Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli… III.

V Kam nechodí slunce...

1191793_indian_womenDoba, kdy po mě nikdo nic nechtěl, skončila. Najednou jsem měla pořád co dělat. Jako první přišel pan psycholog a přinesl stoh papírů. Minnesota test – noční můra příštích dvou dnů. Měl 567 otázek… K testu jsem dostala papír s políčky, bylo jich tam hodně a bylo to vskutku nepřehledné. Brzy jsem pochopila, proč mi na to dal tolik času…Každá otázka měla 4 odpovědi, musela jsem každou několikrát číst, protože některé si byly podobné a nebo bylo pozměněné jen slovo. To nemluvím o slohu otázek, kde byla často jak v otázkách, tak odpovědích použita negace a test tak chvílemi připomínal přijímací zkoušky z logiky na právnickou fakultu. Nejhorší ovšem bylo, soustředit se na správné zaškrtání políček v odpovědním archu, s ohledem na velikost tedy spíše aršíku. PO 5O. otázce jsem byla psychicky úplně odrovnaná, mozek jel na plno, jako bych počítala teorii relativity bez kalkulačky a tabulek. Dala jsem si pauzu, prostě jsem odpadla a usnula…

Nespala jsem však dlouho a vzbudila mě vizita, sestra mi nabrala krev a lékařka dlouze hleděla do dokumentace. Pak ke mně zvedla pohled, jak prý se cítím a tak. „Máte velmi zvýšené hladiny stresových hormonů,“ povídá. Sarkasticky jsem odvětila „Neříkejte.“ Nezasmála se. „Dopamin máte zvýšený 10x a adrenalin dokonce 13x oproti normálu.“ Uvědomila jsem si, že to vysvětluje to nesnesitelné bušení srdce a pocit, že se mi asi v hrudi rozskočí, pak taky vysoký tlak a roztřesené ruce. „Musíme vám udělat vyšetření CT a magnetickou rezonanci, nevíme, jak dlouho jste byla vystavena tak velkým dávkám těchto hormonů a existuje riziko, že může být poškozen mozek,“ zaklapla desky s výsledky a sundala si brýle.
O několik minut později jsem odjížděla sanitkou do druhého areálu, kde bylo (mně tak dobře známé) RTG pracoviště, kde jsou soustředěny všechny vyšetřovací metody od rentgenu až po CT a magnet. Nad apatií na chvíli převládla zvědavost, konečně uvidím tyhle mašiny v akci i z té druhé strany. CT mě ale zklamalo, trvalo jen pár minut, lékař mě pak beze slova zavedl do jiných dveří a tam se mě ujal další, o poznání mladší a milejší lékař. Nepamatovala jsem si ho, ale on mě zřejmě ano, oslovil mě „kolegyně“ a než mi dal na uši sluchátka, vysvětlil mi, co se bude dít následující hodinu…
V podstatě se ale nic nedělo, ze sluchátek hrála Enya a já se bála, že každou chvilku usnu. Čas od času se ozval (zřejmě silný, přes sluchátka ale jen znatelný) hukot a oblouk okolo mě se dal do pohybu. Pak na mě chvíli mluvil ten mladý lékař, moc jsem nepochopila, co po mně chce, vzápětí se ale opodál rozsvítil monitor s obrázkem krajiny. Magnet zahučel, pak další obrázek, opět hukot a další obrázek…
Rezonance trvala hodinu a půl, když mě odsud konečně vytáhli, stáli nade mnou už lékaři 3. Ptala jsem se na výsledky, mrkali po sobě a psali cosi do papírů, které se mnou cestovaly. Už jsem myslela, že to tím skončí, a byla jsem trochu zklamaná, než pro mě přijela sanita, snažila jsem se z nevzhledného písma vyluštit nějaké informace. Zkratky, které mi nic neříkaly, a že podrobná zpráva bude zaslána po kompletním vyhodnocení snímků. Tedy nic moc, napadlo mě, když se přede mnou objevil ten mladý lékař a povídá „chcete se podívat?“ No, jak by ne! A tak jsem si čekání na saniťáky krátila prohlížením snímků vlastního mozku v 3D provedení. Po dlouhé době jsem v sobě cítila radostné rozechvění a nadšení. Ani ne tak z toho zjištění, že přece jen v té hlavě něco mám, jako spíš z toho, že jsem na chvilku byla zase zvídavá studentka.

Po návratu na oddělení oběd, léky, „minnesota“. Po několika dalších otázkách zjišťuji, že některé otázky jsou v testu 2x ve stejném znění. Po další pauze a dalších asi 50 otázkách přichází další zjištění, některé otázky jsou v testu i více než 2x, sice ne ve stejném znění, zato smysl zůstává zachován. U některých otázek velmi váhám. Např. Jste spíše optimista nebo spíše pesimista? Před několika měsící bych napsala optimista. Dnes píšu pesimista. Otázek, u kterých váhám, je víc a víc. Myslíte na sebevraždu? Bojíte se zemřít? Baví vás trávit čas s přáteli? Nakonec beru ještě tužku a tužkou škrtám odpovědi, které odpovídají mým pocitům před několika měsíci a propiskou škrtám momentální stav. Aršík se poměrně slušně zaplňuje, snad v tom nebude mít pan psycholog moc guláš. Na první pohled to totiž vypadá, že test vyplnil schizofrenik. No, kdo ví…

Test jsem původně chtěla po vyplnění ještě znovu pročíst a zkontrolovat, ale na to jsem neměla sílu, neskutečně mě vyčerpal a to jsem na něj měla celé dva dny. Nemohla jsem přečíst víc jak 70 otázek, aniž bych se přestala soustředit.

Pan psycholog přišel odpoledne a tentokrát mě vzal do své pracovny. Čekala jsem, že tam bude mít červenou pohovku, na kterou se položím a budu plakat, jak to znám z filmů, ale nebylo tomu tak. Posadil mě do křesla a zadíval se do testu. Pozorně jsem sledovala jeho reakce. Údiv, pousmání, nic z toho však nepřišlo, prostě z aršíku přeťukal odpovědi psané tužkou do nějakého programu na PC a pak znovu ty psané propiskou. Během minuty měl v ruce papír s několika odstavci, zřejmě osobnostní hodnocení. Nic mi k tomu neřekl…

Následovala série různých IQ testů – doplňování tvarů, čísel, řazení obrázků podle posloupnosti děje, mluvnický test… Netrvalo dlouho a začala jsem chybovat, špatně jsem zvolila následující tvary, uvědomila si to a odpověď opravila. Chvíli jsem si na to dávala pozor, jenže pak znovu, znovu a pak už jsem jen automaticky odpovídala (spíše i tipovala) a když jsem si uvědomila chybu, už jsem ji neopravovala. Trvalo to dlouho, pan psycholog se choval mile a velmi nenásilně mi podsouval další a další testy, neměla jsem to srdce ani sílu ho poslat do háje s tím, že jsem unavená a že už se mi nad tím nechce přemýšlet, tak jsem jen laxně odpovídala a doufala, že psychologie má omezený arsenál mozek týrajících vyšetření. Pan psycholog byl však vynalézavý. Obrázky s různými ději, které jsem prve řadila podle posloupnosti, mi předložil k převyprávění příběhu. Pak mi dal pastelky a malovala jsem. Postavy, strom, dům… A opět příběh a charakteristika postav. A to nejlepší nakonec – skvrny. Čekala jsem, že je použije. Informovala jsem ho, že znám ten fígl-klíč, podle kterého se Rorschachův test vyhodnocuje. Ani tehdy nebyl překvapen, poznamenal si to a pak mi ukázal první kartu. Byl na ní netopýr…

Než mě odvedl do pokoje, uplynula snad celá věčnost. Sestra už na nás čekala s porcí večerních léků a pan psycholog zkontroloval, zda jsem je spolkla. Mluvil o vyhodnocení testů, dopadly nad mé očekávání dobře, „jen jsou trochu zkreslené vaší nemocí,“ dodal a pak už jsem jen zaslechla, jak říká, že přijde další den dopoledne a budeme si tentokrát povídat. „O čem?“ hlesla jsem z posledních sil. „O tom, co vás trápí. O dětství. O vašem životě.“

No, tak to se těšte… pomyslela jsem si, než se Hypnogen s pomocí dalších dvou léků zmocnil mého vědomí…

Toto taky stojí za přečtení!

Soutěž: Justýnka a asistenční jednorožec

Mám pro vás opět tři tipy na knižní novinky, které nedovolí, aby vaše děti trpěly „akutním nedostatkem fantazie“, jak

Čtu dál →
vláček

Jakou hračku má rád můj vnuk?

Mám 6letého vnuka a ten zbožňuje mašinky, vláčky, koleje a všechno co se týká železniční dopravy.

Čtu dál →

Moje nej hračka – vzpomínka na dětství

Já si zavzpomínám na své dětství. Bohužel žádné fotografie hraček  z dětství nemám. A nejen  z dětství, ale já

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Matilda

    Dewil – za sebe ti řeknu, že bych si nikdy nedovolila člověka s depresí odsoudit jako slabocha, a to nejen proto, že mám někoho velmi blízkého v rodině, kdo je na tom podobně jako ty a vím, že to je běh na opravdu velmi dlouhou trať a že ten člověk potřebuje maximální podporu svých blízkých. Vím, že nepotřebuješ lítost od nás ostatních, jaký jsi chudáček, co všechno musíš zvládat. Potřebuješ pochopení a podporu, protože v jádru jsi stejně na svůj obrovský problém naprosto sama, sama se musíš každodenně se svou nemocí prát. Pokud tě někdo odsoudí jako neschopného slabocha, tak ten člověk nestojí ani za to, aby jsi mu věnovala myšlenku ve svém srdci, protože nejdřív si musíme každý zamést před svým vlastním prahem a pak teprve můžeme odsuzovat starosti ostatních kolem nás.
    Piš dál, holka, protože pokud se povědomí o této nemoci dostane dál mezi širší a širší okruh společnosti, bude jen dobře.

  • Anonymní

    držím moc place, je to i pro ostatní pomoc, když vidí, jak s tím bijuješ, jak tě to trápí, je fakt, že já se už také bojím někomu svěřit.. párkrát jsem se svěřila a za čas se mi to vymstilo a bylo trpaně.. vypovídej se, dáváš odbahu i jiným lidem, hodně štěstí

  • Děkuji za podporu, je mnohem jednodušší svěřit se virtuálním lidem, než známým a příbuzným. O mém problému ví jem velmi úzký okruh lidí… Pokud mi tady někdo vyčítá, že jsem slaboch neschopný pohnout zadkem a udělat něco se svým životem, je to jednak názor člověka neznajícího okolnosti a podstatu problému, ale hlavně je to názor člověka mě naprosto cizího, tedy nedůležitého. Takový názor zamrzí, ale nebolí… Kdežto od rodiče, partnera nebo kamarádky by to byla opravdu rána pod pás… Naštěstí ti, co znají můj problém se snaží rozumět a v rámci možností i pomoci. Přesto velmi obezřetně vybírám ty, které zasvětím do něčeho tak osobního, už se mi to totiž nevyplatilo… Děkuji proto, že jste moji zpovědníci a že se vám můžu svěřit se svými pocity. Je pro mě moc důležité to ventilovat a tohle je bezpečná forma

  • Matilda

    Dewil, piš dál, pokud tobě to pomáhá, pro mě je to zajímavé čtení na pokračování, takže se těším na další článek.

  • Lien

    Dewil, kolik ještě budeš psát pokračování? Gratuluji ti k výhře prvních dvou míst, i mě se tvé články moc líbí, aspoň něco je na tom celém pozitivního.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist