při ní krásně ležet, nic nedělat a podřimovat, při nadějích se uvolňovat dýcháním. Asi v půl šesté mě z lehu zvedne 1. opravdu bolestivá kontrakce. Za chvilku za ní další. Ležet už nemůžu. Právě začíná ten pravý porod. Mám radost, je to tu a miminko se dere na svět s takovou silou, kterou jsem nezažila! 6 hodin ráno, všichni spí, ale co nevidět se začnou probouzet. Jak dlouho budu ještě rodit? Mám kontrakce asi po 3 minutách. Každá kontrakce mě sráží do kolen, na všechny 4. Jiná poloha je pro mě nepředstavitelná. Každá kontrakce mě paralyzuje svou sílou. Pokaždé, když kontrakce poleví, cítím obrovskou úlevu, kroužím pánví nebo na chvilku vstanu a projdu se, než mě srazí další kontrakce. Na okamžik mě přepadá beznaděj a napadá myšlenka, jak by to asi vypadalo, kdybych si přeci jen zavolala pomoc. Hned bolest snáším lépe – na všech čtyřech, opřena o míč. Neumím si představit se někam v tomhle stavu přesouvat. Jsem ráda, že všichni stále spí a nikdo mě nevidí, neslyší, ač si při každé kontrakci už i zvukově ulevuji. Něčí pozornost by mi nijak nepomohla, ba naopak, uvědomím si, jak se cítím dobře tak, jak jsem, teď a tady.
„Hovořím“ s miminkem a „říkám“, že my dva to spolu určitě zvládneme. Cítím bolest v kříži, zjistím, že když si přitlačím, kontrakce tak nebolí, ale nevím, zda už jsem dostatečně otevřená. Kontrakce už zhluboka neprodýchávám, ale dýchám rychle a mělce a do toho nechávám své tělo zlehka tlačit, snažím se mu v tlačení příliš nepomáhat. Najednou ucítím pod sebou mokro – odtekla plodová voda. Následující kontrakci už si sahám mezi nohy a u vchodu hmatám vlasatý vršek hlavičky.
Volám na manžela, nechci, aby přišel o okamžik zrození… Na další kontrakci ze mě najednou vyklouzne miminko celé! Nečekala jsem to tak rychle, nechytala jsem ho, ale padá do měkkého. Leží tam… Cítím obrovskou úlevu, nic mě nebolí. Miminko žije, dýchá. Připadá mi to tak neuvěřitelné, nereálné, jsem chvíli mimo a připadám si prázdná, nechápu, že nás je z ničeho nic o jednoho víc.
Starší děti spí přímo nade mnou v pokojíku, manžel v ložnici vedle. Miminko se rozpláče. V obýváku zrovna nemáme teplo, sotva 18 stupňů, ihned si jej beru na tělo, lehám si, přes miminko přehazuji osušku a přes nás oba ještě deku. Podívám se na mobil ukazuje 7.07. U sebe na holém bříšku osušuji již spokojené miminko a po těle se mi rozlévá obrovský klid a štěstí. Jsem sama se svým miminkem. Nevěděla jsem, koho mám v bříšku, chtěli jsme se nechat překvapit, teď jsem ani nestihla zaregistrovat, zda je to holčička, či kluk, ale je mi to v tu chvíli naprosto ukradené.
Za pár minut slyším z hora živo, pak se ozve dupot po schodech. Přichází můj prvorozený, téměř 6tiletý, syn. A hned běží zpět, říci tátovi, dnes spícímu vyjímečně dlouho a klidně, tu novinu. Táta s 4letou dcerou přichází vzápětí. Všichni se rozplývají nad miminkem, které okolí pozoruje s doširoka otevřenýma očkama a leží naprosto klidně a spokojeně na mém bříšku. Tatínek hádá, že je to kluk a děti se o pohlaví přou. Nikdo se ničemu nediví, jen se radují se mnou. Je to tak, jak to mělo být.
Miminko se narodilo asi před hodinou a leží stále spokojeně na mém bříšku… Chtěla bych tak ležet navěky, nechce se mi hýbat, ale asi je čas něco udělat. Konečně se tedy podíváme, kdo to k nám zavítal a odstřihneme od pupeční šňůry… Je to holčička! Manžel si neví rady s podvázáním pupeční šňůry. Beru připravenou gumu a podvazuji část u miminka, manžela nechávám uvázat druhou gumičku a mezi pak střihnu nůžkami. Novorozenou dceru přikládám k prsu, ihned se chytá.
Taťka připravuje snídani a chystá děti ven, na plánovanou akci – měla jsem jít původně s nima, teď mám však jinou „práci“ a ujišťuju manžela, že mi přijde vhod, moci si ještě chvilku v klidu odpočinout. Placenta je stále ve mně… Manžel mi pomůže sundat porodem poznamenané vrstvy z pohovky, abychom neležely v mokru – překvapilo mě, jak je porod vlastně čistá záležitost- a odchází s tím, že je na telefonu. Mám klid, vyhovuje mi být sama jen já a miminko, konečně cítím, že budu moci porodit placentu. Ve vaně ze mě v zápětí vychází. Osprchuji se, opět si vlezu do pelíšku a píšu manželovi, že vše je O.K.
Odpočíváme bříško na bříško, podřimujeme, vpíjím do sebe přítomný okamžik jak nejvíce můžu. Jak den postoupí, začínám se pomaličku zapojovat do rodinného běhu, obě dvě jsme od začátku jeho součástí, nejsme nikam vykázány, jsme všichni spolu, je to tak nádherně normální…
Další den ráno ambulantní lékařské vyšetření potvrdilo, to, co jsem věděla. Jsme obě v naprostém pořádku.
Myslím, že žena by neměla rodit v situaci, kdy je ovládaná strachem a cokoli, co ji pomůže strach minimalizovat, je velké plus pro ni i pro miminko. Také věřte, že vaše představy o porodu se mají tendenci plnit. Jsem ráda, že jsem si mohla prožít tu svou představu o porodu, kterou jsem si v sobě promítala celé těhotenství a to přeji i ostatním maminkám.
Napsal/a: PetraO
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)
Poctivě jsem pročetla všechny komentáře, a musím říci, že chápu všechny. Petře mohu říci jen toto. Popsala jsi můj tajný sen, a jediný důvod, proč se mi nikdy nesplní, je nedostatek mé vlastní odvahy. Gratuluji celé vaší rodině.
Babofko, to spíš podle mého názoru ale ukazuje na to, že risk je i ta porodnice. To by si asi u domácího porodu nikdo nedovolil zkoušet, jestli žena s úzkou pánví porodí velké miminko, kdežto v porodnici to řešit nemusí, kdyžtak se to nějak vyřeší, až ten problém nastane a třeba za pět 12. I kdyby toto nebylo známo předem, myslím, že asistentka u dom. porodu by si dobře nepostupujícího porodu všimla dřív než v porodnici a jelo by se do porodnice.
(Mně pánev měřila gynekoložka pokaždé v rámci těhotenské poradny a sama od sebe. Váhový odhad mi taky dělali pokaždé a nutno říct, že se pokaždé trefili s tolerancí 100g. Ale tady uznávám, že se vždy ten odhad nemusí povést tak přesný.)
Marinado, jasně, smaozřejmě nechci, ať se ptáš, jen, že bez těch příčin to moc nevypovídá o ničem.
To, že se dřív častěji u domácích porodů umíralo, snad nikdo nezpochybňuje! Ono se víc umíralo celkově. Na nemoci, na které pak stačila hospitalizace a teď v současné době třeba jen léky, moc neomezující normální život.
Jen snad ještě dodám, že mě vůbec nevadí ten druhý názor, že někdo chce rodit v porodnici, jen mi nepřijdou ženy, které chtějí rodit doma, až takové nezodpovědné hazardérky a fanatičky, jak se z nich dělá. Naopak mi přijde, že si to riziko uvědomují mnohem víc, než ženy, které jdou rodit do porodnice a mají pocit, že se nic nemůže stát.
Zároveň bych ale rozlišovala porod doma o samotě a porod doma s asistentkou. Zážitek Petry se mi moc líbí, ale myslím, že ta rizika už tam jsou větší. Nicméně myslím, že na to má každá žena právo.
PetroO, díky za odpovědi.
makinea, mě třeba (ve vyhlášeném Podolí!!!) nikdo nezjišťoval, že mám v sobě 4 kilové dítě, to byli překvapeni až po porodu a asi 3. den po porodu mě začali zkoumat, jestli jsem nááááhodou neměla těhotenskou cekrovku. A přeměření své úzké pánve jsem si vydupala asi týden před porodem, takže já jsem vcelku skeptická k zájmu a dovednostem některých porodnic. Ani se nedivím, že můj porod dopadl tak jak dopadl. Nejsem si ale jistá, že kdybych plánovala své „podruhé“, že bych šla do domácího porodu…
Petro, já bych neřekla, že jsi naivní, to vůbec ne. Spíš umíš naslouchat svým pocitům a tomu, o co si Tvé tělo říká a to je mi moc sympatické a taky bych to ráda jednou uměla. Aspoň se o to zatím víceméně neúspěšně snažím 🙂
Makinea, podrobnosti přesně nevím a ptát se na to nebudu, je to pro ně dost citlivá záležitost, i když už je to spousta let zpátky. Dvakrát dorazila pozdě sanitka a víc nevím. Určitě to není klasický případ, co se stává běžně při porodech doma v České republice, jen jsem chtěla na příkladu ze života naší rodiny ukázat, že argumenty typu „vždycky se rodilo doma a děti i matky to taky přežily“ nejsou podle mě dobré.
Danniello a čím myslíš, že se teda řídil můj manžel? Mým rozumem? Nebo čím? Většinou mám totiž naopak problém s tím, že mě neposlouchá, či jen na půl ucha…
Danielo, mě by právě ty statistiky docela dost zajímaly.
Já mám za to, že nejsou. Protože domácí porody v současné době se asi nesledují, ne?
A taky záleží na tom, co všechno se sleduje.
Já osobně třeba moc nevěřím tomu, že riziko při domácím porodu je nějak dramaticky větší, když žena dochází celé těhotenství na kontroly (tudíž se vyloučí spousta problémů a třeba právě i velké miminko atd – což jsou případy, kdy by se doma třeba i umíralo), když žena rodí s porodní asistentkou, která dokáže v případě pochybností nebo nějakého náznaku problémů zavelet k odjezdu do porodnice.
Marinado, je smutné, že tolik dětí přítelově matce zemřelo, ale když nenapíšeš z jakého důvodu, tak to moc nevypovídá o ničem. Chodila na kontroly? Měla u sebe nějakou zkušenou porodní asistentku? Odjela by včas do porodnice, když se situace komplikovala?
Myslím, že porod takto o samotě, jak si prožila Petra, je spíš výjimečný a většina žen, co rodí doma, tak s pomocí porodní asistentky. Čímž se myslím, zas to riziko zmenší.
Marinado, ano, myslím, že to tak logocky musí být, je odlišné psát o tom, co člověk zažije a pak se snažit někomu ozřejmit skutečnost vysvětlovat proč takto a ne jinak. Přeci jen, nežijeme v úplně stejných podmínkách, máme jiné zkušenosti a jinak se na tu věc díváme. Píšu to z mého pohledu a vycházím i z toho, co jsem si zjistila a co konkrétně mě oslovilo (vždy´t informací je všude mraky a mnohdy jsou tak rozporuplnné), o čem jsem já uvažovala, nad čím přemýšlela, čeho jsem se bála a co jsem já cítila a td.
Opravdu jsem asi naivní (já osobně si naivní nepřijdu, protože se snažím o všem přemýšlet a myslet na důsledky a td. a prostě bez rozmyslu hned tak někomu, něčemu neuvěřím). Ráda si ale nasazuji růžové brýle, to je fakt.
Nevím, jestli bych v tomto případě mluvila o důvěře, můj manžel by se asi řídil svým vlastním rozumem a předpokládám, že by mě samotnou nenechal.
Já už jsem psala jednou, že Petru svým způsobem obdivuju, i když sama bych do toho nešla – ale každý člověk je jiný a snažím se to respektovat.
Jen bych chtěla ještě dodat, že můj přítel pochází ze země, kde jsou dodneška porody doma běžnou součástí života. Jeho matka, která je a vždy byla zdravá, rodila dvanáctkrát, přesto má dětí jen šest. Přítelovy tři sestry také při porodech každá o jedno dítě přišla. A zdravotnictví je tam velmi vyspělé (i když dost drahé), možná vyspělejší než v České republice. Takže pak mě ty argumenty, že rození doma je vlastně pro dítě mnohem bezpečnější než v nemocnici, vůbec nesedí. Ale uznávám, když maminka na rovinu řekne – chtěla jsem rodit doma a splnila jsem si svůj sen s tím, že si jsem vědomá všech rizik, ale i tak do toho jdu. Článek se mi moc líbil, protože je napsaný právě v tom smyslu, že maminka si to moc přála a vyplnilo se jí to, ale pozdější komentáře a argumenty autorky už mi tak dobře nezní 🙁
Možná je něco mezi nebem a zemí, co rodičce napoví, že si může dovolit rodit sama nebo že je potřeba vyhledat pomoc.
Osobně bych taky měla strach z možných komplikací.
Babofko, v těhotenství jsem navštěvovala klasickou těhotenskou poradnu a absolvovala všechna doporučená vyšetření, jediné, co jsem odmítla bylo CTG v závěru těhotenství-byla to pro mě nevítaná novinka, že se u nás běžně začalo dělat také, už v rámci poradny
Ale abych měla naštudovaná veškerá rizika, která mohou nastat během porodu a td. to opravdu nemám, nejsem doktor. Ale ta nejčastější ano, měla jsem naštudováno, v jakých případech musím nekompromisně odjet do porodnice a študovala jsem i oživování novorozence (to měl za úkol i manžel, který má zkušenosti alespoň s 1. pomocí v praxi, ale samozřejmě ne u novorozenců), i když nevím, jestli bych to skutečně dokázala uvést do praxe.
A má varianta-připravená taška do porodnice, měla jsem v ní nachystány i věci, kdyby porod proběhl po cestě, součástí byl i porodní plán-pro situaci, že se nerozhodnu zůstat vůbec doma. Měla jsem nabitý mobil u ruky (což je u mě co říci), měla jsem přítele s autem na telefonu a krizová čísla mám v telefonu také. Co jsem neměla vyřešeno je to, že kdyby něco a potřebovala bych rychlejší zásah, tak hohužel skončím v porodnici, kde jsem rozhodně skončit nechtěla (a už vůbec ne, za takových okolností).
Ten den mohl proběhnout ale úplně jinak, ač takto byl v mých představách (rychlý, nikdo nic neví), možná, kdyby porod trvaldéle, či za jiných deních okolností…Naléhal na mě manžel, možná bych to pak raději „včas“ vzdala, pokud mi jen slíbí, že nepojedu tam, kde nechci už rodit.
Petro O, se zaujetím jsem si přečetla Tvůj článek a gratuluji k narození zdravého miminka a vůbec k tomu, že Tvůj den proběhl podle Tvých představ. Přiznám se Ti, že můj sen by to nebyl a to nejsem zastáncem porodnic a „obvyklého“ průběhu vedení porodů v nich. Překvapilo mě hodně, že ses rozhodla rodit úplně sama, a to i bez pomoci PA, duly, manžela nebo jakékoli jiné blízké osoby. Odchod Tvého manžela pryč mě vcelku překvapil a pochopím, že pro Tebe možná bylo příjemnější být sama se sebou, ale to, že nebyl přeci jen nablízku je mimo mé chápání…
Ale mám na Tebe pár otázek, když dovolíš… Úplně jsem nepochopila, jestli jsi v době těhotenství absolvovala běžné těhotenské prohlídky. Pak jestli jsi studovala (nebo znáš?) veškerá rizika a komplikace a zda jsi měla naplánované jejich řešení, měla „krizový plán“ co by kdyby… Jestli byl nachystán nějaký „přítel na telefonu“ nebo v sousedství, apod.
Díky.
Dannielo, na co jsem měla reagovat? Na to, že nechápeš, proč jsem poslala pryč manžela? Na to jsem reagovala v tom dlouhém příspěvku. Až dnes jsem si ale uvědomila, jakou ve mě musel mít důvěru, nevím, zda bych mu jí dokázala oplatit..Asi jsem vypadala fakt super, v pohodě a rozhodně-stejně, jak jsem se cítila.Jsem si to ani neuvědomila, přišlo mi to normální.
S tou PA, že by nastala stejná situace není přece pravda, lidé jsou různí, to ano, ale předpoklad je, že Tě onen člověk provede těhotenstvím, více se poznáte a pak spolu porodíte. Pokud si s tím člověkem nesedneš, zjistíš to určitě dávno před porodem a najdeš si někoho jiného, to samozřejmě neplatí jen o PA, ale i o dr.a o porodu kdekoli.
A to, co bylo dříve..Dříve rodily doma všechny ženy, ty, co měly úzkou pánev, ty jejiž dítě nemělo správnou polohu, ty, co měly všemožné zdravotní problémy a navíc hygiena. Rodička před porodem nebyla zkoumána tak, jako dnes…
A není to o vzpouře, ale o víře, přesvědčení a samozřejmě dobrém zdravotním stavu. Je mnoho žen, které jsou nespokojené, ale svou nespokojenost skousnou, protože právě zdravotní stav jim neumožňuje něco takového a já je opravdu obdivuju, pro mě jsou to hrdinky!
Jéjda, Lien, zase slovíčkaření, vzpoura není přesný výraz, myslela jsem tím to, že po špatných zkušenostech hledají některé maminky něco lepšího, prostě odmítnou to, co nebylo dobré a jdou do něčeho, co je v mnoha ohledech lepší. Ne ale ve všech. A úmrtnost -nejen žen, ale i dětí. A i prvorodiček. To není můj výmysl, na to jsou statistiky, o kterých pokládám za zbytečné se hádat.
Nechtěla jsem zacházet tak daleko, mě na tom vlastně zarazilo nejvíc to, co jsem psala na začátku a na co Petra ani nereagovala.
Petro, nádhera!!!!
Takhle to taky cítím, tohle je má nejkrásnější představa, ale nesebrala jsem k ní dost odvahy! Kdyby manžel byl pro, bylo by to jiné, ale takhle ne.
Taky určitě roli hrálo, že ani jeden z mých tří porodů nebyl tak děsivý jako porody některých z vás.
První byl nejhorší, nic jsem nevěděla a spadla do nemocniční rutiny (píchneme vodu, nastřihneme, miminko odneseme…). Ale druhý porod byl přímo krásný. Protože mě ohodnotili jako, že ještě rodit nebudu (já jsem měla jiné pocity), tak jsem měla klid a ve ztichlé, potemělé porodnici, jsem si rodila podle sebe. A zjistila jsem, že i ta samota mi vyhovuje, opravdu jsem se tak nějak přepla na zvířátko a když pak přišla asistentka, v podstatě jen chytla miminko.
Potřetí jsem byla s manželem, a i když to byl taky pohodový porod a personál porodnice příjemný a ochotný respektovat moje přání. Ale nedokázala jsem se tak nějak přepnout, cítila jsem, že jsem pořád na vlně rozumu a i mě pak ke konci začla přepadávat nervozita.
Chci tím napsat, že tu tvou samotu chápu a vím, jak to myslíš, s tím soustředěním. I když je pravda, že pryč z domu bych rodinu ASI taky neposílala.
U nás asistentky chodící k domácím porodům jakž takž dostupné jsou, takže i kdyby bylo někdy počtvrté jakože asi nebude :(, a pokud bych manžela přesvědčila k domácímu porodu, tak stejně bych asi nakonec zvolila variantu s asistentkou, ale ten nejvnitřnější sen, je takový, jako jsi prožila ty.
Ono jde o to přijmout to, jak to je, že to může dopadnout dobře, ale i nemusí…
Jde o to, že když se něco stane v porodnici, tak všichni maminku politují, ale když by se něco stalo doma, tak ji odsoudí. Přitom asi nikdo nemůže s jistotou tvrdit, jestli by se to stalo i v porodnici.
Samozřejmě nemluvím o případech, kdy je nějaké riziko větší, dá se očekávat… takové porody domů nepatří ani podle mě.
Myslím, že vyšší úmrtnost dřívější doby je daná z největší části tím, že doma rodily všechny ženy – i ty, co měly obří miminko, i ty jejichž miminko bylo v neroditelné poloze atd.
Danielo nemůžu souhlasit, dříve bylo úmrtí při porodu běžnější, protože ženy měly deset i více dětí a pokud by ženy rodily samy, nebo tedy s člověkem se kterým chtějí (maminka, babička, sestra, teta, manžel…) těžko by se řešilo to samé….
Myslím, že pokud by někdo chtěl rodit doma z důvodu vzpoury, těžko by našel odvahu.
Jen abych nebyla špatně pochopena, já neříkám, že každá žena může rodit doma bez rizika, ale žena, která se toho nebojí a je zdravá, bez nějakých náznaků, že by se něco mělo dít a naopak jí převoz a přítomnost cizích lidí a cizího prostředí vadí, by klidně doma zůstat mohla a dokonce měla, bez těch zvláštních připomínek o riskování, pro takovou je podle mě větší risk vystavit se „péči“.
Od dětství jsem mezi zvířaty a pokud se něco semlelo, bylo to vždy, když jsme se snažili „pomáhat“, jen jednou se stalo až tady u manžela, že koza opravdu neporodila pro velikost, ale ta zase měla zúženou pánev a naší nevhodnou péčí obrovské kůzle, takže se to dalo předpokládat. A já myslím, že člověk není nějaká extra výjimka. Bylo by dost pravděpodobné, že kdybych vzala naší kočku když rodí a odvezla jí mezi šest cizích chlapů, kteří by se v ní vrtali, že pojde, nebo minimálně nechá koťata. Jak píšu, tohle je moje zkušenost ze zvířecí říše a člověk do ní určitě patří.
Každý si najde pro to svoje argumenty, ať chce rodit v porodnici nebo doma.
V žádném případě mi ale nepřijde přesvědčivý argument o minimálním riziku. Samozřejmě souhlasím, zbytečné zásahy do porodu často způsobí spíš problémy. Na druhou stranu dříve bylo úmrtí při porodu mnohem více než dnes a navíc něco, co se dá v porodnici snadno a rychle vyřešit, se nedá tak snadno řešit doma. Třeba už jen proto, že jedna asistentka může být v určité situaci málo.
A další věc: kdyby byly domácí porody běžné, myslím si, že by se řešilo totéž co teď, určitě by se všechny asistentky neproměnily v anděly. Takže špatný nebo bezohledný přístup k rodičce by ze světa asi nezmizel.
Potřebu rodit doma beru jako vzpouru žen proti špatnému přístupu v porodnicích a z této stránky tomu svým způsobem rozumím, i když bych do toho sama nešla. Některé další argumenty mi ale prostě připadají naivní nebo vykonstruované.
Mobile Sliding Menu