Mumie, aneb hory krušné

Jsem děvčica krušnohorska. Z okna je vidím, ze zahrady je vidím, ať se otočím kam chci, všude je vidím. Musim říct, že já mám zásadu žádný kopeček, hezky rovinka, jinak funím, plazím se, jsem prostě parní lokomotiva. Ovšem tím jsem asi urazila skřítečka ochránce našich hor Krušnohorka. Nic jsem nedbala jeho napometutí a pořád hezky po rovince, pokud to jinak nešlo, tak si vše krááááááááásně obejdu, vydám se cestou zdlouhavou než přímou, to ovšem nevadí mé královské boubelatosti.

Aspoň vydám více energie, což znamená i více potřebuji doplnit tu tatranku, či milu, všechno slupnu. Krušnohorek se ale nevzdává, stále napomíná, připomíná a já nic. Ticho, jdu si cestičkou svou. Až dojdu, tak dojdu. Až tam budu, tak tam budu. Tu skříteček už nevěděl, co dělat má a tak seslal kletbu na osůbku mou. Kletba to byla ukrutná, každá žena, co je takto postižena, to zná.

Tu si uvědomím, jaká jsem neposlucha byla, co na radu nedala, teď s kletbou zlou honem pro pomoc pospíchám, co dělat mám? Kam se vydat mám? No přece za skřítky hodnými, kteří v nemocnici jsou a hory krušné si tu nechat mohou. Tož běžím, co dech jen stačí, abych se zbavila zbytečné zátěže. Je to nepěkné, nevzhledné pohoří, sic hodně lidí se za mnou otočí. Né ovšem pro krásu mou, ale vyhlídkou na moje pohoří. Tuž ležím si, víla má mašinkou přejíždí zmíněné hory mé a já čekám, zda vhodná jsem pro odstranění Krušných hor. Jaká to úleva, vhodná jsem, mohu je zanechat na sále zde. Jak ráda budu, až rovinku zas uzřím očkem svým. Ovšem nic není zdarma tož vězte, nám za cenu krásy plaťte každý sám.

Jen co do postýlky uléhám, hned včeličku dostávám, ještě ani večer není a druhá včelka si zadničku mou nalézá. Potvůrka malá našla ji, já říkám jen au au au. Ráno raníčko jen co očka otvírám, kdopak to stojí u hlavy mé? Včelička je připravena, ramínko bodá, maminko moje proč jsem neposlouchala. Přichází sestřička, to se už snažím nebýt tu, copak to teď asi bude? Nožka má je navlečena do punčošky divné, nepěkné, nevzhledné barvy prapodivné. Tu přichází víla má, fixou svou nožku mou počmárá. Málo je místečka, co ještě zbylo, má nožka vypadá jak bojové pole. Tu odjíždím s postýlkou svou navštívit krášlící salon. Zde jsem už několikrát v životě byla, pokaždé objevím, co zraku mému ukryté bylo. I teď nalézám věci nové, jo pokrok je pokrok, tak to má být. Sestřička milá s hadicema se mazlí, kam je dá, kdopak ví? Jen co se probudím, vím kdy byly – v krčku mém, pěkně ho poškrábaly. Jsem ráda, hory už nemám ale co to? Včelička je zase tu, ramínko píchá, maminko moje proč to? Kolik jich ještě bude? Snad celý roj? Nožka má je krásně zabalena, nevím, jak to vypadá, jen bačkůrka je nějak malá. Poprvé sundavám obvazy svý, koukám, bádám nic nevidím. Mám jednu modřinu na nožce svý, otok tak veliký, že nevidim pohoří. Domu jsem puštěna, holčico běž, tady už nic nedostaneš. Po boji o sanitu, který jsem vyhrála, úprkem k domovu se ráda vydávám. Jen nevím, jak dojdu do postýlky svý, je ve druhém podlaží. Vše jsem zdolala D O M A jsem, hurááááááááááá lednička skříňka má milená a hle prázdná je, nikdo nic nevkládá. Ještě že skrýše mám, to si pochutnám. Leč běda, rodinka má na válečné výpravě byla, vyhrála – objevila, co skryto bylo, nic nemám, nic nezbylo. Tak si v křesílku usedám, chlebíček pojídám. Pomalu šourám se bytečkem, moc to nejde. Prášky mám, mastičku mažu, z nožičky mumii každý den dělám, těším se, až ji uvidim, jaká bude.

Je únor, já na procházku jdu s botičkou vysokou a druhou letní, naštěstí snížek dnes po cestě roztál, jdu vyndat stehy, co mám, pak se pokochám nožkou svou. Jaké je mé překvapení, stehy má vyndavat osoba studentská! Tu řeknu, co na srdci mám, zjišťuji, že první jsem osobou pokusnou! Tu pravím tak a dost, nožku svou nedám! Příjde sestřička letitá a nožku stehů zbavuje, toť první dějství. Druhé je jak z filmu s katastrofickým scénářem, děvčátka, co máte slabé žaludky, chvilku nečtěte, já zcela zceprněla. Obvaz, ta špína hrozná, byla na nožku mou opět navrácena! Tož šmajdám, pajdám, úprkem kráčím rovnou koupit obvazy nový! Málem porážím pacoše zdejší. Jsem doma, vše převazuji a hle, hory mé nejsou. Skřítečku, budu poslušná, už kopečky vyšlapu všechny zdejší. Měsíc jsem mumií. Pořád převazuju. Na další návštěvě u odborníků má nožka je nadobro zbavena obvazů svých, holka běž, raduj se, jsi vyléčena. Pajdám se do bytu, oporu hledám, dle lékaře jsem uzdravena. Naštěstí má dobrá víla ještě měsíc dala, abych dopajdala. Tož se snažím. Levá má nožka je vyléčena. Pravou vše čeká, já ale vím, co udělám, než podstoupim zbavení nožky hor krušných. Koupím si obvazy. Obvazy bílé. Sněhové, čisťoučké, sterilní.

Tož to byla má operace křečových žil. Aneb konec jedné mumie.

Napsal/a: Kasparek