Cesta za vysněným porodem vedla k nám domů

Rubrika: Moje cesta k miminku

Chtěla bych Vám napsat o tom, jak má představa o ideálním porodu se stala skutečností, o tom, jak jsem konečně naplněná, o tom, jak jsem se zbavila strachu rodit, přesto mé jednání určoval hlavně strach.

Možná mé obavy nepochopí mnoho lidí, ale snad je pochopitelné, že strach nás dokáže hodně ovlivňovat i omezovat. Svůj strach jsem získala s prvotními zkušenostmi s porodem, který sám o sobě by byl ideální, kdyby…

Šla jsem tehdy rodit mladá a s absolutní neposkvrněnou důvěrou, ale hodně mnou kdysi zamávala ona realita a odtržení od dítěte, stále to v sobě mám. Od té doby bojuji i se ztrátou důvěry k systému lékařské péče a jsem v této věci velmi obezřetná. Asi byla i chyba, že to tehdy byla má 1. lékařská péče, kterou jsem opravdu kdy „potřebovala“ a bylo potřeba léčit něco, co léčit nebylo třeba. Chtě nechtě nemohu cítit vděčnost, ale jen zášť z toho, že jsem byla okradena, znásilněna a ovládá mě strach, že budu nucena si to opět nechat líbit. V té době jsem si řekla, že ač chci ještě několik dětí, do porodnice nikdy nevstoupím, pokud tam budou panovat ty samé podmínky.

Prakticky ihned po porodu jsem začala hledat, jaké mám možnosti a hledala jsem i po celé druhé těhotenství… Mé zjištění bylo zdrcující, nemám žádné jiné možnosti, než se vydat opět do porodnice a strávit tam doporučený počet dní- bez mého malého prvorozeného závisláka. Neměla jsem sílu jít proti proudu a porodit někde sama, bez pomoci, ale doufala jsem, že budu mít dostatek sil bojovat v porodnici. Tentokrát jsem pečlivě vybírala, věděla jsem, co chci a měla konkrétní dotazy.

Druhý porod dopadl podle mého porodního plánu, který byl respektován. Cítila jsem, že jsem to já, kdo rozhoduje a proto jsem byla i více nakloněna ke spolupráci. Byla jsem spokojena, jak asi nejvíc člověk může být v instituci nemocnice a přesvědčena, že učiním opět onen kompromis a třetí miminko porodím opět tam.

Jenže s třetím miminkem v bříšku jsem znejistěla.Věděla jsem, kde, respektována, mohu porodit, nicméně ono místo nebylo zas tak blízko, sanitka mě tam neodveze, auto nemáme. Porodnice a jí podobné, kde jsem rodila první dítě, pro mě nepřipadala v úvahu – dostávala jsem se do třasu jen při pomyšlení na ni. Jak je asi rychlý třetí porod? Pociťuji z toho všeho nepříjemný stres a najednou mi to připadá tak zbytečné a na hlavu postavené někam se složitě trmácet a pak zpět (druhé dítě jsem si pár dní po porodu vezla z porodnice domů vlakem), být odtržena od své rodiny a starších dětí… Navíc strašák, kterého si v sobě uchovávám z prvního porodu, nemizí, ale roste, živen stále novými informacemi a zkušenostmi ostatních, které jsou na podobné vlně, jak já.

Od svého prvního porodu jsem se stále nepřestala věnovat tématu porodu, hlavně přirozenému porodu a porodu doma, který mě fascinoval a sledovala jsem vše kolem, jak jen jsem byla schopna. Věděla jsem, že pokud mi bude dáno, dokážu tentokrát jít proti proudu – najednou mi nepřipadl tak silný – a porodím své miminko sama.

Své úmysly jsem sdělila jedinému člověku, mému liberálnímu manželovi. Snažil se mi ve všem důvěřovat, ale diskutoval o tom i se svými kolegy v práci a byl tedy zároveň i pod vlivem záporného a hrůzou opředeného postoje k takovému jednání. Čím víc se blížil porod, tím víc byl nejistý. Porodní asistentka by nám bývala v tomhle hodně pomohla, manžel se bál právě nejvíce toho, že v tom budu sama. Bohužel, u nás takřka neexistuje péče mimo zdravotní zařízení a kde nic není, ani čert nebere.

Nechala jsem to ale plynout, nic jsem neplánovala a neupínala jsem se ani na to, kde porodím, ani co bude s dětmi a nejistým manželem, až to na mě přijde. Věděla jsem, že rozhodne až den samotného porodu.

Porodní proces vnímám jako něco naprosto vyjímečného, svým způsobem krásného – člověk jako by se octnul na Jižním i Severním pólu zároveň. Něco, po čem následuje nepopsatelné štěstí…
A tak tomu bylo i před rokem, kdy k nám s novým dnem přišlo naše miminko. Jakoby se probudilo k nám a s námi, do nového všedního-nevšedního dne…

Byla poslední květnová neděle, měla jsem pár dní po termínu. Chvíli před půl třetí ráno mě probudila touha zjistit, v jakých intervalech se objevuje to, co mě vzbudilo a dává snad naději, že porod se blíží. V tichosti vstávám, odplížím se dolů do kuchyně, sleduji hodinky a snažím se dobalit tašku do porodnice, nějak se mi to stále nedaří. Pociťuji jakési naděje na porod. Pocit to není úplně k přehlédnutí, je to takové stáhnutí celého mého velkého břicha kolem dokola, objevující se pravidelně po 7 minutách. Vnitřně cítím, že den D konečně nastal, ale jistotu nemám. Nevím, co mám dělat, připadám si jak simulant, co nemůže spát a rozhodně nemám potřebu opouštět „teplo“ domova. Jdu si alespoň udělat klystýr, neuškodí a třeba se něco začne dít víc… Nic. Začínají se mi klížit víčka z toho předčasného probuzení. Přesouvám se do obývacího pokoje na pohovku, dávám pod sebe pro jistotu hygienické prostěradlo a ještě se podestelu, kdyby náhodou. Zavírám oči. Naději na porod stále cítím, ale dá se při ní krásně ležet, nic nedělat a podřimovat, při nadějích se uvolňovat dýcháním. Asi v půl šesté mě z lehu zvedne 1. opravdu bolestivá kontrakce. Za chvilku za ní další. Ležet už nemůžu. Právě začíná ten pravý porod. Mám radost, je to tu a miminko se dere na svět s takovou silou, kterou jsem nezažila! 6 hodin ráno, všichni spí, ale co nevidět se začnou probouzet. Jak dlouho budu ještě rodit? Mám kontrakce asi po 3 minutách. Každá kontrakce mě sráží do kolen, na všechny 4. Jiná poloha je pro mě nepředstavitelná. Každá kontrakce mě paralyzuje svou sílou. Pokaždé, když kontrakce poleví, cítím obrovskou úlevu, kroužím pánví nebo na chvilku vstanu a projdu se, než mě srazí další kontrakce. Na okamžik mě přepadá beznaděj a napadá myšlenka, jak by to asi vypadalo, kdybych si přeci jen zavolala pomoc. Hned bolest snáším lépe – na všech čtyřech, opřena o míč. Neumím si představit se někam v tomhle stavu přesouvat. Jsem ráda, že všichni stále spí a nikdo mě nevidí, neslyší, ač si při každé kontrakci už i zvukově ulevuji. Něčí pozornost by mi nijak nepomohla, ba naopak, uvědomím si, jak se cítím dobře tak, jak jsem, teď a tady.

„Hovořím“ s miminkem a „říkám“, že my dva to spolu určitě zvládneme. Cítím bolest v kříži, zjistím, že když si přitlačím, kontrakce tak nebolí, ale nevím, zda už jsem dostatečně otevřená. Kontrakce už zhluboka neprodýchávám, ale dýchám rychle a mělce a do toho nechávám své tělo zlehka tlačit, snažím se mu v tlačení příliš nepomáhat. Najednou ucítím pod sebou mokro – odtekla plodová voda. Následující kontrakci už si sahám mezi nohy a u vchodu hmatám vlasatý vršek hlavičky.

Volám na manžela, nechci, aby přišel o okamžik zrození… Na další kontrakci ze mě najednou vyklouzne miminko celé! Nečekala jsem to tak rychle, nechytala jsem ho, ale padá do měkkého. Leží tam… Cítím obrovskou úlevu, nic mě nebolí. Miminko žije, dýchá. Připadá mi to tak neuvěřitelné, nereálné, jsem chvíli mimo a připadám si prázdná, nechápu, že nás je z ničeho nic o jednoho víc.

Starší děti spí přímo nade mnou v pokojíku, manžel v ložnici vedle. Miminko se rozpláče. V obýváku zrovna nemáme teplo, sotva 18 stupňů, ihned si jej beru na tělo, lehám si, přes miminko přehazuji osušku a přes nás oba ještě deku. Podívám se na mobil ukazuje 7.07. U sebe na holém bříšku osušuji již spokojené miminko a po těle se mi rozlévá obrovský klid a štěstí. Jsem sama se svým miminkem. Nevěděla jsem, koho mám v bříšku, chtěli jsme se nechat překvapit, teď jsem ani nestihla zaregistrovat, zda je to holčička, či kluk, ale je mi to v tu chvíli naprosto ukradené.

Za pár minut slyším z hora živo, pak se ozve dupot po schodech. Přichází můj prvorozený, téměř 6tiletý, syn. A hned běží zpět, říci tátovi, dnes spícímu vyjímečně dlouho a klidně, tu novinu. Táta s 4letou dcerou přichází vzápětí. Všichni se rozplývají nad miminkem, které okolí pozoruje s doširoka otevřenýma očkama a leží naprosto klidně a spokojeně na mém bříšku. Tatínek hádá, že je to kluk a děti se o pohlaví přou. Nikdo se ničemu nediví, jen se radují se mnou. Je to tak, jak to mělo být.

Miminko se narodilo asi před hodinou a leží stále spokojeně na mém bříšku… Chtěla bych tak ležet navěky, nechce se mi hýbat, ale asi je čas něco udělat. Konečně se tedy podíváme, kdo to k nám zavítal a odstřihneme od pupeční šňůry… Je to holčička! Manžel si neví rady s podvázáním pupeční šňůry. Beru připravenou gumu a podvazuji část u miminka, manžela nechávám uvázat druhou gumičku a mezi pak střihnu nůžkami. Novorozenou dceru přikládám k prsu, ihned se chytá.

Taťka připravuje snídani a chystá děti ven, na plánovanou akci – měla jsem jít původně s nima, teď mám však jinou „práci“ a ujišťuju manžela, že mi přijde vhod, moci si ještě chvilku v klidu odpočinout. Placenta je stále ve mně… Manžel mi pomůže sundat porodem poznamenané vrstvy z pohovky, abychom neležely v mokru – překvapilo mě, jak je porod vlastně čistá záležitost- a odchází s tím, že je na telefonu. Mám klid, vyhovuje mi být sama jen já a miminko, konečně cítím, že budu moci porodit placentu. Ve vaně ze mě v zápětí vychází. Osprchuji se, opět si vlezu do pelíšku a píšu manželovi, že vše je O.K.
Odpočíváme bříško na bříško, podřimujeme, vpíjím do sebe přítomný okamžik jak nejvíce můžu. Jak den postoupí, začínám se pomaličku zapojovat do rodinného běhu, obě dvě jsme od začátku jeho součástí, nejsme nikam vykázány, jsme všichni spolu, je to tak nádherně normální…
Další den ráno ambulantní lékařské vyšetření potvrdilo, to, co jsem věděla. Jsme obě v naprostém pořádku.

Myslím, že žena by neměla rodit v situaci, kdy je ovládaná strachem a cokoli, co ji pomůže strach minimalizovat, je velké plus pro ni i pro miminko. Také věřte, že vaše představy o porodu se mají tendenci plnit. Jsem ráda, že jsem si mohla prožít tu svou představu o porodu, kterou jsem si v sobě promítala celé těhotenství a to přeji i ostatním maminkám.

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … o prázdninách 2011. Stačí se zapojit do diskuse Vzpomínky na porod nebo do 31. 8. 2011 poslat svůj článek do redakce.

Napsal/a: PetraO

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)

  • bioviruska

    Děvčata, já jen koukám, kdeže jste to rodily? Já si porody nemůžu vynachválit. Jeden i druhý. Usměvavý personál, co mě držel za ruce, neměla jsem pocit, že překážím, ani že jsem jedna z mnoha, prohekala jsem si na pokoji a pak jsem šla rodit. Manžel u mě, a z 2 budoucích zdravotních sester, co se přišly podívat na porod, jsem se musela při samotném porodu tak smát, že mimčo mým smíchem samo vylezlo na svět. Neměla jsem nadstandart, ale prostě možná stačilo říct, že jsem zdravotní sestra a asi se chovali(y) všichni jinak. Protože to, co čtu kolikrát tady o porodech, mi nahání hrůzu a děs. A být těhule, tak to raději ani nečtu páč bych dostala infarkt z budoucí hrůzy.

  • Lien

    PetroO mně to přijde naprosto jasné, to co píšeš, věřím tomu a jsem přesvědčená, že pokud by ženy skutečně rodily samy podle sebe, nějaké riziko, o kterém píší ostatní by bylo minimální. Jsem přesvědčená, že většina jen medicíncky řešitelných situací vzniká právě pro to, že žena odchází do porodnice. Ale jak píšeš, na to má každý svůj názor a kde je „pravda“ se říci nedá.
    Ale chci reagovat na to, že v ČR takové porodnice nejsou. Ve Vrchlabí je to naprosto normální věc, že po císařském řezu může být dítě v péči doprovodu společně s maminkou na pokoji. Mně se přihodilo u druhého porodu, že jsem tam nestačila dojet a skončila jsem v nemocnici ve Stodě (opravdu malá stará) a i tam mi toto umožnili. Je ale třeba mít jasné požadavky a jasně je sdělit. Ne mohlo by to tak být??, ale takto to bude!. Potom je možná domluva leckde….

  • PetraO

    Možná jsem svůj článek měla nazvat Pro někoho „námět na horor, pro mě naplnění představ“.
    Možná víte, že zastánci domoporodů se ohánějí tím, že náhlá situace, tak, jak vzniká v nemocnici, během porodu doma prakticky, neexistuje, je jen minimální ryziko, že nastane, i z důvodů, že žena si sama udává kdy a jak, co bude dělat, není nucena do pro ni nepřirozených poloh, nedostává do sebe žádné uměle podané látky a nikdo ji například ani násilně netahá za pupeční šňůru.
    Moc bych si přála vědět, jak je náhlá situace opravdu náhlá, já ani vy to nemůžete posoudit, já proto, že jsem byla odkázána sama na sebe a nic mě nevarovalo, ani se nic nestalo-možná naštěstí. Vy, protože jste samy odkázané na sebe nebyly, mohli jste něco přehlédnout, plně jste se nesoustředily. Nevěříte? ale možná se to opravdu nedá dokázat, kde je pravda.

    Uvedu takový příklad, který se v mém případě tomu hodně podobá, u vás to může být jinak a nemáte s orientací problém. Velmi špatně se orientuju v nepoznaném terénu. Pokud jdu s někým, zařadím se zpravidla do role vedeného a nedávám pozor, myšlenky se mi toulají všude kolem a já přehlédnu spoustu důležitých věcí okolo sebe, pokud mě na ně někdo neupozorní. Pokud ale vím, že mě ten člověk odvede jen tam a zpátky budu muset trefit sama, mé vědmí má stále tendenci z lenosti unikat a já se snažím ho udržet na uzdě a opravdu sledovat okolí, abych pak nezabloudila, ale nikdy nedosahuju plného soustředění, soustředím se jen na to, abych zachytila nějaké záchytné body a okolí mi uniká. V případě, kdy se octnu na neznámém místě sama, myšlenky mi nikam neutíkají, plně se soustředím na vše kolem, záleží jen na mě, zda se v prostoru zvládnu zorientovat a nezabloudit, musím najít cestu tam, i zpátky.

    A teď si to převe´dte do situace, kdy rodíte v porodnici (navíc za podmínek, kdy si nemůžete říci, k čemu vás tělo vede a td.), nikdy vaše smysly nemohou fungovat naplno, protože se spoléháte na lékaře, který vás vede-záleží jen, do jaké míry se spoléháte, ten ale do vás nevidí a nedokáže sledovat vše za vás, věříte v tomto přístrojům, že včas odhalí chybu? Já ne, teda vím, že přístroje odhalují chybu, ale často falešnou-třeba takový monitor plodu, pohnete se, sesune se sonda nebo vám ani miminku nedělá dobře poloha na zádech a zabránění pohybu, vždy´t je nesmyslné, co se děje už během monitorování v těhotenství….
    A ted´ si představte, že se naplno soustředíte, nezaznamenáte tedy nic, co by vás varovalo, ale okolo se začne ochomítat manžel a 2 děti, tutíž nikdo, kdo by vás mohl vést, ale přesto se nedokážete už plně soustředit. Pro mě bylo ryziko je mít u sebe, právě kvůli onomu soustředění, nechtěla jsem ryskovat z důvodu, že se budu muset ohlížet na někoho jiného a nepostřehnu něco, co mi signalizuje tělo..Těžko pochopí ale člověk, který nikdy nezažil být v takovém a podobných okamžicích odkázán sám na sobě a záleželo jen na něm a pozornost si tedy musel udržet na 100procent.

  • PetraO

    Bokul, z toho, cos napsala, jsem se rozbrečela, vím, vím, ale já nechápu, proč jsem to samé musela prožít (byla jsem od miminka byla o 10 hodin méně a v tu dobu jsem měla odpočívat, jak se dá ale po porodu spát?-já to nedokážu), než Ty, přitom jsem já i miminko bylo úplně zdravé, oddělení bylo preventivní a nastává ve všech případech. Že víc věří senzitivní podložce, kam je miminko odloženo, ale nikdo u něj přímo není-proč ho nedostanu i s tou podložkou na pokoj? Další noc už spalo bez podložky a se mnou, asi štěstí, že to přežilo, protože druhou noc už jsem nedokázala bdít jako po porodu…
    Ano, můj syn také nic neví, proč by měl. Ví, jen, jak to bylo krásné, že se mi narodil, jak byl krásný a roztomilý, kojila jsem ho s přestávkou 3 roky a v sobě v posteli jsem ho vítala do 6ti let, pak dozrál na vou postel v pokojíku…
    Nechci v Tobě prohlubovat ještě víc Tvé pocity, ale věz, že i v Tvém případě to mohlo být jinak! Že jinde, mimo ČR, je možné být v nemocnici a být ubytována s manželem, partnerem, který se o miminko stará v Tvé přítomnosti, ač ty po císařském řezu toho nejseš schopná, jste všichni spolu, chce se mi křičet z toho, že tady to nelze.

  • knizkova8

    Nebudu kritizovat ale já bych do toho nešla. Pokud ano dceru bych dnes neměla,žije jen díky lékařce přítomné u porodu byla kříšená,nemohla jsem ji dostat ven.
    Jediné co opravdu ale opravdu nepochopím je to,že Vás tam manžel nechal samotné.
    Ale stejně gratuluji,máte co jste si přála a hlavně jste zdravá Vy i maličké,co víc si přát. Hodně štěstí i do budoucna

  • bokul

    PetroO, děkuji velice z čas, který jsi věnovala sepsání své zkušenosti.
    Pro mě, jako člověka, který primárně není zdravý, sice tebou popsané řešení nepřipadá v úvahu, ale mnohé myšlenky, které jsi v textu uvedla jako důvod pro Tvé rozhodnutí pně sdílím…
    Nějak dodnes nedokážu pochopit, proč se mi před plně naplánovaným porodem přišla představit anestezioložka. Byla mi velice sympatická, byla otevřená ke všem otázkám. Vyzařovalo z ní slunce…
    V den, kdy mi byl porod naplánován jsem věděla, že už nemám jinou volbu ni šanci, jen jsem si přála, aby u porodu byla doktorka, která mne během těhotenství sledovala. Po cest na sál jsem ji potkala a ona i ještě říká „Paní …, ať Vám to dobře dopadne.“ Na sále mne čekal tým chlapů „s kudlama v rukou“, vůbec nevím, kdo to byl. Kdyby tam nebyla ta usměvavá anestezioložka, asi bych hrůzou utekla. Chlap, který se mne snažil dostat do správné pozice, aby mi napíchli epidurál byl ta příjemnej, že bych ho nabrala… A věřte mi nebo ne, když jsem viděl 6 členný zástup mediků, který na mně koukal, litovala jsem, že jsem povolila přítomnost dalších čumilů. Manželovi účast povolena nebyla. Syna jsem viděla poté, co ho umyli, a jen jsem ho pohladila po tváři a byl zase pryč. Těch dlouhých, předlouhých 26 hodin, co jsem o něm nic nevěděla ve mne vytvořil velkou bolest, ubral mi sílu… Už jsem to několikrát psala, mám v sobě zakotvený pocit, že mi mé mimino někdo ukradnul. Hloupé kecy lékařů snad ani nebudu hodnotit.
    Takže ačkoli bych takto riskantní porod asi nepřežila, chápu tu touhu… Touhu prožít zrození, touhu být s maličkým miminkem.
    Jediné, co moji „bolest“ hojí je to, že se syn chodí i v jeho 29 měsících nakojit… Když na mně leží, mnohdy si říkám, že si tím vynahrazuji to, že mi nebyl přiložen hned po narození. Představuji si, jaké by to bylo. Jaké by to bylo, kdyby nás od sebe neodtrhli.
    Tyto mé pocity mu asi nikdy nebudu vyprávět, proč taky… jen chci říct, že když je někdo zdravý, asi chápu, proč jde do tak velkého rizika. Ačkoli ve všem případech jde o to, aby jak maminka, tak mimiko byli zdraví.

  • já ohledně porodu doma nemám co dodat. kdybych čekala, až to začne, tak bych tu nebyla ani já, ani moje děti. i když porody byly přímo strašné (napsala jsem článek, přečtěte si), bez doktorů by nás prostě nebylo. mě nevadí porody doma, pokud je „přítel na telefonu“. myslím tím PA, doktor na drátě, nachystané auto, manžel u rodičky apod… ale tohle byl naprostý hazard. že hazarduje žena se svým životem, dobrá, riskuje „pouze“ to, že již narozené děti o ni příjdou. ale dává všanc život hlavně rozeného dítěte.tohle je přes čáru:-( jak by rodící matka zvládla, kdyby bylo dítko omotané pupeční šňůrou? nebo jí vyskočil tlak a nebyla schopná dítěti, které PADLO rovnou na zem pomoci? pokud by omdlela? a to se stává celkem často. a o otci, který před „koncem“ porodu, tj. před placentou jde na vycházku se raděj nebudu vyjadřovat. prostě tohle ne. pokud porod doma, tak alespoň za přítomnosti svéprávné osoby, která bude schopna zavolat v případě průseru pomoc.

  • Peťka

    Článek jsem si přečetla se zaujetím. Určitě každému přeji, aby si porod prožil tak, jak si sám přeje.
    Samotnou mě překvapilo, že manžel odešel jakoby nic na výlet. To si dost dobře neumím představit, ale je to jen můj osobní názor.
    Sama bych toto nezvládla, vyhovují mi porodnice. Nicméně zajímavý článek.

  • PetraO

    Kekunko, záleží také odkud jseš, já pocházím z Ústeckého kraje a schválně jsem se na to opět dívala a našla jsem ted´ opravdu jednu porodní asistentku v Teplicích (víc, jak o polovinu blíže, než Praha) a vypadá to navíc, že doprovází i k porodům doma, ale má tam psáno, že soukromě působí až od roku 2010, takže jsme se asi minuly, tak třeba na počtvrté, ale to teda nevím:-)

  • PetroO, asi je jasné, jaký mám názor, ale přesto, je to svým způsobem tvoje věc. Znám jednu maminku, která rodila podobně, poslala rodinu pryč a porodila doma dítě. A já na tom nechápu právě toto. Stát se může opravdu cokoliv, většinou se nestane něco fatálního, ale ve chvíli, kdy mě nikdo nevidí a ani neslyší, se může banalita změnit ve velký problém.

  • kekunka

    PetroO, když jsem si zjišťovala informace o domácích porodech, tak asistentka nebyla takový problém. Nebyl problém zjistit si, které chodí domů. A jsou i takové, které k domácím porodům nechodí, ale když už k rodičce přijedou za pět dvanáct, nemají problém zůstat a porod dokončit doma.
    Takže moje vlastní zkušenost je, že PA není problém. Pravda, je jich málo, ale jsou. (A stojí to velké peníze…)
    Rozhodně bych uvítala změnu systému, aby maminky tu volbu měly.

  • Marinada

    PetroO,

    díky za skvělý článek a blahopřeju ke zdravému miminku. Splnila sis svůj sen a to je fajn. Někdy se asi riskovat vyplatí, ale já bych to neudělala. Tím ale vůbec nechci kritizovat to, že Ty jsi se k porodu doma rozhodla – svým způsobem to i obdivuju.

  • PetraO

    Na to, proč jsem u sebe neměla prodní asistentku, se mě ptalo hdně lidí, dokonce myslím, že pro mnoho lidí by takto zajištěný porod byl přijatelný a vyslovili by k němu souhlas, ač by třeba tak nikdy nerodili. Vůbec nikdo si asi neuvědomí, že toto u nás je nedostupné!!! Nejbližší porodní asistentka ochotná dojít k domácímu porodu je v Praze vzdálené víc, jak 100km. Nesehnala jsem ani porodní asistentku, ke které bych mohla chodit alespoň do těhotenské poradny,ač porodní asistentka má kompetence starat se o zdravou těhotnou ženu.
    Je pravda, že se občas někdo domluví, na tak vzdálené pomoci, ale i tak to znamená, že to většinou porodní asistentka k porodu nestihne a dojede, až když je po všem, zvlášť, když se jedná o vícerodičku, člověk do toho tak jako tak musí jít s touto variantou.
    Prostě v ČR něco takového funguje velmi sporadicky, nefunguje ani spolupráce mezi PA a porodnicemi, jako jinde ve světě, přesto tu existují ženy, které se rozhodnou rodit doma a nemůže jim v tom zabránit ani to, že u nás k tomu nejsou podmínky. Osobně nemám dost sil na to, abych tlačila na někoho, aby si to konečně uvědomil, myslím, že nakonec nám to stejně nařídí EU (doporučení už myslím existuje).

    Snad to ale někomu pomůže, smysl opravdu není v tom, aby žena rodila sama!!! Ale v tom, že ženy si musí opět uvědomit, že jsou schopné porodit své děti samy (a není to žádná vyjímka, když se to některé z nich náhodou povede),nemusí se při tom zříkat zdravotní péče a také to žádné nedoporučuji!!! To bylo jem mé rozhodnutí, ke kterému jsem nabírala sil několik let, ani pro mě nebylo léhké se takto rozhodnout, zvlášť za takových podmínek, které tu panují.

  • I když porodnice u nás opravdu za ideál pokládat nelze, rodit sama, aniž by to někdo vůbec věděl, to mi připadá jako extrémní risk. Nedovedu si vlastně ani představit, že by manžel v takové situaci v klidu odešel s dětmi a nechal nás doma samotné. Stačí začít krvácet nebo nějaká nevolnost.
    Je samozřejmě dobře, že všechno takhle dopadlo, ale jako doporučení ostatním bych to rozhodně nepojala.

  • Anonymní

    Rodila jsem svoje první a zároveň i poslední dítě 24hod.napíchnuté kapačky pernamentně , jednu za druhou , bez možnosti se projít , ohnout , protáhnout . Neumím si představit , že bych měla rodit sama . Přitom celé těhotenství pohoda , všechno v pořádku . Nikdo neví dopředu , co se může přihodit . Krásně se to čte , ale je to risk , který náhodou dopadl dobře . Přeji Vám to z celého srdce , ať Vám vychází všechno i v dalším životě .

  • bioviruska

    Rodit sama? A proč,proč být v těch chvílích naprosto sama,proč?
    Já byla ráda za každou živou duši u porodu, za každého, kdo mě podržel za ruku, povídal si se mnou, byl u mě. Byl u mě i manžel. Nedokážu si představit, že bych rodila NAPROSTO sama a BEZ někoho na blízku. Bez někoho komu bych mohla sdělit své pocity a vnímání.
    .Máte ohromné štěstí, že se ani jedné z vás nic nestalo a že porod proběhl bez zvláštností, a porodních či poporodních komplikacích. Co by jste dělala potom? Jak by jste si poradila? Doufám, že se většina budoucích maminek nevcítí do vašeho porodu a nebudou tak ….aby rodily samy a bez pomoci.

  • kekunka

    PetroO, přiznám se, že jen zírám. Samotné se mi myšlenka domácích porodů zamlouvá, dokonce jsem zvažovala, že tak porodím naše druhé dítě (nakonec to nebylo možné). Ale to, že jsi rodila bez asistentky, to mi přijde jako přílišný risk. Jsem moc ráda, že to proběhle bez komplikací, bez problémů. Evidentně jsi člověk, který si to může dovolit. Na jednu stranu Ti moc a moc přeju, že to proběhlo přesně podle Tvých představ, na druhou stranu jsem v šoku z toho, že to bylo bez PA… (Ale asi na to má vliv i to, jak se v naší společnosti porody pojímají – jakožto lékařská záležitost. Nevím.)

  • Lien

    Petro, moc blahopřeju k takovému zážitku i k dítěti. Pro mě od dětství je tohle normální představa o porodu, to že se jezdí někam jinam jsem zjitila až na střední škole 🙂 při výuce fyziologie člověka a přesto jsem věděla, že já tedy nikam nepojedu, protože mi právě přijde nelogické se přesouvat, když potřebuju být v klidu.

    Bohužel události, které mým porodům předcházely mě do nemocniční péče předurčily, ale narozdíl od tebe jsem informace měla už před prvním porodem a na tu hrůzu, která pak přišla, jsem byla částečně /zcela to asi nejde/ připravena, takže šok se nekonal, znechucení a frustrace samozřejmě ano, podruhé už ale ani to ne.

    Moc ti přeju a vlastně i závidím, že jsi zdravá a máš možnost tohle zažívat.

  • No, no, no, článek jsem jsem četla s otevřenou pusou, jsem ráda, že vše dopadlo dobře a byla jsi ty i malinká v pořádku 🙂

    Já nikomu nic nezazlívám, at si každý dělá dle svého a dle svých možností…….já osobně bych strachy umřela, že rodím sama, bez pomoci a doma……to radši vydržím peskování od sester, ale tak dopadlo to dobře, takže gratuluji k vysněnému porodu 🙂

  • PetroO, děkuji, že jsi se nakonec odhodlala k napsání článku. Jsem moc ráda, že to dopadlo dobře 🙂 a obě jste zdravé. Co jsem teda nečekala a tím jsi mi vyrazila dech, bylo to ,že jsi rodila úplně sama. Já myslela, že u sebe budeš mít porodní asistentku.
    Moc ti gratuluji k vysněnému porodu.
    Nebudu tě kritizovat i když k tomu mám námitky 🙂
    Článek jsem četla se zatajeným dechem a teprve až na konci jsem si oddechla 🙂 , úlevou, že vše dopadlo dobře.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist