Musím to zaťukat, ale všechny možné rýmičky, kašlíky a podobné „radosti“ se nám zatím úspěšné vyhýbají. Za svůj osmnáctiměsíční život měl náš Karlíček asi dvakrát dvoudenní rýmu a hotovo. Minulou neděli to ale přišlo jako blesk z čistého nebe.
Dopoledne jsem trávila v kuchyni a synek si hrál s tatínkem. Občas jsem zaslechla, jak se spolu smějí, takže všechno vypadalo v pohodě. Kolem půl dvanácté už Karlíček začal polehávat, rozhodla jsem se tedy, že ho dám spát a naobědvá se až se vzbudí.
Obvykle spává dvě hodiny, ale tentokrát na nás začal volat už po hodině, snažila jsem se ho ještě uspat, ale už nechtěl. Co mě hned zarazilo, byly jeho nezvykle červené tvářičky a při přebalování dost teplé tělíčko. Dám mu najíst a potom ho zkusíme změřit, řekla jsem si. Nikdy žádné jídlo neodmítne, ale tentokrát nechtěl ani ochutnat. To už jsem věděla, že s ním opravdu není něco v pořádku.
Změřit se nechtěl nechat, ještěže jsme na to byli s manželem dva. Hodnota na teploměru rychle rostla a když přístroj zapípal, na displeji se objevilo číslo 39,4. Musím říct, že mě to dost vyděsilo, protože s takhle vysokou teplotou jsem neměla žádnou zkušenost. Odměřili jsme tedy potřebnou dávku sirupu na sražení horečky a stříkačkou vstříkli synkovi do pusinky.
Ještě dvacet minut potom strašně plakal, očička měl z vysoké horečky úplně skleněná a tělíčko jako v ohni. Nechtěl ležet, ale ani se chovat, prostě plakal a nebyl k utišení. Bylo to dvacet minut, které mi připadaly jako dvacet hodin. Potom sirup zabral, horečka ustoupila a Karlíček konečně přestal plakat a začal se zase zajímat o okolní svět. Nastrouhali jsme mu jeho oblíbenou okurku, aby ho trošku osvěžila, ale snědl jen dvě malé lžičky.
Do večera byl celkem v pohodě, ale v noci mu horečka zase vyskočila, když mě v noci chytal na obličej svýma horkýma ručičkama a říkal „mami, mami“, bylo mi ho strašně líto a kdyby to šlo, hned bych tu hnusnou teplotu přetáhla na sebe. Dali jsme zase sirup a k ránu se uklidnil a konečně pokojně oddechoval. Do pondělního odpoledne byl ještě bez nálady, ale potom to z něj zase jako mávnutím kouzelného proutku opadlo. Naměřená teplota už byla jen 37,1. Vůbec nevím, od čeho mu to tak najednou vyskočilo. Možná že od zoubků, protože mu teď rostou stoličky.
Nemáme rádi, když nám syn leze do talířů a nenechá nás najíst, učíme ho, že každý má svoje papání. Když za námi ale v pondělí večer přišel a začal dožadovat našeho „aaaaam“, byl to pro nás tentokrát dárek, protože to bylo jasné znamení, že s našim chlapečkem je už zase všechno v pořádku.
Napsal/a: Karolína Purkertová
