Když jsem před časem psala o naší hororové noci, netušila jsem, jakou ještě bude mít dohru. Any sice byla v sobotu bez teploty, ale v neděli zase horečka. Takže v pondělí ráno jsem volala naší paní doktorce, abych se poradila, co dál.
Přijela, Any vyšetřila a hned nám domlouvala přijetí do nemocnice a objednávala sanitku – měla podezření na meningiální dráždění (to se nakonec naštěstí nepotvrdilo – Any se asi jen bránila vyšetření).
Hned po hospitalizaci dostala Any kapačku, udělali jí kontrolní odběry. A jakmile dorazil tatínek, vyrazili na RTG plic.
Výsledek: zápal plic jako trám. Kde k tomu přišla? Ptáme se do dneška.
Tatínek pak odjel s Lu domů (ta plakala, nechce se od maminky ani hnout).
Já zůstala s Any, než usnula. Domů – bydlíme mimo město – jsem jela taxíkem. Na pravidelnou autobusovou linku bych musela ještě hodinu čekat. A tatínek pro mě dojet nemohl – byl doma s druhou dcerkou.
Plán na další dny – Lu bude chodit do školky, my s manžou do práce.
Když mám já kratší pracovní den, vyzvednu Lu ze školky, odvedu ji tatínkovi do práce a honem za Any.
Jenže člověk míní, děti mění.
Lu se už v noci mlela a ráno měla teplotu.
Takže jsme místo do školky jely k doktorce. Tatínkovi jsme pro jistotu v autě nechali nějaké věci do nemocnice, kdyby na to došlo (pyžamko, papučky, kartáček na zuby…)
Stav Lu nebyl zdaleka tak vážný jako její sestřičky, ale s paní doktorkou jsme došly k závěru, jestli by nebylo lepší, aby na dětské oddělení byla přijata i Lu. Pro jistotu – aby se její stav doma taky tak rapidně nezhoršil (což se nám často stává – jak onemocní jedna, do pár dnů je na tom stejně i druhá. Jedna dostane jeden den ATB, druhý den už je musí užívat i druhá.). A že se budou vzájemně morálně podporovat. A že kdybych já byla doma s Lu, nemohla bych vůbec za Any.
Vyzvedly jsme si u tatínka věci do nemocnice, absolvovaly přijímací vyšetření a formality. Lu odvedla zdravotní sestřička na oddělení (nechtěla jsem tam chodit – jakmile by mě Any uviděla, rozplakala by se. Stačilo, že v tu chvíli natahovala Lu) a já vyrazila do práce s tím, že po práci co nejdřív přijdu za holčičkama.
Možná vás napadá, proč jsem nezůstala s holkama v nemocnici.
Inu, nebylo to možné.
Holky byly umístěné na JIPce (no, říkali tomu pokoj zvýšené péče) bez mateřského lůžka. Bohužel neměli ani jinde volné mateřské lůžko. A bez něj mě nemohli „hospitalizovat“ s holčičkami.
A protože holčičky byly hospitalizované, tudíž byla „zajištěna celodenní péče o ně“, neměla jsem ani nárok na OČR (lidově „paragraf“). A tak jsem musela do práce.
Že jsem si měla vzít dovolenou? Inu, po návratu po rodičovské dovolené mám zatím jeden den – trochu málo na týdenní hospitalizaci, není-liž pravda…
Jinak si na nemocnici nemůžu stěžovat. Nebyl pro ně vůbec problém, abych tam byla klidně 24 hodin. Dokonce hned druhý den mi dali k holkám do pokoje i křesílko místo nepohodlné židle.
A chodila jsem tedy za holčičkama hned po práci a vydržela, než usnuly. A chránila jsem se říct jim něco, co by nebyla pravda (třeba že tam budu spinkat nebo tak něco).
No a záhy jsem volala mým rodičům, jak ty naše choroby dopadly a že jsou holky v nemocnici a s dědečkem se domluvila, že druhý den přijede a dvě dopoledne stráví se svými vnučkami (do doby, než přijdu já z práce).
Holčičky na léčbu naštěstí dobře zabraly, horečka i teploty brzy ustoupily, stav holčiček se zlepšoval. Takže v pátek jsme si je mohli vyzvednout.
Já přišla první, vyřídila všechny formality, vyslechla si poučení od paní doktorky, zaplatila poplatky, a přesunuly jsme se do herny, že počkáme, než si pro nás přijede tatínek autem.
A světe div se – holčičky pak ani nechtěly jít domů.
Teď jsou holčičky v domácí rekonvalescenci – sláva babičkám a dědečkovi, kteří se uvolili zastoupit pracovně vytížené rodiče (no, nám už před vánocemi vypadla jedna kolegyně – s výhledem na pár měsíců – a kdybych vypadla ještě já…)
A co nám přinesla hospitalizace?
Jednoznačně ulevila Any po zdravotní stránce – zápal plic není žádná sranda, že.
Any si konečně začala bezpečně říkat na záchod – už nejsme odkázáni jen a výhradně na naše pozorovací schopnosti, že „už se zase nějak moc kroutí“.
Lu se pár dnů po návratu z nemocnice ujišťovala, že bude maminka spát doma, že se z práce vrátí domů, a tak podobně.
Jo, a Any si nenechala od sestřičky odstřihnout plastový náramek (se jménem a datem narození) a nosí ho dodnes. Jsem zvědavá, kdy nám dovolí jej sundat.
Mohu konstatovat, že už máme tu neslavnou premiéru za sebou.
A jen doufám, že máme (aspoň na nějakou dobu) vybráno a že bude klid.
Napsal/a: Jarmuschka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Holčičkám už je moc dobře.
V pondělí jdou do školky. Dnes jsem ještě pro jistotu volala naší paní doktorce, jestli souhlasí.
Krátce se zamyslela, a řekla, že teda můžou… – chytit neštovice…
Když jsme byly před týdnem v nemocnici na kontrole, měla Any na sobě do deseti růžových flíčků s pupínkem uprostřed. Žádný puchýřek z toho nebyl, žádná tekutinka se nekonala. Nakonec Anynce zůstaly malilinkaté stroupečky (menší než špendlíková hlavička), tak nevím, jestli to byla nějaká super mírná forma planek, nebo něco jiného…
A holčičkám už otrnulo – minulý týden říkaly jedné babičce, a včera druhé babičce a dědovi, ať už jedou domů… A Any už naznačuje, že chce do školky (i když vzápětí to zase popře).
No tak uvidíme.
Peťko, když to tak čtu, my jsme na tom vlastně ještě byly docela dobře. Vůbec mám pocit, že mám štěstí a každá situace se nakonec nějak vyřeší.
Tak hodně zdraví všem!
Jarmuschko, jsem ráda, že už je holčičkám zase dobře a věřím, že se s námi podělíš zase o nějakou další vaší premiéru, ale doufám, že téma bude podstatně veselejší. A jako bývalá dětská sestřička vím, jak je těžké mít před sebou nemocné dítě a což teprve teď, jako mamča. Přeju holčičkám do následujících dní, týdnů a let hlavně zdravíčko! 🙂
Jarmuschko, vyzkoušela sis docela křest ohněm. Bohužel, na těchto pokojích asi není možnost, abys s holčičkami „marodila“ i Ty. Hlavní věc je, že už jste celkem v pořádku, holky jsou šikulky, zvládly to dobře a už jsou i dost velké, dá se jim to vysvětlit. Důležité je, že mohly být alespoň spolu, když už byly bez maminky. Držím palce, ať máte na dlouho pokoj.
Jarmuschko, hlavně, že už to je vše dobré! Zvládly jste to dobře. Ono zkombinovat marodnost dvojčat je jistě náročnější.
Kamarádka má vážně nemocnou 10ti letou dceru, dívka nechodí, sama nejí, nemluví. Dále dvouletou holčičku a nyní 7mi měsíční miminko. Ta dvouletá jí onemocněla a musela být hospitalizovaná. Babičku ani dědečka už bohužel nemají. Manžel byl mimo ČR. Dvouletou ještě částečně kojí. Takže co teď? První dva dny pomohla sestra, zůstala s malou v nemocnici. Kamarádka několikrát za den jezdila hodinu MHD s dětma ( miminko a postižené dítě – v jednom dvojkočárku )do nemocnice a zase zpět. Tři dny prakticky nespala. Třetí den, dostali nadstandartní pokoj a už tam mohly všechny holky zůstat. Čtvrtý den přijet tatínek, pak už se střídali a vzájemně se podporovali. Když mi to kamarádka poté vše vyprávěla bylo mi moc líto, že od sebe bydlíme 300km. a nemohla jsem jí v tak těžké situaci pomoct. Jsou prostě momenty, kdy si člověk řekne, že už nemůže, ale pak nějakým záhadným způsobem chytí dech a jde dál.
Jarmuschko, ťukám, aby už bylo lépe. Jinak, k tomu zápalu plic, má sedmiletá neteř měla asi tři týdny teplotu 37,2(dle pí dr. mé sestry žádná teplota) a jinak nicmoc, občas zakašlala, občas zasmrkala – normální zimní stav. A vylezl z toho zápal plic virového původu. Jak říkáme s kamarádkou, to je tou zimou nezimou, potvory nevymrzají a pak jsou z toho záněty středního ucha, dutiny a zápaly plic, dle toho, kde má tělo „achilovku“…
Ahoj Jarmuschko,tak mi měli zatím jen jeden paragraf za druhým.Jsi statečná,pěkně jste to zvládly,hlavně holčičky.Tak už přeji jen jen hodně zdravíčka!!!
Musím to zaklepat, my jsme zatím zápal plic neměli, taky se hrozím každého onemocnění, protože trpíme na časté záněty prudušek … nemocnici máme taky za sebou. Letos se držíme, na podzim se vracím do práce a doufám, že to taky zvládneme bez většího počtu nemocí. Paragraf zatím nemusím akutně řešit, tcháni jsou v důchodě a jsou ochotni zaskočit.
Jarmushko,
tak jsem si to přečetla.
To je fajn, že už jsou holky zdravé…a doma.
A je dobře, že to pržívaly tak skvěle. My máme taky s oběma kluky svou nemocniční premiéru za sebou.
Jeden měl 1,5 roku a druhý 4,5 roku.
Ahoj Jarmuschko,
přečetla jsem si právě oba Tvoje články „jedním dechem“a musím říct,že neskutečně obdivuji Tvoje rozhodování a přístup k celé této věci.Jednak to,že jsi vydržela až do rána,pak že jsi manžu „nezakousla“ hned ve dveřích,když se vracel z flámu a že ještě dokážeš fungovat v práci a potom se věnovat nemocným holčičkám v nemocnici až do večera než usnou.
Já jsem zase naopak zmatkař,plašan a letěla bych na pohotovost hned.Manžu bych přizabila jenom by se objevil ve dveřích.Šílela bych strachy.Jo někdy je lepší být v těhle věcech „drsoň“a obdivuji všechny kteří to dokážou.
Mobile Sliding Menu