Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli… IV.

V Kam nechodí slunce...

1191793_indian_womenKdyž jsem se druhý den posadila do křesla v psychologické pracovně, bylo mi úzko a bála jsem se. Nevěděla jsem, co se bude dít, na co se mě bude pan psycholog ptát a už vůbec jsem netušila, jak mám odpovídat. Uvařil mi čaj a podal mi ho, samozřejmě se mi klepaly ruce a tak jsem se polila, dělal, že to nevidí. Ale viděl…Po několika zahřívacích otázkách o tom, co se mi zdálo a jak se cítím, se zeptal na dětství. V krku jsem najednou cítila obrovský chlupatý knedlík. Odpovídala jsem vyhýbavě, přesto se různými oklikami dostal až k místům, o kterých jsem nechtěla mluvit. „Mě se nemusíte bát,“ řekl povzbudivě, podal mi krabičku papírových kapesníčků a ve mně se v tu chvíli něco zlomilo. Rozplakala jsem se. Trpělivě seděl a čekal, jak dlouho, to nedokážu odhadnout. S pátým proplakaným kapesníčkem jsem se rozpovídala.

Moji rodiče jsou jako oheň a voda. Maminka je klidná, introvertní, neasertivní, obětavá a někdy až moc hodná. Táta je zato bujarý, extrovertní a impulzivní. Mnohem snáz se o tom píše, než mluví… Přesto jsem tehdy neskrývala nic, ani to, jak táta mamku zmlátil kabelem od videa jen proto, že mu nešlo zapojit. Bylo mi 5. Ani to, jak jsem se před jeho řáděním schovala do skříně a on, když to zjistil, se ji snažil rozštípat sekerou. Měla jsem sparťanskou výchovu, zodpovídala jsem i za své mladší sestry, přirozeně jsem za společné i jejich průšvihy byla trestaná jen já. Facka kolikrát nebolela tak, jako to co předcházelo (křik a nadávky) a popř. následovalo (ticho, ignorace, posměch). Táta jezdil s kamionem, byl často pryč, mnohdy týdny a i měsíce. Vždycky jsme se na jeho návrat těšily, zároveň jsme ale měly strach, co se zase stane. Pokud byl táta v pohodě a nevyskytl se žádný problém, byl skvělej. Hrál si s námi, bral nás na výlety, dovolil věci, co nám mamka běžně netolerovala. V podstatě jsme se časem uchýlily k víkendovému divadlu. Problémy se řešily v týdnu, stejně tak učení a podepisování žákovských…

Tenhle stav se ne vždy podařilo udržet. Přes všechny excesy jsem měla a mám tátu moc ráda, je to přece jen můj táta. Taky dobře vím, že ho kolikrát ty výlevy mrzely a jen to neuměl říct. Snažila jsem se mu maximálně zavděčit, aby mě měl rád. Hrála jsem od mala fotbal a byla jsem vážně docela dobrá. Bohužel, neviděl ani jediný zápas. Nikdy jsem pro něj nebyla ta nej, jak to většinou v ostatních rodinách bývá. Ačkoliv jsem na škole patřila k nejlepším, vždy se dalo najít něco, kde jsem měla mezery. Třeba 2 z matematiky, když Katka měla 1. Lenka zase víc pomáhala doma, Míša už vaří a Janina se zase učí plést… Nic se nezměnilo, ani když jsem měla maturovat. Na můj maturák táta nepřišel, jen přivezl mamku a zase odjel. Neměla jsem tam ani nikoho jiného z rodiny, jedni byli daleko, další měli zrovna nemocné děti a jedni se nechtěli potkat s tátou… U stolu pro 15 lidí jsme seděly s mámou samy. Viděla jsem na ní, že se jí chce plakat i za mě, ale snažila se usmívat, přestože se nebavila. Byl to jeden z nejhorších večerů mého života. Spolužačky byly středem pozornosti svých rodin, tancovaly s tatínky a já seděla na schodech s lahví sektu a měla jsem na celé to veselí báječný výhled… Maturovala jsem s vyznamenáním. Táta to okomentoval slovy ”no, ještě aby ne”. Vysokou mi zakázal, prý na to nemá peníze a mám jít pracovat. Tak jsem v 18 letech odešla z domova, úspěšně jsem složila přijímačky na 4 školách a mohla si tak vybírat. Postavila jsem se na vlastní nohy, většinu nákladů na bydlení, stravu a školu jsem si hradila z vlastní kapsy. Pracovala jsem každou volnou chvilku. Mohlo by se zdát, že teď se to v rodině srovná, opak byl pravdou. Táta mé osamostatnění nevydýchal a tak jsem trávila tehdy Vánoce sama na studentském bytě. Nezapínala jsem ani televizi, aby mi Tři oříšky pro Popelku nepřipomínaly krutou realitu a samotu.

Rodinná situace možná byla i důvodem, proč jsem si našla staršího přítele. Naivně jsem doufala, že se po škole k sobě nastěhujeme a já budu mít svou vlastní rodinu a zázemí. Byla jsem slepá, když jsem neviděla, že jsem jen víkendová vrba a zdroj občasných potěšení. Pan doktor měl rád slečny a nijak se s věrností netrápil. S rozchodem jsem byla srovnaná už dávno, co mě však tížilo, byla ztráta miminka…
“Máte pocit, že jste to zavinila?” Ano, vyčítala jsme si to dnes a denně. Možná ten malý tvoreček cítil, že jsem z jeho vzniku překvapená, že otec ho nechce, proč ale tedy necítil, že jsem ho od první chvíle také hluboko uvnitř chtěla a milovala??? Kdybych nedělala tohle, kdybych udělala tamto… takových myšlenek jsem měla plnou hlavu a nešly zaplašit, ani nijak umlčet. Cítila jsem se tak prázdná, jako bez ruky, bez nohy, nebo taky, jak se říká, bez duše… Bylo mi mizerně a neměla jsem to komu říct, měla jsem pocit, že mou bolest nikdo nepochopí. Byla jsem sama, jak ještě nikdy. Stála jsem daleko od svých známých a kamarádů, dívala se, jak žijí a řeší ty své mnohdy i malicherné problémy. Můj život se zastavil, byla jsem jen pozorovatel, nezúčastněně jsem stála opodál veškerého dění, jako bych se dívala na nudný film v televizi. Jen ty myšlenky o mé vině, neschopnosti a zbytečnosti mě pronásledovaly, budily mě ze snů a nedaly mi spát, pracovat, učit se, přemýšlet, žít…

“Myslíte na smrt? Na sebevraždu?” Jako by sledoval tok mých myšlenek, jako by stál se mnou v tom černém tunelu, z kterého vede jen jedna cesta ven… “Jak byste chtěla zemřít?” Takhle jsem nad tím popravdě nikdy nepřemýšlela, prostě jsem to udělala, kdybych byla v 8. patře místo v 1., skočila bych z okna… Nikdy jsem si tohle neplánovala. A teď? Psychiatrie má sice jistá zabezpečení, ale… kdybych chtěla…

Možnosti jsou tu omezené, na pokojích nesmí být nic potencionálně nebezpečného. Nabíječky k telefonu, sklo, léky, okna mají mříže a beztak nejdou otevřít. Příbory nám dají akorát k jídlu a než odejdeme z jídelny, sestry je spočítají. Koupelna je zamčená, sprchovat se lze jen za dohledu sestry, nebo minimálně s jejím vědomím. Dveře ven jsou na bzučák. Dveře na záchodech nemají kliku… Přesto, kdybych opravdu chtěla, tak způsob najdu… Na pokoji je nezajištěná elektrická zásuvka… Pod postelí mám kanady, nevyndali mi tkaničky… Nebála jsem se smrti, bylo to tak jednoduché a dostupné řešení. Život není jednoduchý, o tom něco vím. Ale nemám teď sílu ho žít, tady naštěstí ani nemusím… Odpočinu si, naberu síly a srovnám si to v hlavě, pak se uvidí. Třeba zas jednou… možná… bude líp.

A teď? Nechce se mi odsud, zatím ne. Ani na procházku. Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit. Bojím se lidí… Ty mříže, to pro mě není vězení, je to ochrana před tím zlým světem tam venku. Před lidmi. Cítím se tu v bezpečí…

Napsal/a: dewil

Toto taky stojí za přečtení!

Testováno na VD: Dětská zubní pasta a kartáček z řady Glister Kids

Čistí si vaše děti rády zoubky? Nebo máte naopak problém je přesvědčit, že je důležité si zoubky čistit? Ať

Čtu dál →

Jak dětem připravit pohodový nástup do školky

Už to mají za pár, bojíte se, jak to bude probíhat? Rádi byste jim první dny ve školce co

Čtu dál →

Soutěž: Disney Zlatá klasika

Mám pro vás další tipy na knížky pro děti, které možná budete chtít přibalit ještě na cesty. Jako obvykle

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

  • HANINA25: děkuji za názor, jen bych k tomu chtěla říct, že nejde o sebelítost ani o pitvání minulosti… Jde o vyrovnání, jde o to, přijmout minulost bez zbytečných emocí a strachu. Dřív jsem na to, co tu teď píšu nedokázala ani pomyslet, nechtěla jsem vzpomínat, dusila jsem to v sobě a snažila se zapomenout. Dnes už vím, že na to zapomenout nejde. Nejde nad tím ani mávnout rukou. Dnes se dívám zpátky a už při tom nepláču, už se netřesu strachy. Stalo se to, dívám se na to s odstupem a vím, že jsem silnější než tehdy. To, že o tom dokážu psát a mluvit, je pro mě důkaz, že jsem to zvládla, že jsem zvítězila. Ne v boji s depresí, to bude ještě dlouhý boj, ale v boji s minulostí, přijala jsem ji jako svou nedílnou součást…možná jsou to pro někoho jen prázdná slova a možná tomu někdo ani nerozumí, ale pro mě je to důležité.

  • držím palce,zažila jsem to jen bez té psychiatrie-k sebevraždě mě dohnal bývalý,taky mě našel a zachránil ale bál se že vyjde najevo jak se ke mě chová tak to ututlal. mohu ti přát jedno-věř. věř v sebe samu,věř že se vše změní,prostě v cokoli. víra je mocná

  • Je to těžký najít smysl života v takové situaci,ale mám z toho čtení pocit,že to určitě zvládneš.Myslím si,že nejdůležitější je si uvědomit podstatu všeho a nelitovat se.Vím hezky se to říká,ale každé trápení má někde svůj konec.Vždyť pořád jsme jednou nahoře-jednou dole.Bohužel /kdoví proč to tak je/ten vrchol je tak na krátkou dobu.Stačí pár problémů a máš pocit,že jseš pořád dole v samých problémech a stačí kouknout po okolí a najednou zjištít,to co si zjistila,že ostatní prožívají malichernosti proti tobě.A tan asi začíná to sebelitování.

    Nestudovala sem psychologii,jen se řídím selským rozumeM.

    Spíš než rozebírat co mohlo být je lepší /ikdyž těžší/upnout se na něco co je teď než pitvat co bylo.
    Držím Ti palce,aby se to zvládlo-stojí to zato,snad…

  • Horempádem

    Dewil, jediné co k tomu mohu dodat, že je těžké číst, jak moc velký vliv může mít chování rodičů k sobě vzájemně potažmo k dětem, na jejich budoucí vypořádávání se s životem.

    Měla jsi na sobě velké břímě a doufám, že se ti jednou podaří, třeba díky dcerce, na to všechno zapomenout, alespoň ve jménu toho, aby ona byla tím dítětem, které bude pociťovat vaši vzájemnou lásku, ale i bezmeznou lásku k ní, jako základní pilíř pro budoucí vlastní život.

  • Dewil, co k tomu říct…. život se s tebou nemazlil a chápu, že pro tebe tohle vyřešené není, je to každodenní boj…. Držím palce, ať máš denně sílu k životu! Všechno se dá řešit, nic není takové, aby z toho nešlo ven….i když je to někdy boj na celý život. Máš v sobě obrovskou sílu – drž se!

  • Padmé

    Dewil, přečetla jsem si všechny Tvé příspěvky, je to hodně niterná záležitost a musím se přiznat, že mám z toho čtení zvláštní mrazení…
    Vím, že je těžké najít vnitřní klid a srovnat se sama se sebou… A ty to máš ještě těžší…
    Pokud Ti to psaní pomáhá jakýmkoli způsobem – utřídit si myšlenky, porovnat se s nemocí, řešit problémy, hledat rady – určitě piš a vypiš se z toho (jde-li to).
    Posílám Ti pohlazení a povzbuzení: „Vše se v dobré obrátí.“
    🙂

  • JanaK

    Dewil, držím palce a přeji, ať brzy nad tou černou potvorou zvítězíš!!
    Nechci tvrdit, že vím, čím procházíš, ale tuším, občas bych se taky před světem nejraději schovala za mříže. Život je boj a my se musíme snažit bojovat. Tak bojuj, žít za to stojí.
    Držím pěsti a přeji moc a moc štěstí 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist