Ordinační estráda

Rubrika: Jsem máma, Kam nechodí slunce...

Lehce nervózní, ale přitom natěšená, jak předvedu svého osmnáctiměsíčního syna, jsem nás chystala na preventivní  lékařskou prohlídku. Žádné očkování nebylo tentokrát na programu, takže jsem si to malovala v růžových barvách. Představy jsou hezká věc, realita bývá trošku jiná. Spíš tedy dost…

Ještě v autě jsem se rozmýšlela, jestli Karlíčkovi řeknu, ať na prstíčkách ukáže dvě nebo jestli se pochlubím tím, že první barva, kterou umí poznat, je „bíjá“. Nebo zarecituju nějakou lehkou říkanku a on bude doplňovat koncová slovíčka? Sebekriticky musím uznat, že jsem byla jako nějaká cirkusová umělkyně, která chce předvést svého cvičeného pudlíka. Na druhou stranu – každá matka si myslí, že má doma malého génia, no ne?

V čekárně bylo celkem osm maminek s miminky, což moje nadšení poněkud zchladilo. Celé čtyři minuty si syn hrál se zeleným traktůrkem, potom o erární hračky ztratil zájem a další půlhodinu se bavil tím, že se snažil utéct na schody. Moje neustálé pobíhání za ním bral nejdřív jako zábavu, když jsem ho schody nenechala jít ani po třicáté, začal se vztekat.

„Pojď půjdeme se podívat na ostatní miminka!“ navrhla jsem mu. Převážně dvouměsíční prcci mu nepadli do oka, zaujal ho ale kočárek pro panenky a hned s ním zkoušel přejet jednu vedle stojící maminku. „Karlíčku, to se přece nedělá!“ napomenula jsem ho, načež se vrhl k nohám úplně cizí paní a s výkřikem „mami!“ chtěl do její náruče. V tomto bodě jsem už mé růžové brýle opadly a přála jsem si, ať už to máme co nejrychleji za sebou.

Po hodině a půl jsme konečně přišli na řadu. Tentokrát nás nepřivítala naše stará známá sestřička, která to s dětmi uměla moc dobře, ale nějaká jiná, asi na záskok. „Vysvlečte ho, zvážím ho!“ udělila strohý povel, ani se na nás nepodívala. Docela mi chybělo laskavé chování „naší“ sestřičky: „Tak pojď, Kájínku, podíváme se jaký jsi velký chlapík.“ Myslím si ale, že to se do dětské ordinace hodí podstatně víc.

Svlékla jsem tedy syna a chtěla ho posadit na dětskou váhu, jenže tento naprosto jednoduchý úkol se záhy ukázal jako naprosto neproveditelný. Syn se totiž na váhu nenechal ani za nic posadit, vzpouzel se a byl napnutý jako struna a do toho ještě začal řvát jako rozzuřený tygr. Nepomohla asistence manžela ani sestry, na váhu jsme ho zkrátka nedostali. „Paní doktorko, to nejde!“ začala sestra povykovat. Nakonec jsme to tedy udělali tak, že jsem se zvážila nejdřív já sama a potom se synem a odečtem jsme zjistili jeho váhu.

Ani u paní doktorky to nebylo lepší. Syn vůbec nespolupracoval, na vyšetřovací stůl se nenechal položit, poslech, měření hlavičky a podobné úkony absolvoval tedy v mé náruči. Všechny otázky jsem spíše odezírala, než že bych je přes ten řev slyšela, ale podle mých odpovědí paní doktorka vyhodnotila psychomotorický vývoj kladně. „Asi dneska nemá chlapeček svůj den, že,“ shovívavě se usmála a prohlídku ukončila.

Když jsme vešli zpátky do čekárny, všechny maminky se na nás zděšeně koukaly a jedna se dokonce zeptala, co se mu uvnitř stalo tak hrozného, že tak strašně pláče. Celá rudá jsem mávla rukou a co nejrychleji vyklidila pole. V autě synátor okamžitě usnul a celé odpoledne byl jako andílek. Ještěže další prevence je až ve třech letech!

Napsal/a: Karolína Purkertová

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Štěpán Kobliha není žádná bábovka

Kniha od spisovatelky Ivy Geckové Štěpán Kobliha není žádná bábovka, jež vydalo nakladatelství Grada, strhne všechny své malé čtenáře

Čtu dál →

3 tipy na pohodový nákup s dítětem

Ať to odkládáte, jak chcete, stejně se tomu úplně nevyhnete. Do obchodu s dítětem aspoň jednou za čas musíte. A

Čtu dál →

Recenze: Sourozenci – o spravedlivé výchově

Snaha o aplikování spravedlivé výchovy mezi naše potomky někdy bývá velkou zkouškou nervů, a leckdy i těžko rozlousknutelným oříškem. A právě

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist