Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli…

Každá, i ta nejsilnější žena, má nějakou slabinu. Zpravidla o ní ví. Já se o té svojí dozvěděla až na jednotce intenzivní péče, kde jsem se vlastně ani probrat nechtěla…

Všechno začalo mnohem dřív, když mi bylo 15. V rodině to nebylo vždy v pohodě, táta byl pořád pryč a když byl doma, tak uměl být i hodně nepříjemnej. Jako nejstarší jsem vždy všechno odskákala i za mladší sestry, které chválil i za trojky, ode mě se ale jedničky čekaly a tak jsem za ně chválená nebyla. Realizovala jsem se tedy mimo rodinu a hledala uznání jinde. Byla jsem sebevědomá mladá holka, neměla jsem ve zvyku prohrávat. Škola mi šla jakoby mimochodem, prostě sama. Ve sportu jsem neměla konkurenci, a tak jsem se poměřovala s klukama a nutno říci, že jsem většině svými výkony vždycky vytřela zrak. Sbírka diplomů z přespolních běhů, atletických soutěží a maratonu mluví za vše… Byla jsem prostě úspěšná, tak jsem si našla i přítele, aby můj život byl perfektní na celé čáře.
Nechtěla jsem ale typy, po kterých šílely mé vrstevnice, koneckonců to byl každý týden někdo jiný, záleželo na tom, kdo byl v pátek na disco ten nej… Trochu jsem pohrdala tím, jak koukaly do Bravíčka a do nekonečna žvanily o klucích. Měla jsem jiné zájmy, ušlechtilejší – myslela jsem si. Tak jsem se podívala po starších a vyhlédla si studenta 2. ročníku medicíny. Všechno vypadalo dobře, možná 2 roky. Pak mi přestalo stačit, že ho vidím pár hodin o víkendu a že je trávím posloucháním jeho nářků nad tím, jak má těžký učení, jak ho určitě vyhodí od zkoušky a jeho život tak skončí… Několikrát jsme se rozešli a znovu dali dohromady, ale bylo to horší a horší.

Jeho neustále nevěry a milostné avantýry se spolužačkami a sestrami z nemocnic, kde byl na praxi, mi začaly lézt krkem. Postupně jsem ztrácela víru v mužské pokolení. Ale státnice se blížily a s nimi naděje, že až spolu začneme bydlet, tak se změní, tak si ho ohlídám… V té době jsem byla už sama na vysoké škole. Sama jsem si na ni vydělala, protože naši na to neměli. Tak jsem zaplatila i kauci za byt a první nájmy, dokud nebude mít pan doktor výplatu. Měl začít můj sen.
Realita ale nebyla zdaleka tak růžová. Byt jsme si našli krásnej, to jo. Ale do školy jsem musela dojíždět a tak jsem byla celý den pryč. On taky. Večer si raději vyrazil na mejdan s doktorama a sestrama, než aby byl se mnou a nebo mě alespoň vzal s sebou, prý se to nehodí. Spíš o mě ale nechtěl informovat ty mladé sestry, co s ním sloužily noční… Tak jsem byla víc a víc sama, se spolužáky jsem omezila kontakty jen na školu a ve městě, kde jsem bydlela, jsem nikoho neznala. Byla jsem sama. Doma jsme se hádali a důvodů přibývalo. Poslední kapkou bylo, když jsem otěhotněla, přestože jsem chodila každé 3 měsíce na antikoncepční injekce.
Byla jsem rozhodnutá si miminko nechat, ne tak jeho otec. Choval se ke mě velmi ošklivě, padlo i pár ran a nadávek a když jsem pak v 8. týdnu spontánně potratila, byl víc než spokojen. Dokonce za mnou ani nepřišel na oddělení, jen poslal SMS „ještě že tak, no vidíš, jak se to vyřešilo…“

Po návratu z nemocnice jsem si sbalila kufry a utekla pryč, chvíli jsem bydlela u tety a u spolužáků načerno na koleji. Od té doby ale už nic nebylo jako dřív.
Nešlo mi to ve škole, nebavila mě. Na lezecké stěně jsem byla myšlenkama mimo a udělala osudovou chybu, nezkontrovala jsem si jištění. Naštěstí jsem spadla jen ze 3 metrů a nic se mi nestalo, až na naražený záda a pár modřin. U instruktorů, kteří mě do té doby měli za jasnou jedničku, jsem tím ale neskutečně klesla. Neměla jsem náladu na kamarády a tak jsem se stranila, postupně jsem přišla o všechny. Pak už to šlo rychle…

Nechtělo se mi jít spát, celé noci jsem proplakala, ráno jsem nechtěla vstávat, přestala jsem chodit do školy, protože jsem dokázala celý den ležet v posteli a dívat se do stropu. Nejedla jsem. Neměla jsem chuť a nechtělo se mi ani jít z pokoje. Stalo se mi, že jsem šla nakoupit a u kasy přede mnou stála mamina s dítětem, rozplakala jsem se a utekla. Někdo se mě na ulici zeptal na čas, nedokázala jsem odpovědět, srdce se mi rozbušilo, já zpanikařila a začala koktat… Nebrala jsem telefon, nechtěla jsem se s nikým vidět ani se s nikým bavit. V rodině jsem měla taky pár problémů a tak se o mě nestarali.
Byla jsem sama, mé sebevědomí šlo rapidně dolů, nedokázala jsem se na nic soustředit a nádobí jsem neumyla třeba i týden. V hlavě jsem měla zmatek a čím dál tím víc mě pronásledovaly myšlenky o vlastní zbytečnosti. Po telefonátu s bývalým, který mi oznámil, že peníze, které mi dlužil, mi ani náhodou nevrátí, že je beze mě velmi spokojen a že teprve teď začal žít, protože život se mnou byl peklo, jsem se zhroutila definitivně. Tak jsem mu s pláčem řekla, že mi tedy nezbývá, než skočit z mostu, když jsem taková svině, nacož mi odpověděl, že by se celému světu ulevilo a položil telefon…

No a to bylo úplně to poslední, co si pamatuji jasně.

Zbytek znám jen od spolužáků a z lékařské a policejní zprávy. Vím jen, že jsem už neměla sílu. Bušilo mi srdce, v hlavě mě bolelo tolik otázek a tolik myšlenek, nemohla jsem je umlčet a všechno to tak bolelo, že už jsem chtěla jen klid, jen ticho, jen nedýchat… Oběsila jsem se. Bylo to nepříjemné jen chvilku, pak jsem pomalu ztrácela vědomí a když jsem před očima uviděla černé skvrny, úplně jsem se uklidnila. Našli mě spolužáci, jako záchranáři věděli, co dělat, a tak mě do příjezdu sanitky resuscitovali a zachránili mi tak život. Probrala jsem se v sanitě s tubusem v krku, přispali mě a tak jsem se znovu probrala až na JIPce.

Můj první pocit byl zklamání a vztek. Pak už jen apatie a lhostejnost. Jedna zdravotní sestra mi vynadala, že jsem mladá rozmazlená kráva a že v dvaceti letech nemůžu mít žádné problémy, natož důvod k sebevraždě. Nevyvracela jsem jí to, ale doteď si myslím, že neměla pravdu… Myslím, že na těch pár let jsem si toho zažila dost. Myslel si to i psychiatr, který za mnou přišel a po několika větách napsal do chorobopisu do kolonky diagnóza DEPRESE.

Všechny ta událost šokovala. Všichni mysleli, že jsem v pohodě a že vše zvládám. Nikoho ani nenapadlo, že potřebuju pomoc. Jenže jejich zájem mě teď netěšil. Spíš naopak…

Jen co mě dali do kupy po fyzické stránce, přesunuli mě na psychiatrické oddělení. Bylo mi to jedno. První dny jsem celé prospala, píchali mi silná antidepresiva a nikdo po mě nic nechtěl. Měla jsem postel u okna s mříží a cítila jsem se v bezpečí, schovaná před okolním světem. Před tím světem, co mi tak ublížil, před lidmi, kterým jsem nevěřila a kterých jsem se bála. To nejsou jen slova, tak jsem to opravdu cítila. Tady se mi nikdo nesmál, dokonce se zdálo, že mě i chápou. Doktorka mi řekla, že jsem se vlivem traumatizujících událostí dostala do deprese, která se prohlubovala až do toho nejtěžšího stádia. Pak dodala, že deprese je smrtelná nemoc a že mám štěstí, že jsem to přežila. Neměla jsem sílu se ironicky pousmát, poznala to na mě, dlouho na mě pak mluvila, už jsem jí ale nevnímala…