Každému je naloženo jen kolik unese?

Rubrika: Kam nechodí slunce..., Od srdce i od plic

Tuším, že to bude asi rok, co jsem vám psala o své mladší sestře Anně. Opět mi to nedá a hlavou letí vzpomínky na její narození, dospívání, maturitní večírek, rozchod s první velkou láskou, radosti i starosti, které jsme vzájemně sdílely…

Psala jsem vám, jak jsem na ni pyšná, protože navzdory tomu, že od svých jedenácti let vyrůstala jen s tatínkem, je z ní člověk, který se umí poprat s ledasčím, má i jiný žebříček hodnot, na hodně věcí má jiná měřítka než třeba její spolužáci na vysoké škole nebo i my, co jsme měli k dispozici hřejivou maminčinu náruč, ač už jsme byli dospělí…
Od smrti naší maminky jsem se bála podvědomě jen jednoho telefonátu. Doufala jsem, že nikdy nepřijde, že to zlé už má Anička vybráno. Bohužel, když zazvonil telefon v nezvyklou dobu, ač jsem ještě netušila obsah, sevřel se mi žaludek úzkostí. Sdělení, že tatínka odvezli do nemocnice s podezřením na cévní mozkovou mozkovou příhodu jsem plně pochopila hned. V tu chvíli pro mě bylo podstatné, že Anička není doma sama. Jak jen to bylo možné, vzala jsem si volno a jela za ní. Opět jsme spolu ležely v posteli a přemýšlely, co bude dál. Po dvou dnech přišly z nemocnice celkem pozitivní zprávy. Akutní stav je zvládnutý, následky se teprve ukáží. Když jsme přišly na návštěvu, skoro to vypadalo, že nebudou žádné. Usmál se, odpověděl na pozdrav, ale to bylo skoro vše. Šly jsme si pro informace k ošetřující lékařce. Z toho všeho, co hrozilo, je to docela dobré. Má poruchu řeči ve smyslu vyjadřování, pochopení psaného i mluveného slova. Plný dopad jsme však pocítily, až když byl propuštěný domů. Tím, že ve svém věku je odkázaný na okolí, to těžce nese. Našly jsme logopedku ochotnou dojíždět domů, ale tatínek se nějak zaseknul. Nechce jíst, má záchvaty vzteku sám na sebe. Na Aničku je toho zase hodně. Zatím nechodí do školy, protože se stará o tatínka. Vím, že je toho na ni hodně, co jde, tak jsem byla u nich, bohužel v takových chvílích je 140 km docela dálka.
A tak tu sedím u počítače a přemýšlím, kolik toho ještě bude muset unést? Nemám pocit, že by měla pykat za něčí špatná rozhodnutí, nikomu neubližuje, snaží se žít poctivě, studuje i chodí na brigády, ale jsou věci, které ona nemůže ovlivnit, ale ony ovlivňují její celý život. Tolik bych jí chtěla pomoct, ale nevím jak. Pronikla do dalších tajů domácnosti, i ty věci, které měl na starosti tatínek, má naložené na sebe. Je moc statečná, poctivě mu dávkuje léky, objíždí s ním lékařské kontroly, trénuje řeč, když má tatínek „světlou chvilku“. Ze mě se stal poradce na telefonu, o víkendech opět jezdím za nimi. Musím ocenit i pomoc rodiny, ač se nimi taťka moc nestýkal, tak tety se snaží Aničce pomáhat a vlastně nesmím zapomenout i na mého muže, který se bez řečí postaral o naše děti i domácnost, abych mohla jet za Aničkou.
Co bude dál nevíme, jen mi opět na rameni sedí podzimní smutnílek a na blížící se Vánoce nějak nemám ani pomyšlení…
Dávejte všichni na sebe pozor a buďte na sebe hodní. Nikdy nevíte, která vteřina vám otočí život o moc stupňů a jakým směrem.

Napsal/a: Zuzina

Toto taky stojí za přečtení!

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →
Jindřichův Hradec

Prohlédněte si Jindřichův Hradec. S našimi tipy o nic nepřijdete

Jindřichův Hradec si zaslouží vaši pozornost. Je to nádherné město s pěknou historii. Najdete tu nádherné chaty a chalupy,

Čtu dál →

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)

  • endlisek

    Jste obě velmi silné a obdivuji vaši sestru jak se dokázala se vším poprat. Přeji jí, ať už ji potkávají jen samé dobré věci. Lidi mají ve zvyku pořád si na něco stěžovat, ale teprve až vidí, jak jsou na tom jiní a co vše musí vydržet si uvědomíme, jak dobře se vlastně máme a že bychom měli být vděční za to co máme. To si právě teď říkám i já, máte můj obdiv.

  • Marinada

    Zuzino, je mi moc líto co všechno musíte s Aničkou unést.
    Upřímnou soustrast.

  • mura

    pěkně napsaný článek-přeji ted už jen samé štěstíčko

  • Ahoj holky…po dvoua něco letech vytahuji tento článek,ač se tady už jen semtam mihnu,ale tak nějak jsem si na něj vzpomněla…bohužel, abych dopsala tu poslední větu,že Aničku opustil i tatínek…. 🙁

  • Marinada

    Zuzino, na jednu rodinu je toho až až a doufám, že tím to máte definitivně vybráno a čeká na vás už jenom samé štěstí.
    Jinak já si nemyslím, že každému je naloženo tolik, kolik unese. Myslím si, že každý musí unést to, co mu osud naloží. A pak už záleží na tom, jak se s tím kdo popere – znám pár lidí,jsou to tzv. „děti štěstěny“ a stejně nejsou spokojení. A pak znám lidi, kterým osud hází pod nohy jednu překážku za druhou, oni je statečně překonávají a ze života se umí i tak radovat a ve finále žijí mnohem plnohotnější život. A podle toho, co píšeš, tak do té druhé skupiny bych zařadila Aničku i Tebe.
    Z vlastní zkušenosti vím, co obnáší starat se o nemohoucího člověka a smekám před každým, kdo to dlouhodobě zvládne a nezblázní se z toho.
    Moc držím palce a věřím, že u tatínka ještě může dojít k velkému zlepšení.

  • Petra Vymětalová

    zuzko, je mi líto, čím si procházíte. Od pondělka přemýšlím, co napsat a myslím, že Padmé to shrnula úplně přesně.
    Taky si myslím, že každý má naloženo tolik, kolik dokáže unést nebo kolik si naložit nechá. Je dost možné, že Anička to vnímá jinak než ty, možná právě tím, že si takový osud nese už od dětství. Ono je všechno relativní – co se v jednu chvíli zdá jako velmi obtížné až skoro nezvladatelné, to po dalších zkušenostech může člověk zpětně hodnotit tak, že tenkrát to ještě bylo celkem dobrý. Nebo naopak – co ti v danou chvíli přijde jen jako nepříjemnost, to ti s odstupem času může připadat neuvěřitelné, že jsi to tenkrát dokázala. Asi píšu trochu z cesty… ale možná to je trošku srozumitelné… Chci tím asi říct, že ten osobní prožitek je nepřenositelný a (vyzní to možná blbě) nemá smysl se trápit „za“ někoho.
    Každopádně držím palce, ať tatínkovi rehabilitace pomůže a vy můžete velká trápení hodit za hlavu obě dvě. Jsi určitě skvělá sestra – a to je zase Aniččina životní výhra…

  • Padmé

    Zuzi, rozumím Ti a chápu Tě – právě proto, že mám podobné (v něčem stejné) životní zkušenosti za sebou (prožité).
    Ten „boj“ (vnitřní boj) s pocitem nespravedlnosti je nesmírně vysilující a Tobě ubírá energii, kterou bys mohla nasměrovat jinam. Každý z nás má svůj „kalíšek“ energie a záleží jen na nás, jak s ním naložíme. Jsou věci, které ovlivnit můžeš – a právě tam je potřeba nasměrovat pozornost a tam tu energii lít – jaksi smysluplně a užitečně. Pak jsou právě věci, které ovlivnit nemůžeš (nedokážeš), které Tě zbavují energie a elánu – vysávají Tě, vyčerpávají Tě. A když se nenecháš (takto omezovat), budeš silnější, víc vydržíš, dokážeš se přenést i přes takové bolavé období, jaké máte teď v rodině Vy.

    Rehabilitace, logopedická péče, lékařský dohled… to všechno má tatínek před sebou… s Vaší podporou, s vírou, trpělivostí a cvičením se lze navrátit do „normálního“ života… a to Ty jistě víš…
    Myslím na Vás, tisknu palečky a přeji hodně hodně štěstí.

  • Sluníčka moje 🙂 moc vám děkuji za slova podpory a pochopení.Dnes jsem smutnílka zahnala,protože přišla zprávička,že pojišťovna schválila návrh na ústavní rehabilitační pobyt.Slibuji si od toho mnohé,intenzivní logopedickou péči,ergoterapii a v neposlední řadě péči psychologa.Snad,když taťka uvidí,že jsou na tom lidé i hůř a bojují,tak ve spolupráci s bílým pláštěm dosáhneme větších úspěchů než doma.Pobyt je to na tři týdny až tři měsíce,ale pevně věřím,že bude stačit ta kratší doba a vyhrajeme 🙂 /A taky si může Anička v klidu dodělat zimní semestr v trochu menším náporu/
    Milá Padmé ,děkuji ti za tvá slova,potřebuju je slyšet,číst,ale mě právě v takových situacích chybí ona pokora a smíření,právě proto,že bobjuju s pocitem,že je to ,,nespravedlivé“ a nejvíc,když se něco takového děje podle mého těm nevinným.V takových chvílích bych chtěla být věřící v Boha,ale nemůžu,protože bych lhala…
    Lien,Lussy,zikminko,Bamisko,Nuninko,Berulinko máte všechny pravdu a děkuji. já můžu jen doufat,že to jsem já ,co to chápe všechno jinak a Anička to vše s čím bojuje od mala zúročí v dospělosti.Moc jí to přeju 🙂

  • Zuzi, Anička je opravdu šikovná holka. Situace je teď pro ní těžká a ona se s tím statečně pere. Přeji jí hodně sil a aby se na ní usmálo štěstí. Držím palečky aby jste to všichni zvládly a ustály co nejlépe.

  • Zuzi,smekám před Aničkou,čím si musela projít a že to takhle zvládá..díky těmto článkům,co sem vkládáte, si člověk uvědomí,že pokud má kolem sebe zdravou rodinu,má vlastně obrovskej dar..proto vždycky říkám- nejdůležitější je pro člověka zdraví..opatrujte se,držím pěsti,abyste to zvládly.

  • zikminka

    oběma Vám přeju hodně sil…. a Aničce, aby si našla partnera, ktrý ji vše „vrátí“, bude šťastná a spokojená….

  • bamiska

    moc hezky napsané a četla jsem se zatajeným dechem, ač tak smutné téma, tak t toho vyřazuje neskutečná láska a síla…kterou možná ty až tak nevidíš i u sebe…
    před sestrou smekám musí to být nekutečný človíček..a věřím, že se jí to jednou vrchovatě vrátí to co rozsévá kolem sebe…

  • Lussy

    zuzi,
    já jsem přesvědčená, že každý opravdu dostane naloženo tolik kolik unese. A i když má pocit, že neunese, tak v sobě najde nějakou skrytou sílu a jde se dál.
    Moc přeju, ať to všechno všichni zvládáte co nejlíp.

  • Lien

    Moc pěkný článek, ani jsem netušila, co vás potkalo. Nic moc veselého, ale věř, že každý si své zkušenosti vybírá a možnost volby má každý stále, v každém okamžiku, není třeba někoho litovat. To, že se na tebe může obrátit, když chce a že jí pomůžeš, je nejspíš nejvíce, co lze udělat. Držím palčeky, aby jste vše s láskou ustáli.

  • Padmé

    Ahoj Zuzi, je mi líto, že Ti asi nebudu umět odpovědět na Tvou otázku…
    Vím, že ta situace je teď složitá (zažila jsem to s tchánem, takže vím, jak to vypadá) a bolavá pro všechny zúčastněné – tedy pro Vás všechny, pro celou rodinu.

    Život dokáže být někdy opravdu „pes“, nicméně – domnívám se, že nám není dáno, abychom znali všechny souvislosti a spojitosti. Někdy se nám události jeví jako nespravedlivé, někdy zlé či kruté, a když potom uplyne spousta a spousta času, začnou věci dávat smysl….
    Víš, Zuzi, my jsme tady teď a nevíme, co bylo „předtím“…. Stejně tak nám není dáno, abychom my posuzovali, co si kdo „zaslouží“ či „nezaslouží“… a k tomu je zapotřebí ze sebe vydolovat co největší míru pokory a smíření…
    Snažím se věřit, že všechno v životě člověka má svůj smysl a význam, i když někdy skrytý a mnohdy bolavý. Snažím se věřit, že každý z nás tu má své místo, svůj „úkol“ a vyměřený čas.
    Je to obtížné – celé tohle téma je složité – jakmile se jedná o člena rodiny, o zdraví či život, vždycky a každého z nás to zasáhne. Soucítím s Vámi.

    Zuzi, budu na Vás myslet, postisknu palečky pro štěstí a přeji Vám – celé rodině – ať tenhle „úkol“ zvládnete a ať to dobře dopadne, hodně hodně štěstí.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist