Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli… II.

27.7.2009

dewil

Každá, i ta nejsilnější žena, má nějakou slabinu. Zpravidla o ní ví. Já se o té svojí dozvěděla až na jednotce intenzivní péče, kde jsem se vlastně ani probrat nechtěla…
Co k tomu vedlo, si můžete přečíst v prvním článku Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli…, jak to bylo dál, se dozvíte zde…

Několik dní jsem jen spala. Když jsem se probrala, pršelo. Ruce jsem měla přivázané k posteli, nevadí, stejně jsem se nechtěla ani pohnout, jen jsem se dívala zkrz mříž v okně na věž kostela.

To ráno mi sestra už nepíchla injekci, jen mi dala léky a zkontrolovala, jestli jsem je spolkla. Ale nerozvázala mě. Nechápala jsem proč, na nějaké protesty nebo pohyb jsem vůbec neměla náladu a navíc jsem byla tak utlumená, že jsem v podstatě ani na nic nemyslela. Vnímala jsem jen zvuk kapek dopadajících na okno, z chodby zvuk kroků a hlasy a pak zvuk, který mě dováděl k šílenství, zvuk bzučáku dveří. Ozýval se snad co 10 minut, pak cvaknutí, bouchnutí, kroky… Chtělo se mi křičet, ať už toho nechají, ale po dalším bzzzz, cvak a bouch se ty kroky zastavily před dveřmi do mého pokoje. Po chvilce vešel asi třicetiletý sympatický muž, představil se jako psycholog a posadil se na židli. Dokonce mi rozvázal jednu ruku. Ptal se, ani už nevím na co, a já jsem jen odpovídala jako stroj. Bylo to vyčerpávající. Připadalo mi to jako věčnost, s každou další otázkou byly mé odpovědi kratší, úsečnější a únava větší a větší. Nakonec se nade mnou smiloval, položil na stůl sešit a tužku a řekl: „Pište, pište o všem co vás napadne. A něco mi nakreslete.“ Pomyslela jsem si, že nejsem v mateřské školce, ale to už byl pryč. Podívala jsem se na hodiny, od té doby co přišel uběhlo deset minut. Nikdy předtím nebylo deset minut tak dlouhých. Usnula jsem.

Jediné, o čem jsem chtěla napsat, byl můj pocit z psychiatrie. Bylo to strohé, studené a nicneříkající oddělení. Postrádalo dokonce i pach, jako má třeba chirurgie nebo interna. Když mě přivezli z JIPky, čekala jsem na příjem. Seděla jsem sama v malé čekárně, kde nebylo nic. Klepala jsem se zimou a beznadějí. Tam ve mně vznikla „báseň“ a tu jsem bezmyšlenkovitě psala do čistého nelinkovaného sešitu.

Tikání…
Čas chvátá, jako by chtěl utéct sám před sebou.
Tiky…tiky…
Já nemám kam utéct.
Čekám.
Čas vedle mě běží, ale já sedím… a čekám
Možná, až se ty hodiny zastaví, otevřou se bílé polstrované dveře.
Možná.
Chci utíkat s tou vteřinovou ručičkou, ale bolest mě drží pevně.
Drží mě!
Stěna je zelená. Jako čaj z Japonska.
Třeba čas utíká do Japonska. Jsou tam plantáže, jasmín a draci.
Barevní draci…
Chtěla bych takového draka!
Jednoho mám. Ale není barevný. Je šedý. A zlý. A kouše.
Až se ty dveře otevřou, lekne se a uteče. Nebo mě sežere.
Dnes je nedostatek princů. Hodně je falešných. Ti jsou.
Za dveřmi žádný neví. Kdo ví, kdo tam je.
Třeba Japonec.
Pije čaj, který je zelený jako ta stěna. A má draka.
Třeba mi ho dá. Nebo vymění.
Bude mít každé oko jiné. A já budu mít veselého draka.
Tiky…tiky…
Třeba čas neví, že Japonec je za dveřmi…
Ale třeba tam není.
Třeba tam nikdo není…
Ani Japonec, ani drak…
Třeba jsou jen dveře, hodiny a zeď, co je zelená jako čaj z Japonska.

Třeba není ani Japonsko.

Líbí?

(Zatím nehodnoceno)

Loading ...

Přečtěte si další články na téma deprese, sebevražda nebo v rubrice Kam nechodí slunce....

Diskuze k článku

dewil napsal:

1.8.2009 v 20:55

Lien, depresi jsem měla skutečně už před těhotenstvím, úspěšně jsem jí léčila, vše bylo OK. Vše bylo v poho i celé těhu, šestinedělí a dalších 8 měsíců… Nemyslím, že jsem měla toto předpokládat, nevidím důvod dítě odkládat, byť v mém věku, protože jsme ho chtěli teď. Nespoléhám na to, že mě prášky vyléčí. Se svými psychickými stavy se peru dnes a denně, dnes a denně pracuju na tom, aby mi bylo druhý den líp. Společně s péčí o dítě a domácnost je to docela fuška, když vezmeme v potaz, že lidé v depresi nejsou schopni se starat ani sami o sebe… Prášky jsou jen pojistka, aby to se mnou nešlo s kopce tak rychle, abych se nepropadala hloub a hloub, ale abych měla pořád sílu se sebou pracovat a nemusela být zas měsíc na psychiatrii pod dohledem lékařů a psychologů…. Já nečekám, že sním pár tabletek a vše se vyřeší. To ne. Ani jsem to nikdy netvrdila. Je to boj, jak ostatně píší všichni a ne čekání na zázrak a já nečekám, já denně bojuju za to, abych se vzbudila s lepší náladou, to je asi něco, co nepochopíš, protože ti to přijde tak samozřejmé… Proto píšu tyhle články, srovnávám se s těmi pocity, s celou tou situací. Ano, jsem nemocná. Ano, chci být zdravá a radovat se ze života. A ano, dělám proto vše, co je v mých silách. Pro mě je úspěch i to, co je pro tebe normální, neodsuzuj mě za to, buď ráda, že tobě se to neděje a doufej, že nikdy dít nebude….

0 0

Lien napsal:

1.8.2009 v 20:25

Já jsem spíš reagovala na větu, že nemůžeš být cele připravená na to, kdyby ti v těhotenství zjistili třeba rakovinu. Jistě, že vše okolo těhotenství bylo poprvé a ano, máš pravdu, nedokázala jsem předem předpokládat, jaké to skutečně bude. To ale nic nemění na mém názoru, že jíst prášky a čekat na vyléčení, k vyléčení nikdy nikoho nepřivedlo. Také bych ještě pochopila, kdyby Dewil byla na sklonku svých plodných dnů a věděla, že boj s nemocí nemá vyhraný, biologické hodiny už by však skutečně bily na poplach, ale v jejím věku mohla počkat (píše, že dítě bylo plánované), až situaci nějakým způsobem vyřeší, samozřejmě za předpokladu, že to řešit chce, a tím si, po této diskusi, bohužel, už nejsem vůbec jistá.

0 0

Virenka napsal:

1.8.2009 v 19:52

Lien, to nevím. Nenašla jsem nikde jistě, jestli Dewil měla před otěhotněním skutečnou depresi. Ale v čem je to teď podstatné? Chápala bych tvoje výhrady, kdybys toto říkala v případě druhého a dalšího těhotenství. To, co se rozhodně událo a dělo poprvé, bylo první těhotenství, první porod, první dítě. Nic z toho si nedokáže člověk představit, maximálně v náznacích, nebo si to idealisticky namlouvat. Kombinaci těchto prvních prožitků s jakoukoliv všechny systémy zasahující nemocí si neumím nijak do detailů představit ani já, i když jsem řadu žen znala jako pacientky a měla jsem s jejich stavy přímou zkušenost.

Mám trochu dojem, že tě pořád zajímá ta informace, proč způsobuje péče o dítě zvrat k depresi. Je to podobné tomu, že infarkt dostane člověk naštvaný přes únosnou míru, ale stejně tak člověk naprosto dojatý třeba narozením vnoučete? Jde o míru výkyvu od normálu. Silně pozitivní i silně negativní je induktorem nejen depresí. Byla jsi ty sama schopna předem předpokládat, jakých výšin či hloubek dosáhnou tvoje pocity při péči o tvoje miminko – předem? Za sebe říkám, že já ne, a vzhledem k tomu, že jsem ani netušila, zda se narodí miminko-uplakánek, nebo miminko-pohodář (mám doma oba exempláře), jsem se předem ani odhadovat nepokoušela. Brala jsem život s tím, co přinese sám.

0 0

Lien napsal:

1.8.2009 v 19:32

Vírenko, Dewil ale měla deprese již předtím, než se rozhodla otěhotnět, takže nejde o to vyrovnávat se s něčím, co je pro mě nové a musím se učit s tím pracovat. Když vím, že mám rakovinu, a že mi těhotenství nejspíš přitíží, nebo určitě nepomůže, tak se potom nebudu divit, že mám stále rakovinu. To už bych měla mít srovnané než otěhotním. Jestli Dewil prochází depresemi až teď, co je holčička na světě, tak jsem velmi špatně pochopila situaci a pokud to tak je, samozřejmě se omluvím a posypu si hlavu popelem.

0 0

Virenka napsal:

1.8.2009 v 19:12

Ájíku, psaly jsme současně, jen chci dodat, že s tebou taky souhlasím. Ono je hezké, že žena otěhotní s vědomím, že bude za dítě zodpovědná, to přirozeně víme všichni. Všichni si ale umíme představit jen a pouze to, co patří do okruhu nám dostupných zkušeností, prožitků. V nové a celý systém zasahující situaci si s pouhou silou vůle vystačí naprosté minimum lidí. Připadá mi, že mám být cele připravená i na situaci, kdy mi například v pokročilém těhotenství zjistí rakovinu… To je rozsahem poruchy s depresí docela srovnatelné a podle mě je nesmysl, abych s takovou situací byla vyrovnaná předem. Taky si myslím, že v tomhle je to vůči Dewil nepřiměřené.

0 0

Virenka napsal:

1.8.2009 v 19:07

Dlouho jsem se sem nedostala a tak nechci reagovat už na něco, co už je za vámi, ale k té debatě o západní a jiné medicíně, já jsem (pravda, s určitým drhnutím od samého začátku) stále pracující lékař západního směru a naprosto souhlasím s Lien, že limity jsou značné, z určitého úhlu pohledu. Podle mého jsou to postupy z velké části velmi povrchní, údržbářské.
Zkusím ještě jednou příklad: dejme tomu, že máme ledničku s kontrolkou pro příliš malé chlazení mrazáku. Jednoho dne se rozsvítí kontrolka malého chlazení. Uvidíme to, pozveme opraváře a ten nám řekne: madam, bude to lepší, přidal jsem ledničce na výkonu, takže kontrolka už zhasla. – Něco takového udělá klasická medicína s velkou částí problémů. Skončí u toho, že donutí tělo zhasnout poplašnou kontrolku, nejde o ten další krůček dál, aby řekla: madam, máte 5cm ledu v mrazicím prostoru, odmrazte lednici, potom nebude třeba ani zvyšovat výkon, ani dávat mimo provoz kontrolku…

Dewil, co uvádíš o tom, že je člověk rád za klasické postupy v havarijní situaci, je samozřejmě pravda. Aby se člověk spasil před totálním kolapsem systému, musí provést nutné záchovné kroky, vrátit se do provozních podmínek. Potom by ale měl přijít další krok – a ten jaksi opravdu každý lékař klasické medicíny nepodbízí, protože ho často nezná, a na otázky pacientů reaguje někdy i dost nepříjemně. Já jsem přesvědčená o tom, že po návratu do funkceschopnosti (což klasická medicína ovládá opravdu dost dobře) je nutné pokračovat dál, protože chorobou se projevila určitá situace psychická a kontrolu nerozblikala jen tak zbůhdarma. Je ale řada lidí, která toto, co jim říkám, nechápe, v pravém slova smyslu tomu nerozumí. Pokládám to za pochopitelné a nemyslím, že je nutné takového člověka přesvědčovat o něčem jiném. Každý jsme jiný a i když je podle mě každý schopen se od základu proměnit, je důležité, že to sám opravdu chce. Někdo pokládá svoje zdraví za alfu a omegu života, někdo je schopen pominout i infarkt jako dočasnou bolest zad a prostě jít dál. Pro mě je důležité to, že pokud někdo u nás chce jít hloub, najde už u nás dost postupů mimo klasickou medicínu a dostupnost se dost zlepšila.
Já si nemyslím, že je nevhodné užít antidepresiva jako záchranné lano, ani v situaci, kdy žena kojí (určitá část léků je v kategorii bezpečných), bez kojení dítě do těla dostává kolikrát víc nedobrého v běžné stravě. Myslím, že si svou cestu k řešení najdeš a situace se vyřeší – až přijde čas. Protože všechno má svůj čas, i pochopení a přijetí vlastních limitů, třeba v podobě nemoci, a potom, pokud to člověk chce, i vykročení z těch limitů. Já přeju hodně síly a odvahy do dalšího života.

0 0

Ájík napsal:

1.8.2009 v 19:03

Dewil, samozřejmě držím palce, ať to zvládneš – a smekám před tebou, jak se snažíš a zvládáš….

Lien, přiznám se, jako většina holek tady… nechápu. Deprese je nemoc jako každá jiná a že Dewil léčí tělo… neřekla bych. Deprese jako DEPRESE (ne blbá nálada, splín, který máme občas každá a navykli jsme si tomu „familiérně“ říkat Depka – ovšem tahle nemá s tou SKUTEČNOU nic společného) je především nemocí duše, jak tedy může Dewil léčit tělo? Ano, do té míry, aby zvládla péči o dítě. A mohla pak pokračovat dál, ovšem teď je pro ni prvořadá péče o malé dítko a to si Dewil, myslím, plně uvědomuje.
K té poporodní depresi – mohla by ses aspoň jednou zkusit vcítit do pocitů a prožitků druhých? Ano, většina z nás maminek se na své dítko těší, je nadšená a drtivá většina těch, které poznají OPRAVDOVOU poporodní depresi (ne poporodní blues, které je záležitostí pár dní po porodu), by si to na začátku těhotenství nepomyslela, že to potká zrovna ji…. Jakkoliv se na dítě těšíš, tuhle depresi prostě neovlivníš. Mám kamarádku, která má v blízké rodině maniodepresivní diagnózu – umíš si představit,jak se bála, aby ji nepostihla poporodní deprese? I když se na miminko oba neskutečně těšili. Naštěstí se jí to vyhnulo…. Promiň, ale myslím, že tady jsi dost mimo a Dewil ubližuješ…

0 0

Lien napsal:

1.8.2009 v 18:27

Dewil, jedna mluvíme o koze a druhá o voze, tato debata je opravdu o ničem, žij si jak umíš a jak uznáš za vhodné, hlavně si ale nemysli, že nemáš jinou možnost a nenalhávej sama sobě, že děláš, vše, co se dělat dá. A nebo si to klidně myslí, o to déle ti bude trvat něco se sebou udělat. Doufám, že ti už nebudu k tomuto tématu nic psát, protože z toho, co jsem psala jsi nepobrala ani jediné slovo.

0 0

dewil napsal:

1.8.2009 v 12:31

ještě mi vysvětli, když je podle tebe deprese slabost, neschopnost dotáhnout věci do konce a něco dokázat, jak je možné, že depresí trpěli třeba Julius Caesar, Winston Churchill, Vincent van Gogh, Ernest Hemingway či Virginia Woolfová, Miloš Kopecký či Ota Pavel, Karel Svoboda, Robert Schumann, Abraham Lincoln, komik Spike Milligan a mnozí další, úspěšní a silní lidé…

0 0

dewil napsal:

1.8.2009 v 12:14

lien, nemám slušných slov…naštěstí se před tebou nemusím obhajovat, přestože na mě útočíš. jsem ráda, že tě neznám osobně, těžko říct, co v tobě vyvolává takovou zášť a nenávist a nepochopení. Je mi tě líto, jsi ubohá

0 0