Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli…

Rubrika: Kam nechodí slunce...

Každá, i ta nejsilnější žena, má nějakou slabinu. Zpravidla o ní ví. Já se o té svojí dozvěděla až na jednotce intenzivní péče, kde jsem se vlastně ani probrat nechtěla…

Všechno začalo mnohem dřív, když mi bylo 15. V rodině to nebylo vždy v pohodě, táta byl pořád pryč a když byl doma, tak uměl být i hodně nepříjemnej. Jako nejstarší jsem vždy všechno odskákala i za mladší sestry, které chválil i za trojky, ode mě se ale jedničky čekaly a tak jsem za ně chválená nebyla. Realizovala jsem se tedy mimo rodinu a hledala uznání jinde. Byla jsem sebevědomá mladá holka, neměla jsem ve zvyku prohrávat. Škola mi šla jakoby mimochodem, prostě sama. Ve sportu jsem neměla konkurenci, a tak jsem se poměřovala s klukama a nutno říci, že jsem většině svými výkony vždycky vytřela zrak. Sbírka diplomů z přespolních běhů, atletických soutěží a maratonu mluví za vše… Byla jsem prostě úspěšná, tak jsem si našla i přítele, aby můj život byl perfektní na celé čáře.
Nechtěla jsem ale typy, po kterých šílely mé vrstevnice, koneckonců to byl každý týden někdo jiný, záleželo na tom, kdo byl v pátek na disco ten nej… Trochu jsem pohrdala tím, jak koukaly do Bravíčka a do nekonečna žvanily o klucích. Měla jsem jiné zájmy, ušlechtilejší – myslela jsem si. Tak jsem se podívala po starších a vyhlédla si studenta 2. ročníku medicíny. Všechno vypadalo dobře, možná 2 roky. Pak mi přestalo stačit, že ho vidím pár hodin o víkendu a že je trávím posloucháním jeho nářků nad tím, jak má těžký učení, jak ho určitě vyhodí od zkoušky a jeho život tak skončí… Několikrát jsme se rozešli a znovu dali dohromady, ale bylo to horší a horší.

Jeho neustále nevěry a milostné avantýry se spolužačkami a sestrami z nemocnic, kde byl na praxi, mi začaly lézt krkem. Postupně jsem ztrácela víru v mužské pokolení. Ale státnice se blížily a s nimi naděje, že až spolu začneme bydlet, tak se změní, tak si ho ohlídám… V té době jsem byla už sama na vysoké škole. Sama jsem si na ni vydělala, protože naši na to neměli. Tak jsem zaplatila i kauci za byt a první nájmy, dokud nebude mít pan doktor výplatu. Měl začít můj sen.
Realita ale nebyla zdaleka tak růžová. Byt jsme si našli krásnej, to jo. Ale do školy jsem musela dojíždět a tak jsem byla celý den pryč. On taky. Večer si raději vyrazil na mejdan s doktorama a sestrama, než aby byl se mnou a nebo mě alespoň vzal s sebou, prý se to nehodí. Spíš o mě ale nechtěl informovat ty mladé sestry, co s ním sloužily noční… Tak jsem byla víc a víc sama, se spolužáky jsem omezila kontakty jen na školu a ve městě, kde jsem bydlela, jsem nikoho neznala. Byla jsem sama. Doma jsme se hádali a důvodů přibývalo. Poslední kapkou bylo, když jsem otěhotněla, přestože jsem chodila každé 3 měsíce na antikoncepční injekce.
Byla jsem rozhodnutá si miminko nechat, ne tak jeho otec. Choval se ke mě velmi ošklivě, padlo i pár ran a nadávek a když jsem pak v 8. týdnu spontánně potratila, byl víc než spokojen. Dokonce za mnou ani nepřišel na oddělení, jen poslal SMS „ještě že tak, no vidíš, jak se to vyřešilo…“

Po návratu z nemocnice jsem si sbalila kufry a utekla pryč, chvíli jsem bydlela u tety a u spolužáků načerno na koleji. Od té doby ale už nic nebylo jako dřív.
Nešlo mi to ve škole, nebavila mě. Na lezecké stěně jsem byla myšlenkama mimo a udělala osudovou chybu, nezkontrovala jsem si jištění. Naštěstí jsem spadla jen ze 3 metrů a nic se mi nestalo, až na naražený záda a pár modřin. U instruktorů, kteří mě do té doby měli za jasnou jedničku, jsem tím ale neskutečně klesla. Neměla jsem náladu na kamarády a tak jsem se stranila, postupně jsem přišla o všechny. Pak už to šlo rychle…

Nechtělo se mi jít spát, celé noci jsem proplakala, ráno jsem nechtěla vstávat, přestala jsem chodit do školy, protože jsem dokázala celý den ležet v posteli a dívat se do stropu. Nejedla jsem. Neměla jsem chuť a nechtělo se mi ani jít z pokoje. Stalo se mi, že jsem šla nakoupit a u kasy přede mnou stála mamina s dítětem, rozplakala jsem se a utekla. Někdo se mě na ulici zeptal na čas, nedokázala jsem odpovědět, srdce se mi rozbušilo, já zpanikařila a začala koktat… Nebrala jsem telefon, nechtěla jsem se s nikým vidět ani se s nikým bavit. V rodině jsem měla taky pár problémů a tak se o mě nestarali.
Byla jsem sama, mé sebevědomí šlo rapidně dolů, nedokázala jsem se na nic soustředit a nádobí jsem neumyla třeba i týden. V hlavě jsem měla zmatek a čím dál tím víc mě pronásledovaly myšlenky o vlastní zbytečnosti. Po telefonátu s bývalým, který mi oznámil, že peníze, které mi dlužil, mi ani náhodou nevrátí, že je beze mě velmi spokojen a že teprve teď začal žít, protože život se mnou byl peklo, jsem se zhroutila definitivně. Tak jsem mu s pláčem řekla, že mi tedy nezbývá, než skočit z mostu, když jsem taková svině, nacož mi odpověděl, že by se celému světu ulevilo a položil telefon…

No a to bylo úplně to poslední, co si pamatuji jasně.

Zbytek znám jen od spolužáků a z lékařské a policejní zprávy. Vím jen, že jsem už neměla sílu. Bušilo mi srdce, v hlavě mě bolelo tolik otázek a tolik myšlenek, nemohla jsem je umlčet a všechno to tak bolelo, že už jsem chtěla jen klid, jen ticho, jen nedýchat… Oběsila jsem se. Bylo to nepříjemné jen chvilku, pak jsem pomalu ztrácela vědomí a když jsem před očima uviděla černé skvrny, úplně jsem se uklidnila. Našli mě spolužáci, jako záchranáři věděli, co dělat, a tak mě do příjezdu sanitky resuscitovali a zachránili mi tak život. Probrala jsem se v sanitě s tubusem v krku, přispali mě a tak jsem se znovu probrala až na JIPce.

Můj první pocit byl zklamání a vztek. Pak už jen apatie a lhostejnost. Jedna zdravotní sestra mi vynadala, že jsem mladá rozmazlená kráva a že v dvaceti letech nemůžu mít žádné problémy, natož důvod k sebevraždě. Nevyvracela jsem jí to, ale doteď si myslím, že neměla pravdu… Myslím, že na těch pár let jsem si toho zažila dost. Myslel si to i psychiatr, který za mnou přišel a po několika větách napsal do chorobopisu do kolonky diagnóza DEPRESE.

Všechny ta událost šokovala. Všichni mysleli, že jsem v pohodě a že vše zvládám. Nikoho ani nenapadlo, že potřebuju pomoc. Jenže jejich zájem mě teď netěšil. Spíš naopak…

Jen co mě dali do kupy po fyzické stránce, přesunuli mě na psychiatrické oddělení. Bylo mi to jedno. První dny jsem celé prospala, píchali mi silná antidepresiva a nikdo po mě nic nechtěl. Měla jsem postel u okna s mříží a cítila jsem se v bezpečí, schovaná před okolním světem. Před tím světem, co mi tak ublížil, před lidmi, kterým jsem nevěřila a kterých jsem se bála. To nejsou jen slova, tak jsem to opravdu cítila. Tady se mi nikdo nesmál, dokonce se zdálo, že mě i chápou. Doktorka mi řekla, že jsem se vlivem traumatizujících událostí dostala do deprese, která se prohlubovala až do toho nejtěžšího stádia. Pak dodala, že deprese je smrtelná nemoc a že mám štěstí, že jsem to přežila. Neměla jsem sílu se ironicky pousmát, poznala to na mě, dlouho na mě pak mluvila, už jsem jí ale nevnímala…

Napsal/a: dewil

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • Pavca31

    Dewil,jsem take rada ze si mezi nami.A i u me kdysi diagnostikovali depresi,ale ja to mam z nasledku z detstvi a taky jsem si toho dost prozila.A sama vim ze deprese neni takova ta depka kterou jak si nejaci mysli trpi.Deprese je velice vazne onemocneni a nekteri lide jsou k tomuto lhostejni a naopak se tomu vysmivaji.Nesnasim takove lidi a prala bych jim najednu stranu,zazit takovy stav jako je deprese,aby vedeli co to je.

  • Ahoj, přeju ti hodně štěstí a hlavně hodně sil ;o). Drž se :o)

  • Horempádem

    Dewil, jsem ráda, že jsi tu mezi námi. Nepatřím k lidem, kteří pokládají depresi za banalitu. Je to vážné onemocnění a není radno si s ním zahrávat.

    Aniž bych si to tehdy uvědomovala i já jsem kdysi procházela určitou formou deprese a vím, co to s člověkem může udělat. Měla jsem skutečně mimozní stavy a děkuji „čemusi“ že mě to uchránilo od činu, který tady popisuješ. U mě to bylo dáno nejspíš tím, že jsem jedináček a vždy mě zastavilo jediné…myšlenka na to, jak by se s tím vyrovnali mí rodiče 🙁

    Dnešní svět je živnou půdou pro deprese. Lidé si méně všímají druhých, nikdo se do hloubky nezabývá tím druhým a dá spíš na povrchní masku (jak se tu píše, že člověk vypadá na povrch silně a vyrovnaně) než aby se zabýval někdo tím, že ten dotyční v nitru trpí. Volání o pomoc jsou mnohdy velmi nenápadná pro naše okolí a málo kdo dokáže zavčas druhému pomoci.

    Mám jen jedno přání, aby takovýchto případů bylo co nejméně a abychom my i naše okolí věnovaly více pozornosti lidem nám blízkým.

    Dewil piš dál, vím, že toto „vypsání se“ může pomoci a druhým otevře oči…

  • vicikovka

    Buď prosím silná a piš,piš – nám nezasvěceným tvůj příběh pomůže pochopit tebe a tobě podobné. Navíc i my můžeme mít okolo sebe někoho s podobným problémem a možná to nemusí zajít tak daleko. Drž se, buď statečná, tvoje holčička tě potřebuje a bude potřebovat celý život. Držím ti pěsti a přeji hodně štěstí a síly.

  • mysicka1407
    mysicka1407

    dekuji za clanek, drzte se a budte silna, stejne jako Vas pribeh

  • Teda to je síla,co jsi zažila a ještě o tom takhle hezky napsat.Tak držím palce,aby Tvuj život byl takový jaký sis vysněla a věřím¨,že Ty to dokážeš.Hodně štěstí a drž se.

  • Anonymní

    HODNĚ SILNÁ ZPOVĚĎ. DRŽÍM TI PALCE, ABY TVŮJ ŽIVOT BYL JEN A JEN LEPŠÍ A VYROVNANĚJŠÍ.
    HODNĚ ŠTĚSTÍ!

    ABSA.

  • Anonymní

    Dewil, depresí trpí většinou lidé, kteří na pohled vypadají bezstarostně a vesele, tak tomu pak nikdo z okolí nechce uvěřit. Ve mně dřív tahle diagnoza vyvolávala pocit, že jí trpí slaboši, atd. Bohužel (možná i bohudík) mi vlastní zkušenost ukázala, že to tak není. Moje deprese trvala „jen“ 14 dnů a zvládla jsem jí bez léků, ale nikdy na to nezapomenu a obdivuju všechny lidi, kteří s tím musí bojovat celý život.
    I když se Ti to nezdá, jsi ohromně silná osobnost.
    PS: Prosím, pokud cítíš, že to na Tebe „leze“, přeruš raději kojení a sáhni po lécích…
    Přeji hodně síly.
    Gina

  • Danniella

    Dewil, jak to zvládáš s miminkem? Musí to být strašně těžké. Mně stačila jen obyčejná únava a nevyspalost, abych byla kolikrát úplně v háji.
    A taky jsem si říkala, že vše má své meze, kdybych na tom byla hodně špatně, tak asi radši přestanu kojit (myslím kvůli práškům).
    Všechny podobné věty musí znít strašně banálně, ale moc ti držím palce a myslím na vás.

  • Dewil, obdivuji tě za to, že o tom dokážeš psát… musí to být pro tebe nejen velmi niterná , ale i zraňující zkušenost. Bohužel mám jednoho človíčka s touto diagnózou v bezprostřední blízkosti, takže vím, jak moc to umí potrápit… zdravý veselý člověk a najednou se propadá a je někde jinde….
    Navíc u této diagnózy je prý tělesná bolest ve srovnání s tou duševní ničím. Nechtěla bych si tím projít, musí být hrozné nemoct „z bolesti duše“ ani vstát z postele…
    Dewil, určitě piš dál… myslím na tebe a přeji ti k tomu hodně sil!

  • Matilda

    Dewil, piš dál. Víš, i pro nás to má velkou cenu, někdo si rozšíří obzor, někdo zjistí, že jeho problémy zas tak šílené nejsou, aby nešly vyřešit, hlavně že je zdravý… A někdo se ujistí v tom, že pomoc tomu druhému, nad kterým všichni už mávli tolikrát rukou, je opravdu nutná a potřebná. Protože život má svůj smysl, i když to spíš není než je procházka růžovou zahradou…

    Jo a o hormonech v těhu a hlavně po prvním porodu vím své. Nikdo nechápal, co se se mnou děje. Bylo mi strašně zle, pořád se mi chtělo brečet a já nevěděla, co sama se sebou, a co teprve s malým drobkem, který ustavičně plakal. Co by neplakala, když její máma byla úplně na hromadě… Už jsme to tady někde probíraly v jiném článku, že poporodní deprese je hodně vážná věc, já jsem tehdy neměla ani tušení, že něco takového vůbec existuje. Pořád se vidím, na hodinách doba oběda a já se ploužím po bytě v noční košili neučesaná, ubrečená, bez chuti dělat cokoliv, a koukám na to řvoucí fialové stvoření v autosedačce, jsem plná beznaděje…Ani nevím, jak jsem se z toho tenkrát dostala, ale byla jsem v tom úplně sama, ostatní to přičítali pouze „banálnímu“ nevyspání… Pak jakoby utlo a bylo to pryč…
    Deprese prostě není žádná banalita, a čím víc se o tom bude mluvit a psát, tím líp.

  • Moc mě těší, že jsou i lidé, co opravdu považují depresi za nemoc. Často i ve své rodině narážím na to, že to je jen rozmazlenost, pesimismus, slabá vůle a kdoví co ještě. Nechápou, že stejně jako třeba diabetus je porucha vylučování inzulínu, tak deprese je porucha vylučování hormonů ovlivňujících náladu. A jako maminky musíte přeci vědět, co s tělem a duší hormony umí udělat, jen si vzpomeňte na těhotenství, jak s vámi hormony zamávaly. V depresi je to stejné, 100x si může říct, že jsou to hormony a že to přejde, ale to moc nepomáhá. Děkuji za podporu.
    Tohle je taková moje terapie, někdo to řeší malováním, někdo plácá z hlíny hrnky a někdo pracuje, já se z toho musím vypsat a musím se sdílet…Děkuju, že to po mě čtete, je mi jasný, že někdy to neni moc příjemné čtení…

  • Matilda

    Dewil, já před tebou smekám. Mám v rodině osůbku, která trpí depresemi už 20 let. Několikrát jsme ji vezli na hospitalizaci na psychiatrii, vím, že toto je nemoc jako každá jiná, s tím rozdílem, že může mít opravdu smrtelné následky. Nesnáším, když si z toho někdo dělá legraci a naopak vážím si lidí, kteří znovu a znovu najdou sílu s tím bojovat, i když je to s pomocí rodiny, lékařů a léků, které nejsou tak zcela bez nežádoucích účinků… A co teprve, když se jedná o maminku, která se musí postarat nejen o sebe…
    Dewil, budu čekat na pokračování, teď už je mi spousta věcí o tobě jasnějších, střípky do sebe zapadají a já doufám, že se protlučeš i tímto těžkým obdobím, co zrovna prožíváš a že konečně bude zase líp. Moc moc ti fandím.

  • Danniella

    Dewil, když jsem článek četla, váhala jsem, jestli to opravdu píšeš o sobě. Musím říct, že je to z mého pohledu obdivuhodné. Jestli máš odvahu a chuť o tak niterných věcech mluvit veřejně, věřím, že se ti to podaří zvládnout. Mám kamarádku, která bojuje s depresemi spoustu let a vím, že je to opravdu boj těžký. Když jsem se kdysi dostala do situace, kdy jsem těžko hledala východisko, přinutila jsem se k práci a učení a tím jsem se snažila zaměstnat natolik, abych myslela na jiné věci co nejmíň. Překonala jsem tak nejtěžší krizi. Horší už bylo zvládat to vleklé období po tom.
    Dewil, moc na tebe myslím.

  • bokul

    dewil,

    dobre ze o tom muzes psat. Taky to znam, „umim“ se z problemu vice vypsat nez vyrvat nebo neco podobneho.

    Drzim Ti palecky at mas silu a at mas kolem sebe vzdy alespon jednoho cloveka, se kterym muzes mluvit… mluvit o vsem.

    Vim, jak je to dulezite… Naslouchala jsem totiz jednomu muzi, nekolik hodin denne – ve dne, v noci… at formou SMS, telefonatu ci komunikace na ICQ. A jednoho dne jsem ho nastesti dostala na psychiatrii… Kdyby neskoncil tam, byl by mrtvy. A teprve, kdyz po po pokusu o sebevrazdu hospitalizovali, vsimli si jeho „pratele“ kolem neho, ze potreboval pomoci. Oni stali po jeho boku kazdy den, ja byla od nej 150 kilometru vzdalena…

    Drz se! Myslim na Tebe!

  • děkuju…
    je to pro mě způsob, jak se s tím vyrovnat… Navíc v poslední době cítím, že na mě ta depka zase leze…prášky neberu kvůli kojení, takže s tím musím bojovat jinak…

  • Evakub

    Dewil, klobouk dolů, že o tom dokážeš takhle napsat!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist