Malé-velké maličkosti

… malé, maličké a ještě menší, a přesto najednou tak velké, důležité, dostávající smysl, svou důležitost a prostor… díky Lilince… už jsem to někde psala, naučila nás dívat se kolem sebe tak trochu jinak..jinýma očima, rozlišovat podstatné od nedůležitého, naučila nás těšit se z obyčejně vypadajících věcí a situací, které jsou pro nás už výjimečné a krásné…

… v pátek jsme byli s Liliankou na další transfůzi a kontrole na ortopedii – vše dopadlo dobře, dostala krvičku, opět byla vzorná, šikovná, na rtg páteře spolupracovala jako dospělý člověk…

… když kapala krvička, seděla jsem u Lilinky na posteli, držela jsem ji za ruku a zadívala jsem se na její ouško..možná to bude směšné, legrační, ale… Kdyby byla Lilianka zdravá, vůbec bych se nějakým uchem nezaobírala. V tu chvíli mi přišlo krásný a dokonalý. A uvědomila jsem si, jak ji celou miluji, se vším všudy, se všemi klady a se všemi nedostatky… a zamrzelo mě, že jsem tohle nikdy u Nikolky nevnímala… nebylo proč… Nikolka je zdravá, šikovná a veselá holka a já to brala jako samozřejmost.

Proto mám radost, když mi doma vykvete kytička, na krmítko přilétně několik sýkorek a venku slyším ptáčky, cítím jarní sluníčko, které začíná mít sílu, když mi Nikolka donese krásný obrázek a nebo když mě Lilianka jen tak obejme. A večer z postýlky slyším cinkání oblíbené Lilinčiny plyšové stonožky. Dříve bych ho jistě neslyšela… ne, že bych nechtěla, ale neuměla bych ho slyšet…

Měla jsem tu čest setkat se s lidskou nenávistí, závistí a zlobou. Je mi líto všech těchto lidí, nedokáží a nechtějí slyšet a vidět malé-velké maličkosti, kterými je obklopen každý z nás, stačí se jen pozorně dívat kolem sebe! A možná pak nebude na světě tolik zla…

Přeji Vám všem, ať Vás jarní sluníčko hřeje na tvářích a v srdíčkách, krásné jarní dny!