Modrý slon

Rubrika: Jsem máma, Kam nechodí slunce...

Sedím na posteli a ruce držím velkou medvědí tlapu svého „miminka“. Po obědě na slabou půlhodinku usnul. Vím, že teď nastane moje chvilka. Pohladím ho po vlasech a přitulím se k jeho červeným rtům. Pod nosem mu raší první vousy a ve mě to vzbuzuje úsměv. Z ruky mu opatrně vydělávám kousátko ve tvaru slona. Je to jeho oblíbené, zná ho od malička.

Vzpomínám, že to první jsem kupovala bezmála před osmnácti lety. Za tu dobu se mnohé změnilo. Jeho vrstevníci vyrostli, pomalu začínají opoštět svá hnízda. Někteří z rodičů se bojí na odchod svých dětí pomyslet, jiní se naopak i trošku těší. Já ale stejně jako před léty sedím na rohu postele, čekám, až se synek probudí a prstem do prázdna obkresluju obrysy zvířátek na jeho povlečení.

Patřím k těm maminkám, u kterých se kdysi dávno stala chyba. Dodnes mi nebyl schopný nikdo kompetentní vysvětlit, proč předčasně rozjíždějící se porod paní doktorka v nemocnici neodhalila, i když jsem si stěžovala dva dny na silné bolesti. Proč nebyla na vyšetřovně přesto, že ji sestry dvakrát volaly. V prvních měsících života našeho synka nebyl na ptaní čas a hlavně představa, že se musím vrátit do vzpomínek a s prominutím tam vydolovat pro revizního lékaře materiály o vlastních dobách porodních, mě děsí. Čekal nás mnohem důležitější úkol. Snažit se o to, aby náš věčně řvoucí uzlíček nervů žil aspoň trošku „normálním“ životem. A co je to ten „normální“ život? Znamená to umět psát nebo spočítat si výplatu? Je normální jíst příborem a umýt si ruce?

Ale chyby jsou od toho, aby se děly. A tak bojujeme, stejně jako spousta jiných rodičů, s kombinovaným postižením. Slepota, autismus, mentální reterdace, záchvaty. Kdyby si člověk mohl na záda naložit aspoň některé z „dárečků“, aby našim dětem ulehčil… Kdyby… Jenže myslet na kdyby nepomůže a tak nás drží nad vodou pocit, že máme doma něco extra. Takový bonbónek s duší věčného miminka. Ošizeni nejsme ani o období vzdoru, nálady v pubertě i jiné obyčejné lidské radosti. Náš Vojtíšek se probouzí a já budu svoje psaní muset ukončit. Dívá se na mě nevidomýma očima a já v nich vidím plno modrého světla. Dnes je dobrý den. K obědu byl špenát a ten má kluk nejraději. Dvakrát si přidal. Dlouhýma rukama hledá pod polštářem svého modrého slona. Kouše hračku a ještě na chvilku zavřel oči. Opatrně ho pohladím po peřině, teď už mě autismus blíž ani nepustí. Děti jsou dar a ty, které nesou naložený takovýto náklad, jsou rovnou poklad.

Napsal/a: Peprmintka

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)

  • Peprmintka
    Peprmintka

    Děkujeme i s Vojtíkem za Váš zájem a podporu.:)

  • krásný příběh!

  • Lussy

    Peprmintko,
    nádherný článek plný lásky, moc za něj děkuji!
    A nejvíc mě dojaly poslední věty v tvém komentáři – to si myslím, že je pro maminku nejtěžší.

  • Smekám a držím palce!

  • Peťka

    Děkuji za článek. Moc hezky napsané. Je ze článku cítit ta obrovská láska.

  • Peprmintka
    Peprmintka

    Děkuji za krásné komentáře.Opravdu moc potěšily.S „autíky“ je pořízení dost těžké,ale já na druhou stranu obdivuji Vás „obyčejné“ maminky,které ráno ještě za tmy tahají své děti z postýlek,v rychlovce chystají snídani,pádí s nimi do školky nebo družiny.Potom kolotoč v práci,vyzvednout děti,nakoupit,úkoly…já vlastně celé dny jen sedím u synka a dodávám mu jakousi vnitřní jistotu.On mě za to naučil spoustu věcí.Nikdy mi nepřijde žádné slovo obyčejné,raduju se z každého kroku,z každého úsměvu,z každého dne,kdy Vojtu nebolí duše.Jsem ale pořád jen ta obyčejná máma.Popravdě řečeno,jen umřít se bojím.Vím,co Vojtíška čeká… Děkuji a přeji pěkné dny Vám všem.:)

  • bamiska

    tento článek je pro mě vítězný…po celou dobu mě brnilo po těle, s takovou láskou a sílou jsem tu nic podobného nečetla dlouho, moc hezky napsané….smekám před vámi a Vojtík si nemohl přát lepší maminku, přeji jen to nej vám všem a at vše dobře zvládáte, dost dobře si neumím představit jak hodně máte naloženo… a děkuji za krásné psaní….

  • knizkova8

    Teda klobouk dolů

  • Peprmintko, ani nevím co dalšího dodat. Petra to napsala naprosto přesně. Klobouk dolů a přeji co nejvíce usměvavých dnů.

  • Padmé

    Peprmintko, děkuju Ti za Tvůj článek, máš to moc hezky napsané.
    Budu ráda, když Tě tady (na VD) „uvidím“ častěji.

  • Petra Vymětalová

    Peprmintko, klobouk dolů – po všech stránkách. Myslím, že Vojtíšek i s tím svým velkým „nákladem“ vlastně vyhrál – lepší maminku by si těžko mohl přát…

  • Marinada

    Jsem dojatá, napsala jste to opravdu krásně. To silné pouto mezi Vámi a Vaším synem je cítit na dálku, myslím, že silnější už ani nemůže být…

  • Kaci11040
    Kaci11040

    Tak a už zase pláču…“Vojtíšci“ holt sebou nesou těžký úděl. Můj synovec Vojtíšek je také velké miminko a nějak mě Váš příběh dostal zpátky do reality. Obdivuji a smekám před Vaší trpělivostí a bezednou láskou!!! Přeji usměvavé dny 🙂

  • Lien

    Úžasné, mám v sobě pocit, který nemůžu dát do písmenek, nádhera, děkuji za článek.

  • halina

    Jste úžasná maminka, smekám před Vámi.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist