Každá, i ta nejsilnější žena, má nějakou slabinu. Zpravidla o ní ví. Já se o té svojí dozvěděla až na jednotce intenzivní péče, kde jsem se vlastně ani probrat nechtěla…
Co k tomu vedlo, si můžete přečíst v prvním článku Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli…, jak to bylo dál, se dozvíte zde…
To ráno mi sestra už nepíchla injekci, jen mi dala léky a zkontrolovala, jestli jsem je spolkla. Ale nerozvázala mě. Nechápala jsem proč, na nějaké protesty nebo pohyb jsem vůbec neměla náladu a navíc jsem byla tak utlumená, že jsem v podstatě ani na nic nemyslela. Vnímala jsem jen zvuk kapek dopadajících na okno, z chodby zvuk kroků a hlasy a pak zvuk, který mě dováděl k šílenství, zvuk bzučáku dveří. Ozýval se snad co 10 minut, pak cvaknutí, bouchnutí, kroky… Chtělo se mi křičet, ať už toho nechají, ale po dalším bzzzz, cvak a bouch se ty kroky zastavily před dveřmi do mého pokoje. Po chvilce vešel asi třicetiletý sympatický muž, představil se jako psycholog a posadil se na židli. Dokonce mi rozvázal jednu ruku. Ptal se, ani už nevím na co, a já jsem jen odpovídala jako stroj. Bylo to vyčerpávající. Připadalo mi to jako věčnost, s každou další otázkou byly mé odpovědi kratší, úsečnější a únava větší a větší. Nakonec se nade mnou smiloval, položil na stůl sešit a tužku a řekl: „Pište, pište o všem co vás napadne. A něco mi nakreslete.“ Pomyslela jsem si, že nejsem v mateřské školce, ale to už byl pryč. Podívala jsem se na hodiny, od té doby co přišel uběhlo deset minut. Nikdy předtím nebylo deset minut tak dlouhých. Usnula jsem.
Jediné, o čem jsem chtěla napsat, byl můj pocit z psychiatrie. Bylo to strohé, studené a nicneříkající oddělení. Postrádalo dokonce i pach, jako má třeba chirurgie nebo interna. Když mě přivezli z JIPky, čekala jsem na příjem. Seděla jsem sama v malé čekárně, kde nebylo nic. Klepala jsem se zimou a beznadějí. Tam ve mně vznikla „báseň“ a tu jsem bezmyšlenkovitě psala do čistého nelinkovaného sešitu.
Tikání…
Čas chvátá, jako by chtěl utéct sám před sebou.
Tiky…tiky…
Já nemám kam utéct.
Čekám.
Čas vedle mě běží, ale já sedím… a čekám
Možná, až se ty hodiny zastaví, otevřou se bílé polstrované dveře.
Možná.
Chci utíkat s tou vteřinovou ručičkou, ale bolest mě drží pevně.
Drží mě!
Stěna je zelená. Jako čaj z Japonska.
Třeba čas utíká do Japonska. Jsou tam plantáže, jasmín a draci.
Barevní draci…
Chtěla bych takového draka!
Jednoho mám. Ale není barevný. Je šedý. A zlý. A kouše.
Až se ty dveře otevřou, lekne se a uteče. Nebo mě sežere.
Dnes je nedostatek princů. Hodně je falešných. Ti jsou.
Za dveřmi žádný neví. Kdo ví, kdo tam je.
Třeba Japonec.
Pije čaj, který je zelený jako ta stěna. A má draka.
Třeba mi ho dá. Nebo vymění.
Bude mít každé oko jiné. A já budu mít veselého draka.
Tiky…tiky…
Třeba čas neví, že Japonec je za dveřmi…
Ale třeba tam není.
Třeba tam nikdo není…
Ani Japonec, ani drak…
Třeba jsou jen dveře, hodiny a zeď, co je zelená jako čaj z Japonska.
Třeba není ani Japonsko.
Napsal/a: dewil
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (62 vyjádření)
Lien, depresi jsem měla skutečně už před těhotenstvím, úspěšně jsem jí léčila, vše bylo OK. Vše bylo v poho i celé těhu, šestinedělí a dalších 8 měsíců… Nemyslím, že jsem měla toto předpokládat, nevidím důvod dítě odkládat, byť v mém věku, protože jsme ho chtěli teď. Nespoléhám na to, že mě prášky vyléčí. Se svými psychickými stavy se peru dnes a denně, dnes a denně pracuju na tom, aby mi bylo druhý den líp. Společně s péčí o dítě a domácnost je to docela fuška, když vezmeme v potaz, že lidé v depresi nejsou schopni se starat ani sami o sebe… Prášky jsou jen pojistka, aby to se mnou nešlo s kopce tak rychle, abych se nepropadala hloub a hloub, ale abych měla pořád sílu se sebou pracovat a nemusela být zas měsíc na psychiatrii pod dohledem lékařů a psychologů…. Já nečekám, že sním pár tabletek a vše se vyřeší. To ne. Ani jsem to nikdy netvrdila. Je to boj, jak ostatně píší všichni a ne čekání na zázrak a já nečekám, já denně bojuju za to, abych se vzbudila s lepší náladou, to je asi něco, co nepochopíš, protože ti to přijde tak samozřejmé… Proto píšu tyhle články, srovnávám se s těmi pocity, s celou tou situací. Ano, jsem nemocná. Ano, chci být zdravá a radovat se ze života. A ano, dělám proto vše, co je v mých silách. Pro mě je úspěch i to, co je pro tebe normální, neodsuzuj mě za to, buď ráda, že tobě se to neděje a doufej, že nikdy dít nebude….
Já jsem spíš reagovala na větu, že nemůžeš být cele připravená na to, kdyby ti v těhotenství zjistili třeba rakovinu. Jistě, že vše okolo těhotenství bylo poprvé a ano, máš pravdu, nedokázala jsem předem předpokládat, jaké to skutečně bude. To ale nic nemění na mém názoru, že jíst prášky a čekat na vyléčení, k vyléčení nikdy nikoho nepřivedlo. Také bych ještě pochopila, kdyby Dewil byla na sklonku svých plodných dnů a věděla, že boj s nemocí nemá vyhraný, biologické hodiny už by však skutečně bily na poplach, ale v jejím věku mohla počkat (píše, že dítě bylo plánované), až situaci nějakým způsobem vyřeší, samozřejmě za předpokladu, že to řešit chce, a tím si, po této diskusi, bohužel, už nejsem vůbec jistá.
Lien, to nevím. Nenašla jsem nikde jistě, jestli Dewil měla před otěhotněním skutečnou depresi. Ale v čem je to teď podstatné? Chápala bych tvoje výhrady, kdybys toto říkala v případě druhého a dalšího těhotenství. To, co se rozhodně událo a dělo poprvé, bylo první těhotenství, první porod, první dítě. Nic z toho si nedokáže člověk představit, maximálně v náznacích, nebo si to idealisticky namlouvat. Kombinaci těchto prvních prožitků s jakoukoliv všechny systémy zasahující nemocí si neumím nijak do detailů představit ani já, i když jsem řadu žen znala jako pacientky a měla jsem s jejich stavy přímou zkušenost.
Mám trochu dojem, že tě pořád zajímá ta informace, proč způsobuje péče o dítě zvrat k depresi. Je to podobné tomu, že infarkt dostane člověk naštvaný přes únosnou míru, ale stejně tak člověk naprosto dojatý třeba narozením vnoučete? Jde o míru výkyvu od normálu. Silně pozitivní i silně negativní je induktorem nejen depresí. Byla jsi ty sama schopna předem předpokládat, jakých výšin či hloubek dosáhnou tvoje pocity při péči o tvoje miminko – předem? Za sebe říkám, že já ne, a vzhledem k tomu, že jsem ani netušila, zda se narodí miminko-uplakánek, nebo miminko-pohodář (mám doma oba exempláře), jsem se předem ani odhadovat nepokoušela. Brala jsem život s tím, co přinese sám.
Vírenko, Dewil ale měla deprese již předtím, než se rozhodla otěhotnět, takže nejde o to vyrovnávat se s něčím, co je pro mě nové a musím se učit s tím pracovat. Když vím, že mám rakovinu, a že mi těhotenství nejspíš přitíží, nebo určitě nepomůže, tak se potom nebudu divit, že mám stále rakovinu. To už bych měla mít srovnané než otěhotním. Jestli Dewil prochází depresemi až teď, co je holčička na světě, tak jsem velmi špatně pochopila situaci a pokud to tak je, samozřejmě se omluvím a posypu si hlavu popelem.
Ájíku, psaly jsme současně, jen chci dodat, že s tebou taky souhlasím. Ono je hezké, že žena otěhotní s vědomím, že bude za dítě zodpovědná, to přirozeně víme všichni. Všichni si ale umíme představit jen a pouze to, co patří do okruhu nám dostupných zkušeností, prožitků. V nové a celý systém zasahující situaci si s pouhou silou vůle vystačí naprosté minimum lidí. Připadá mi, že mám být cele připravená i na situaci, kdy mi například v pokročilém těhotenství zjistí rakovinu… To je rozsahem poruchy s depresí docela srovnatelné a podle mě je nesmysl, abych s takovou situací byla vyrovnaná předem. Taky si myslím, že v tomhle je to vůči Dewil nepřiměřené.
Dlouho jsem se sem nedostala a tak nechci reagovat už na něco, co už je za vámi, ale k té debatě o západní a jiné medicíně, já jsem (pravda, s určitým drhnutím od samého začátku) stále pracující lékař západního směru a naprosto souhlasím s Lien, že limity jsou značné, z určitého úhlu pohledu. Podle mého jsou to postupy z velké části velmi povrchní, údržbářské.
Zkusím ještě jednou příklad: dejme tomu, že máme ledničku s kontrolkou pro příliš malé chlazení mrazáku. Jednoho dne se rozsvítí kontrolka malého chlazení. Uvidíme to, pozveme opraváře a ten nám řekne: madam, bude to lepší, přidal jsem ledničce na výkonu, takže kontrolka už zhasla. – Něco takového udělá klasická medicína s velkou částí problémů. Skončí u toho, že donutí tělo zhasnout poplašnou kontrolku, nejde o ten další krůček dál, aby řekla: madam, máte 5cm ledu v mrazicím prostoru, odmrazte lednici, potom nebude třeba ani zvyšovat výkon, ani dávat mimo provoz kontrolku…
Dewil, co uvádíš o tom, že je člověk rád za klasické postupy v havarijní situaci, je samozřejmě pravda. Aby se člověk spasil před totálním kolapsem systému, musí provést nutné záchovné kroky, vrátit se do provozních podmínek. Potom by ale měl přijít další krok – a ten jaksi opravdu každý lékař klasické medicíny nepodbízí, protože ho často nezná, a na otázky pacientů reaguje někdy i dost nepříjemně. Já jsem přesvědčená o tom, že po návratu do funkceschopnosti (což klasická medicína ovládá opravdu dost dobře) je nutné pokračovat dál, protože chorobou se projevila určitá situace psychická a kontrolu nerozblikala jen tak zbůhdarma. Je ale řada lidí, která toto, co jim říkám, nechápe, v pravém slova smyslu tomu nerozumí. Pokládám to za pochopitelné a nemyslím, že je nutné takového člověka přesvědčovat o něčem jiném. Každý jsme jiný a i když je podle mě každý schopen se od základu proměnit, je důležité, že to sám opravdu chce. Někdo pokládá svoje zdraví za alfu a omegu života, někdo je schopen pominout i infarkt jako dočasnou bolest zad a prostě jít dál. Pro mě je důležité to, že pokud někdo u nás chce jít hloub, najde už u nás dost postupů mimo klasickou medicínu a dostupnost se dost zlepšila.
Já si nemyslím, že je nevhodné užít antidepresiva jako záchranné lano, ani v situaci, kdy žena kojí (určitá část léků je v kategorii bezpečných), bez kojení dítě do těla dostává kolikrát víc nedobrého v běžné stravě. Myslím, že si svou cestu k řešení najdeš a situace se vyřeší – až přijde čas. Protože všechno má svůj čas, i pochopení a přijetí vlastních limitů, třeba v podobě nemoci, a potom, pokud to člověk chce, i vykročení z těch limitů. Já přeju hodně síly a odvahy do dalšího života.
Dewil, samozřejmě držím palce, ať to zvládneš – a smekám před tebou, jak se snažíš a zvládáš….
Lien, přiznám se, jako většina holek tady… nechápu. Deprese je nemoc jako každá jiná a že Dewil léčí tělo… neřekla bych. Deprese jako DEPRESE (ne blbá nálada, splín, který máme občas každá a navykli jsme si tomu „familiérně“ říkat Depka – ovšem tahle nemá s tou SKUTEČNOU nic společného) je především nemocí duše, jak tedy může Dewil léčit tělo? Ano, do té míry, aby zvládla péči o dítě. A mohla pak pokračovat dál, ovšem teď je pro ni prvořadá péče o malé dítko a to si Dewil, myslím, plně uvědomuje.
K té poporodní depresi – mohla by ses aspoň jednou zkusit vcítit do pocitů a prožitků druhých? Ano, většina z nás maminek se na své dítko těší, je nadšená a drtivá většina těch, které poznají OPRAVDOVOU poporodní depresi (ne poporodní blues, které je záležitostí pár dní po porodu), by si to na začátku těhotenství nepomyslela, že to potká zrovna ji…. Jakkoliv se na dítě těšíš, tuhle depresi prostě neovlivníš. Mám kamarádku, která má v blízké rodině maniodepresivní diagnózu – umíš si představit,jak se bála, aby ji nepostihla poporodní deprese? I když se na miminko oba neskutečně těšili. Naštěstí se jí to vyhnulo…. Promiň, ale myslím, že tady jsi dost mimo a Dewil ubližuješ…
Dewil, jedna mluvíme o koze a druhá o voze, tato debata je opravdu o ničem, žij si jak umíš a jak uznáš za vhodné, hlavně si ale nemysli, že nemáš jinou možnost a nenalhávej sama sobě, že děláš, vše, co se dělat dá. A nebo si to klidně myslí, o to déle ti bude trvat něco se sebou udělat. Doufám, že ti už nebudu k tomuto tématu nic psát, protože z toho, co jsem psala jsi nepobrala ani jediné slovo.
ještě mi vysvětli, když je podle tebe deprese slabost, neschopnost dotáhnout věci do konce a něco dokázat, jak je možné, že depresí trpěli třeba Julius Caesar, Winston Churchill, Vincent van Gogh, Ernest Hemingway či Virginia Woolfová, Miloš Kopecký či Ota Pavel, Karel Svoboda, Robert Schumann, Abraham Lincoln, komik Spike Milligan a mnozí další, úspěšní a silní lidé…
lien, nemám slušných slov…naštěstí se před tebou nemusím obhajovat, přestože na mě útočíš. jsem ráda, že tě neznám osobně, těžko říct, co v tobě vyvolává takovou zášť a nenávist a nepochopení. Je mi tě líto, jsi ubohá
No každý nemusí mít před a za jménem různé přípony, aby se mu dalo věřit. Stačí se podívat, jak zvládá život ten, který se řídí jeho radami a jak ten, který papá antidepresiva. Větší důkaz, komu co funguje není potřeba. Inteligence a moudrost jsou dvě odlišné věci, kdyby ses někdy těm šarlatánům pokusila naslouchat, třeba bys nekrmila své, ani ne roční, mimčo práškama. Tvoje reakce jen potvrdila, co ten dotyčný pán o depresi píše. Trubky si musíš vyměnit sama, to za tebe nikdo neudělá, to jsi opravdu tak zabedněná, že pořád čekáš, až ti něco spadne z nebe aniž bys hnula zadkem?
Lien, toho pána mám brát vážně??? No to snad ne…šarlatán je slabé slovo… Ale předpokládám, že umí „dobře měnit trubky“. Opravdu nevím, co na to říct
Miroslav Hrabica – Co nám tělo říká aneb po stopách nemocí.
Já klasickou medicínu nezavrhuji, pokud se člověk dostane (vždy svým přičiněním) až do situace, která ohrožuje jeho život, pak samozřejmě ano, jen si nemyslet, že je to správná cesta a spoléhat se na takovou pomoc. Příklad: Když tě našli a zachránili, je to v pořádku a zaplať bůh, že taková pomoc je, ale pak už musí člověk sám (pokud to neudělal předtím, což je samozřejmě lepší, ale žádný učený z nebe nespadl). Už jsem to někde psala, aby to nevypadalo, že se cítím bez chyby, i mě vezla sanitka a doktoři mi zachránili život. Do té situace mě ale zčásti přivedla slepá důvěra, že doktoři vědí nejlépe, jak mám k nemoci přistupovat a pokud je poslechnu, tak budu zdravá nebo mi pomůžou. Věřila jsem tomu natolik, že hledání jiných způsobů léčby pro mě bylo zbytečné, když oni jsou přeci vzdělaní, mají praxi, zkušenosti a zaručeně ví, jak pomoci. To ano asi jako když praskne potrubí a oni poradí vytřít vodu, která z něj stříká. Děkuju pěkně, nebylo by lepší zavřít vodu a vyměnit trubky? To je příklad, který velmi rád uvádí můj manžel, bohužel neznám zdroj.
Lien, kde jsi našla tu svou „definici“ deprese? já to nikde nemůžu najít….
Lien, souhlasím jen částečně. Mnoho nemocí má opravdu psychický podklad. Ale taky genetický-to stěží ovlivníš vůlí. Jako záchranář tu západní medicínu uznávám. A ty bys asi taky byla ráda, když by (nedej bože) tvoje dítě mělo např. silnou alergickou reakci na včelí bodnutí, když by přijela záchranka a podali jí léky, popř. zaintubovali, resuscitovali atd. Nebo bys radši spoléhala na psychiku svého dítěte, protože alergie má psychický podklad až 30%?
No, největší úskalí vidím v tom, že vy věříte lékařským charakteristikám nemocí a já je považuji za popis nějakých symptomů. Ty ale mají svojí příčinu, na kterou, bohužel klasická západní medicína, vůbec nebere zřetel,dokonce bych si troufla tvrdit, že mnoho lékařů se takovému náhledu vysmívá a považuje ho za zcestný. KAŽDÁ nemoc má duševní příčinu. Dewil léčí tělo, to je nekonečný, prohraný boj.
Tak jsem se prokousala až sem…
dewil, držím pěsti, ať se ti podaří nad depresí vyhrát…JE to nemoc, žádná blbá nálada…mám ve svém nejbližší okolí člověka, co se s ní už několik let pere…střídaly se dny, kdy je mu dobře a svět ho baví… se dny, kdy nechtěl vylézt z postele, protože prostě nemá sílu, jen ležel a děsil se svých myšlenek…že ubližuje lidem kolem sebe tím, jak se cítí a neumí se s tím poprat ( což ani nejde…), nic ho nebavilo, z ničeho neměl radost a toho se děsil asi nejvíc…že neumí prožívat pozitivní pocity.. radost,lásku..ale jen ty špatné ..smutek, strach, bezmoc.. Sám mi řekl, že mu hodně pomáhá, když o tom se mnou jen mluví..když na něj přijde ten stav, když přijdou “ ty myšlenky“…
Snad máš taky ve svém blízkém okolí někoho, komu se můžeš se svými pocity svěřovat…
Věro, děkuji, taky nevím, kde Lien přišla na tu definici, jako zdravotník vím, že je zcestná…
Lien, pro laiky, když nerozumíš odborným termínům a nechce se ti nazírat do lékařských knih… ukázka z wikipedie, co je deprese ti už ozřejmila Věrka, takže
Co dělat a co nedělat v depresi
* Neobviňovat se, není to ani vaše vina ani nikoho jiného, jedná se o nemoc.
* V průběhu deprese by se neměla podnikat vážná rozhodování. Např.: výpověď v práci, větší manipulace s penězi ap.
* Nemá cenu si stanovovat laťku činností příliš vysoko, nemusí se plán zvládnout, což může vést ke zhoršení stavu i díky vynaložené energii, které je i tak nedostatek.
* Je lepší dělat něco, co je nemocnému příjemné. Protože během této nemoci ztrácí chuť i o své koníčky, je vhodné začít právě s nimi. Samozřejmě když to stav dovolí.
* Cítí-li se nemocný na zvládnutí dlouhodobější činnosti (pro každého, dle stavu, může představa o délce být jiná),měl by si aktivitu rozdělit do několika časových úseků.
* Za pláč není třeba se stydět – ani muži.
* Léčba může trvat až několik měsíců nebo let, proto i když se člověk cítí lépe, neměl by přerušovat léčbu a klást si vysoké cíle. Může se stav opět díky tomu zhoršit. Je proto důležité důvěřovat svému lékaři.
* O myšlenkách na sebevraždu někoho informovat, určitě lékaře.
* Během deprese – nemoci – se nedoporučuje jezdit na dovolenou. Změna prostředí a režim mohou chorobu prohloubit.
* Negativní myšlenky jsou jen projevy onemocnění, nebrat je tedy vážně.
* Zvážit ulehnutí do postele během dne. Deprese se nedá zaspat.
* Nemoc vzbuzuje u ostatních mnohá nepochopení a neporozumění, proto rady jako: vzmuž se; když se chce, tak to jde a podobné další jsou jedině pomocí ke zhoršení stavu.
Lien, proboha, kde jsi četla o depresi to, co tady píšeš? Jsem vážně zvědavá, odkud jsi to tvrzení vzala.
Opisuju přímo z brožurky Deprese (autor Prof. MUDr. Jaromír Švestka, DrSc.):
„Deprese je ZÁVAŽNÁ PSYCHICKÁ PORUCHA, která postihuje až 10% obyvatelstva. Je charakteristická opakováním epizod chorobného smutku. Projevuje se smutnou a sklíčenou náladou, která způsobuje nemocnému nesmírnou duševní trýzeň a bolest. Zcela rozvrátí na přechodnou dobu dosavadní pacientův život. Deprese je DOPROV8ZENA (tudíž nikoli způsobena jak píšeš ty!) sníženým sebevědomím a ztrátou sebedůvěry, beznadějí, pesimistickými výhledy do budoucnosti, bezdůvodnými obavami a úzkostí, pocity méněcennosti a domnělého provinění, myšlenkami na sebevraždu, neschopností se radovat ze zážitků a věcí, které dříve těšily, nezájmem o sebe, svou práci, rodinu, přátele či své dosavadní záliby a koníčky. DEPRESE NENÍ SLABOSTÍ CHARAKTERU, ALE DUŠEVNÍ PORUCHOU, KTERÁ NENÍ VŮLÍ OVLIVNITELNÁ, naštěstí je však dobře léčitelná.“
Nebudu tu brožuru opisovat celou, ale možná by sis ji mohla přečíst dřív, než začneš chrlit další odsudky.
Je i na netu.
Jsou prostě věci, které jsou pro mnoho lidí naprosto nepochopitelné, dokud je sami nezažijí, i když si často myslí, že je chápou.
Možná jsi ještě neměla tu čest dostat se do životní situace, která by ti ukázala, že spousta věcí je úplně jinak, než jak je zatím můžeš vnímat a vnímáš z pohledu svojí životní zkušenosti. Buď za to ráda, i já ti přeju, abys nikdy na vlastní kůži neměla šanci zažít, co to deprese DOOPRAVDY je.
Nechci a nebudu dewil litovat, ale přeju jí hodně sil, aby boj s touhle zákeřnou nemocí zvládla.
Než to začneš považovat za další „blablabla“ vem na vědomí, že stejně tak jako bych komukoli dalšímu popřála, aby se rychle dostal ze střevní chřipky (tím to nezlehčuju).
Věra
Lien, ok.
Reakce jsem jen prolítla.
Takže respektuju to, že máš jiný pohled na svět. Podle mě se díváš přes zamlžené brýle, ale na to se nedá nic napsat.
Jen bys trochu mohla brát ohled na ostatní, do nemocnice taky asi nepůjdeš kázat, že si všichni za své nemoci můžou sami.
I kdyby, to přece tu bolest a tíhu nezmenšuje.
Tady už asi nic psát nebudu, ať to tu nejitříme.
Dewil, drž se a bojuj dál.
Mobile Sliding Menu