Proč mi to, ksakru, neřekl nikdo dřív!

Rubrika: Kam nechodí slunce..., Rozhovory

Včera jste si v článku „Kdokoli může dělat cokoli“ mohli přečíst rozhovor s jednou dlouholetou návštěvnicí VD, která se nedávno musela poprat s diagnozou paranoidní psychoza. Pokud vás naše povídání zaujalo, zde najdete jeho druhou část.

Pokud jste první část rozhovoru s Bramborkou ještě nečetli, doporučuju se k ní nejdřív vrátit, abyste byli v obraze, o čem si tu vlastně povídáme.

Máš tušení, co mohlo odstartovat tvoji nemoc? Přišla zčistajasna bez příčiny, nebo k ní něco vedlo?

Především je nutné říci, že psychoz je velké množství, hodně druhů a i pro psychiatra je někdy problém odhalit tu pravou. Dále je také pravda, že psychozy se zdlouhavě léčí, rádo se to vrací. Pokud ovšem nejde o akutní psychotický stav, takovou epizodku, kdy vás to, lidově řečeno, jenom „lízne“ (můj případ). Spouštěčů u mě bylo tolik, že po pravé příčině jsme s panem doktorem později ani nepátrali. Rozhodl se, v mém případě, pro čistě medikační léčbu a psychologickou podporu nedoporučil. Za tu dobu, než jsem se k němu dokopala, jsem se totiž psychologicky tak „samorozebrala“, že už to vlastně nemělo smysl.

Psychotik má bludy. Různého druhu. Spojují se vám věci, které spolu nesouvisí, ale vy tomu „rozumíte“. Udělala jsem převelikou chybu, že jsem si o pomoc neřekla včas, mohla jsem si to odbýt „obyčejnou“ depresí, ale to bych nebyla já, abych na to nešla poctivě a zhusta. Sedm let jsem žila prakticky na samotě, jen s dětmi. Sousedé byli, ale jen velmi málo (5-6 lidí přes den), většinou důchodci. Pokud byly děti nemocné, u nás silné mlhy a stávkující kamna (tato kombinace velmi velice častá), znamenalo to pro mě i 2-3 týdny být prakticky zavřená v jedné místnosti s dětmi. Pokud se něco rozbilo, musela jsem to opravit či vyřešit sama.Včetně kotlů, bojlerů, ucpaných trubek, rozbitých aut. A přitom topit a přitom kojit. Některé problémy se periodicky opakovaly a to vyčerpá i zdravého chlapa, natož hormonálně rozhozenou, věčně nevyspalou maminu. Manžel ráno odjel, za tmy se vracel, v jednu dobu měl i 3 zaměstnání a stejně to bylo málo. Nemohl mi být ve chvílích největších krizí nijak nápomocný, protože byl na kilometry daleko. Připadal si méněcenný, že mi nedokáže zajistit větší komfort a že se musím tolik snažit a propast mezi námi se prohlubovala.

Po tom, co už dnes vím, chci upozornit všechny maminky na mateřské (a je jedno, jestli žijí ve městě či na vesnici), že toto se maminkám stává velice často  (deprese – jako diagnoza, neplést si to s blbou náladou). A že rady typu – běž na vzduch nebo s dětma na hřiště a nefňukej, jsou naprosto mimo mísu a dotyčnému nepomohou ani omylem.

Ve fázi mánie jste schopna organizovat mistrovství světa ve stavění sněhuláka a ve fázi deprese si ani nedokážete vzpomenout, jak se škrábou brambory. Nejhorší je, že nemoc vás „uvězní“. Měli byste chodit mezi lidi, ale nejde to, nemůžete, nedokážete to, nechce se vám.

Druhou věcí, kterou mámy na mateřské často dělají, stydí se za to a v životě by se k tomu nepřiznaly, je chlast. Ano, pila jsem a to dost. Ale nepředstavujte si ožralu potácejícího se celé dny mezi plínkama. Pila jsem „bezpečně“. Nikdy přes den. Nikdy před dětmi. Vždy ve společnosti ostatních dospělých (to ta naše zpropadená hospoda).

Takové to, konečně si dám, ať se po celém to dlouhém dni odreaguju.

Mámy hodně chlastají, o samotě, večer u knížky vytáhnou klidně i flašku vína a jsou spokojené, jak se „odreagovaly“. Nejhorší na tom bylo, že jsem zvládla tolik, co dospělý chlap, a nebyla jsem opilá.

Alkohol má mírné antidepresivní účinky, proto po něm tolik lidí sahá, když má trápení. Jenomže, jak ta křivka jde nahoru, tak propad je druhý den o to horší a vy pijete více, abyste ten propad „vyrušili“. Pijete, protože si myslíte, že je to společenské. Pijete, protože všichni kolem vás pijí. Vlastně jedinej, kdo nepije, jsou děti.

Dlouhodobá intoxikace organismu udělala své. Člověk pije, protože má problémy, které si třeba nechce přiznat.

Chlastali jsme v té obě oba. Měli jsme finanční problémy a velmi velmi ošklivou krizi ve vztahu.

O samotě se obracíte ke kartám a věštírnám a čtete různé psychologické knihy, hledáte karmické dluhy a roztáčí se kolotoč, z kterého není návratu. Debilní je, když je člověk nadprůměrně inteligentní. Moc času na přemýšlení a moc „materiálu ke zpracování“. Prostej člověk prostě poštípá dřevo, nakrmí psa a pustí si telku (jo, tu jsme taky neměli, připadalo nám to zbytečné, a připojení k internetu bylo takové, že jsem ráno zapnula načítání VD a po obědě už jsem mohla klidně i psát..).

V tom roce jsme měli také dvě úmrtí v rodině, krátce po sobě a v nejbližším okolí zlého a nenávistného člověka, který nám neustále házel klacky pod nohy. Bylo toho na oba dva příliš.

Kdybys teď měla možnost změnit jednu jedinou věc ve svém dosavadním životě (nějak přesvědčit tehdejší Bramborku, aby něco udělala jinak), co by to bylo?

Nezměnila bych asi nic. Díky tomu peklu, co jsme si prožili, vidím svého muže úplně jinýma očima. Je to můj rytíř v lesklé zbroji. Nebýt jeho, tak ta devítihlavá saň mohla vyhrát.Nevím, jestli bych ustála to, co musel ustát on.

Život s psychotikem nebo s depresivním člověkem je ďábelská jízda a pochopit to dokáže jen ten, kdo si tím prošel.

Život s psychózou nebo depresí je asi takový, že tichý vrah potichu a pomalu vraždí vaše srdce a ničí vaši duši a vy se nemůžete nijak bránit. Všechno je to totiž jenom o pitomé, pitomé chemické nerovnováze v mozku!! A silou vůle si fakt hladinu dopaminu nebo serotoninu (záleží na diagnoze) neupravíte, ani kdybyste se na hlavu stavěli.

Nezměnila bych nic. Jsem šťastná. Byla to zkušenost, která mě měla posunout dál. Ještě na začátku června 2012 (hodně jsem studovala všechny ty eso-psycho- záležitosti kolem konce roku 2012) jsem „věštecky“ prohlašovala, že na světě nezůstane kámen na kameni (obrazně řečeno) a že se ještě budeme divit. No, to jsme se teda divili…

Vlastně ano. Jednu věc bych změnila. Častěji bych si opakovala: „Barunko, jsi hodná holčička, nebuď na sebe tolik zlá a přísná. Narodila ses krásná a taková taky zůstaneš. Mám tě ráda.

Před čím bys po svých zkušenostech ostatní nejvíc varovala, aby nespadli do podobného problému, nebo aby ho třeba dokázali včas rozpoznat?

  • Nesnažte se všechno za každou cenu zvládnout samy.
  • Zbytečně se neizolujte.
  • Udržujte přátelství.
  • Snažte se trávit co nejvíce času s vlastní rodinou, než řešením potíží rodin druhých.
  • Neřešte své problémy potichým pitím a nehulte trávu. 1 z 10 uživatelů marihuany onemocní schyzofrenií – především mladiství.

Máte-li nevysvětlitelné bolístky, které vám cestují po těle bez příčiny. Málo spíte (já tehdy průměrně 2hod denně) nebo naopak spíte pořád. Málo jíte (klidně i tři dny bez jídla a BEZ POCITU HLADU), hubnete bez příčiny, máte nezvladatelné třasy, záchvaty paniky, úzkosti, kdykoliv vás něco vykolejí. Často pláčete i zcela bez příčiny. Jste zlé na své děti, i když “nezlobí“ a pak je vám to líto a tak pláčete zas.

Neposlouchejte rady vašich milovaných – “Ty nepotřebuješ psychologa, jsi silná holka, všechno je jen v hlavě…” Oni to myslí dobře a ve skutečnosti vás posunou ještě blíže k tomu kráteru.

Teď, zrovna nedávno, jsem si všimla divných stavů u jedné moc milé maminky. Mám ji hrozně ráda, jsme si blízké. Dotáhla jsem ji na psychiatrii a ejhle – druhé stádium depresivních úzkostí a léčba na rok.

Nebojte se o svých problémech mluvit a nespoléhejte se pouze na rady obvodních lékařů. Chtějte odborníky. Se zlomenou nohou jdete na chirurgii a se zlomenou duší zůstanete v čekárně obvoďáka? NESTYĎTE SE. Jsou to nemoci jako každé jiné, ale strašně, strašně nebezpečné. Můžete být tak vystresované, unavené a samy ze sebe vyděšené, že budete nepozorné řidičky, nepozorné matky a následky mohou být velmi tragické.

Chraňte se a mějte se rády. Jestliže si často říkáte – to nejsem já – zkuste najít pomoc. Nemusíte mít hned „diagnozu“, pomůže vám i se jen vypovídat „nezávislému pozorovateli“. Nejvíc mi pomohlo zjištění, že nejsem rarita, že kolem mě je hrozně moc lidí, kteří brali či ještě berou antidepresiva či jiné léky. Žádná hanba.

JEDINÉ, NA CO JSEM POZDĚJI MYSLELA BYLO, PROČ MI TO, K SAKRU, NEŘEKL NIKDO DŘÍV…

Tak vám to říkám…

Toto taky stojí za přečtení!

Nevítaní hosté v ústní dutině

Malé oválné vřídky trápí až 25 % populace. Objevují se v ústech nečekaně, ale ti z vás, kteří se s afty

Čtu dál →

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

  • Děkuji Petře za možnost se vyjádřit. Vám děkuji za vyjádřenou podporu. Udělala jsem to proto, že doufám, že to někomu pomůže(-: Přeji vám všem hezký den.

  • Bramborko, já jsem se naopak koncem světa nezabývala, šlo to tak nějak kolem mě… tyto věci jsem příliš neřešila. A když už tak jsem si konec světa představovala asi ve stylu katastrofických filmů, takové nějaké zemětřesení celé planety, a tak mě taky dost zaskočilo, že koncem roku 2012 to pomyslné zemětřesení přišlo jaksi zevnitř… A taky už je dobře a snad i bude. Mně, Tobě, VŠEM. Každý má svoje, proč a jak se dostane na to své dno, do toho svého pekla a každý i jinou cestu z něj. Tak přeju, ať ta cesta vede už jen kupředu. A ať každý další člověk, co sám sebe ztratí, se zase najde.
    Na těchto příbězích mě vždy dojímá, jak by člověk, co má za sebou spoustu bolesti, vlastně zpětně nic nezměnil.
    Sama u sebe si na tom vždy uvědomím, o jak moc mě to celé posunulo dál.
    Díky za rozhovor.

  • tvorenicko
    tvorenicko

    Bramborko, tvůj příběh je poučný a jsem ráda, že už máš tuto zkušenost za sebou. Jsi dost silná a tvůj mužský je správný chlap. Opatruj se a snaž už máš všechno zlé vybrané 🙂

    U mojí kamarádky takovéto stavy bohužel skončili pokusem o sebevraždu, naštěstí má také správného mužského a rodinu, kteří se jí snaží všelijak pomoci, už i kvůli jejím holčičkám, ale nemít nikoho musí být o to horší to pak zvládat.

  • Bramborko moc díky za otevřenost,přínosné čtení a tak nějak mám pocit,že jsi tímhle podpořila jiné lidičky co s něčím bojují a třeba to jen neumí pojmenovat a dělají,že se jich to netýká a třeba je to nakopne k tomu hledat pomocnou ruku….ještě jednou moc díky a drž se,vlastně všichni se držte 🙂

  • Petra Vymětalová

    Protože jsem nechtěla narušit závěr Bramborčina vyprávění, nepřipsala jsem na konec článku poděkování za rozhovor a poděkovala zatím jen v rámci našeho povídání přes OV.
    Teď to tedy napravuji – Bramborko, děkuju za tvoji ochotu podělit se s námi o svůj nelehký příběh, vážím si tvojí otevřenosti a odvahy. Přeju, ať je tento rozhovor zároveň i dost důraznou tečkou za tvojí nemocí a džím palce, ať máš touto zkušeností „vybráno“ z toho špatného na hodně dlouho dopředu. Díky.

  • Marinada

    Bramborko, nemám slov. DÍKY! Často jsem na Tebe myslela a jsem ráda, že jsi to zvládla.
    Ještě bych si drze dovolila přidat informaci pro ostatní, že léčba se nesmí přerušit ani v době, kdy už si nemocný myslí, že je fit – NENÍ a nemoc se vrátí zpět na začátek nebo ještě níž.

  • danasi

    Bramborko děkuji. Petro, děkuji za zprostředkování, oba články jsem pozorně pročetla.
    Bramborko, vlastně nám to všem mělo dojít, vždyť ty jsi o tom všem psala, či i někdy se zmínila. Buď v diskusi, nebo na mailík.
    Drž se a vypovídej se. Vím o čem to je, když sedíš doma a chlap je na míle daleko, ten můj ještě dál. Odejde druhého a vrátí se devatenáctého. Jen ten proradný kamarád alkohol u mne nenašel spojence. Blbou náladu řeším čokoládou a pak jsem schopna přibrat za měsíc 4 kila. A pak mám zase co na práci. Musím to dostat s těla ven.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist