Febrilní křeče

13.1.2006 Jíta 13 komentářů »

Za necelý měsíc to bude rok, co Martínek prodělal febrilní křeče, a tak jsem se rozhodla vám svůj zážitek alespoň trochu přiblížit…

Předem musím předeslat, že Martínek se narodil velký – měl 4,09 kg, a od narození vážněji nemarodil (až na teplotky po očkování a nějakou tu rýmičku).
Ve čtvrtek 3.února 2005 jsme byli na 18-ti měsíční prohlídce spojené s očkováním, po tom teplotku neměl a vše zvládl v pohodě.
Všechno začalo až v pátek podvečer. Měl zvýšenou teplotu. Ta vůbec neklesala a tak jsem druhý den v poledne(sobota) požádala známého, aby nás odvezl na pohotovost. Manžel byl na nějakém turnaji i se starší dcerkou.
Na pohotovosti vše proběhlo rychle. Dostala jsem recept na Paralen a radu, jak teploty srážet. Martínek měl ten den od rána 38,5st.C. Než jsme vyzvedli léky z lékárny a dostali se domů, bylo asi 16 hod. Venku pořádně mrzlo a tak jsem Martínka uložila do postýlky v pokojíku, kde bylo vypnuté topení a dle rad jsem ho příliš nepřikrývala.
Zmožená věčným chováním a utěšováním (vždyť to všichni znáte, když má mimčo teplotku) jsem se sama natáhla. Když jsem se šla na Máťu asi za půl hodinky podívat, tak se mi zdál o dost teplejší. Vyndala jsem ho z postýlky a vzala na klín, pod ručku mu dala teploměr. Během pár vteřin byla na displeji teploměru cifra 39,5st C a víc už jsme nenaměřili.
Martínek otočil očka v sloup a celý sebou začal škubat. Já byla sama doma a tak první, co mě napadlo, bylo zavolat záchranku. Než jsem vytočila číslo a domluvila se se sestřičkou a než přijeli, byl Martínek celou dobu u mě v náručí, nejsilnější křeč trvala asi 4 minuty. Pak ještě škubal ručičkami a zdálo se, že nereaguje na mé mluvení. Vše trvalo asi 10 minut.
Ještě než záchranka přijela, namočila jsem do studené vody plenku a tu jsem mu dala na hlavičku a celou dobu jsem kontrolovala, zda dýchá – nahlas vzdychal. Zatím to bylo mých nejdelších 10 minut v životě. Lékař mu dal ampuli Diazepamu do zadečku a tím se poměrně rychle zklidnil. Odvezli nás do nemocnice, kde si Martínka nechali na oddělení JIP a mě poslali domů.
Věděla jsem, že křeče z horečky existují a jak se jich vyvarovat ( – asi jedině studené zábaly, ale o tom se tu psalo v jiných článcích), ale když se s něčím podobným člověk setká u svého dítěte, vyvede ho to z míry, alespoň mě se to stalo.
Také bych asi podobnou křeč čekala spíš u malého miminka, než u 1,5 roku starého klučiny, který vážil skoro 15 kg a měřil asi 90 cm, ale to jsem se moc spletla. Každý lékař by mě asi rychle vyvedl z omylu.
Další den (neděle) jsem k Martínkovi nastoupila do nemocnice na kojenecké oddělení. Celý den jsme zase sráželi horečku, která se opět vyšplhala přes 40 st. C. Když se podařilo konečně k večeru teplotu srazit – nebo spíše ustoupila sama, přišla nám paní doktorka pogratulovat.
Jak horečky rychle přišly, tak rychle ustoupily. Byla to taková ta 3-denní chřipka.
Od pondělí byl Martínek bez teplot, a když se dostal z „opojení“ z Diazepamu všem na oddělení ukazoval, jak krásně umí běhat, spíš lítat, a zlobit. Už nás čekala jen vyšetření na neurologii a rentgen hlavy. A v úterý hurá domů.
Od neuroložky jsem poučená, že v případě dalších křečí je důležité sledovat, zda jsou souměrné. Tzn. souměrná pravá a levá polovina těla. Tak to také proběhlo u Martínka, takže se jednalo, naštěstí, o nekomplikovaný průběh.
Musím zaklepat „ťuk ťuk“, od té doby Martínek teplotu neměl a já mám pro případ v ledničce Diazepam do zadečku, abych si příště poradila bez té záchranky. Doufám, že žádné příště už nebude.