Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli… II.

27.7.2009 dewil 62 komentářů »

Každá, i ta nejsilnější žena, má nějakou slabinu. Zpravidla o ní ví. Já se o té svojí dozvěděla až na jednotce intenzivní péče, kde jsem se vlastně ani probrat nechtěla…
Co k tomu vedlo, si můžete přečíst v prvním článku Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli…, jak to bylo dál, se dozvíte zde…

Několik dní jsem jen spala. Když jsem se probrala, pršelo. Ruce jsem měla přivázané k posteli, nevadí, stejně jsem se nechtěla ani pohnout, jen jsem se dívala zkrz mříž v okně na věž kostela.

To ráno mi sestra už nepíchla injekci, jen mi dala léky a zkontrolovala, jestli jsem je spolkla. Ale nerozvázala mě. Nechápala jsem proč, na nějaké protesty nebo pohyb jsem vůbec neměla náladu a navíc jsem byla tak utlumená, že jsem v podstatě ani na nic nemyslela. Vnímala jsem jen zvuk kapek dopadajících na okno, z chodby zvuk kroků a hlasy a pak zvuk, který mě dováděl k šílenství, zvuk bzučáku dveří. Ozýval se snad co 10 minut, pak cvaknutí, bouchnutí, kroky… Chtělo se mi křičet, ať už toho nechají, ale po dalším bzzzz, cvak a bouch se ty kroky zastavily před dveřmi do mého pokoje. Po chvilce vešel asi třicetiletý sympatický muž, představil se jako psycholog a posadil se na židli. Dokonce mi rozvázal jednu ruku. Ptal se, ani už nevím na co, a já jsem jen odpovídala jako stroj. Bylo to vyčerpávající. Připadalo mi to jako věčnost, s každou další otázkou byly mé odpovědi kratší, úsečnější a únava větší a větší. Nakonec se nade mnou smiloval, položil na stůl sešit a tužku a řekl: „Pište, pište o všem co vás napadne. A něco mi nakreslete.“ Pomyslela jsem si, že nejsem v mateřské školce, ale to už byl pryč. Podívala jsem se na hodiny, od té doby co přišel uběhlo deset minut. Nikdy předtím nebylo deset minut tak dlouhých. Usnula jsem.

Jediné, o čem jsem chtěla napsat, byl můj pocit z psychiatrie. Bylo to strohé, studené a nicneříkající oddělení. Postrádalo dokonce i pach, jako má třeba chirurgie nebo interna. Když mě přivezli z JIPky, čekala jsem na příjem. Seděla jsem sama v malé čekárně, kde nebylo nic. Klepala jsem se zimou a beznadějí. Tam ve mně vznikla „báseň“ a tu jsem bezmyšlenkovitě psala do čistého nelinkovaného sešitu.

Tikání…
Čas chvátá, jako by chtěl utéct sám před sebou.
Tiky…tiky…
Já nemám kam utéct.
Čekám.
Čas vedle mě běží, ale já sedím… a čekám
Možná, až se ty hodiny zastaví, otevřou se bílé polstrované dveře.
Možná.
Chci utíkat s tou vteřinovou ručičkou, ale bolest mě drží pevně.
Drží mě!
Stěna je zelená. Jako čaj z Japonska.
Třeba čas utíká do Japonska. Jsou tam plantáže, jasmín a draci.
Barevní draci…
Chtěla bych takového draka!
Jednoho mám. Ale není barevný. Je šedý. A zlý. A kouše.
Až se ty dveře otevřou, lekne se a uteče. Nebo mě sežere.
Dnes je nedostatek princů. Hodně je falešných. Ti jsou.
Za dveřmi žádný neví. Kdo ví, kdo tam je.
Třeba Japonec.
Pije čaj, který je zelený jako ta stěna. A má draka.
Třeba mi ho dá. Nebo vymění.
Bude mít každé oko jiné. A já budu mít veselého draka.
Tiky…tiky…
Třeba čas neví, že Japonec je za dveřmi…
Ale třeba tam není.
Třeba tam nikdo není…
Ani Japonec, ani drak…
Třeba jsou jen dveře, hodiny a zeď, co je zelená jako čaj z Japonska.

Třeba není ani Japonsko.