Ach ty naše prstíčky!

Asi jako každá maminka, tak i já, když jsem otěhotněla, jsem toužila mít zdravé miminko. Chodila jsem na každičké vyšetření a vždy čekala na výsledky a doufala, že dobře dopadnou…

Nechala jsem si pro jistotu udělat i PAPP-A test, po pravdě, jsem lítostivý člověk, nevím, jestli bych se dokázala každý den dívat na postižené dítě. Ale otázka je,co kdybych to zjistila až po porodu – asi bych už miminko nedokázala dát jen tak pryč, ale vím, že bych se celý život ubíjela smutkem a přemýšlela, proč zrovna nám se to muselo stát. Nevím, jak bych jednala v těhotenství, nejspíš bych si miminko nechala „vzít“.

Jenže jsou určité vady, které vám prostě do porodu nezjistí a vy si říkáte, snad už nás nic špatného nepotká.

Dcerka se narodila pět dní po termínu, porod proběhl v pořádku, byla zdravá jako řípa. Ale jedno přece jen zdědila. Vadu po manželovi, špatné palečky u ručiček a nožiček. Jsou jakoby zdvojené a otázkou zůstává, jestli tam skutečně roste další kost, protože ve skutečnosti to vypadá, jako by měla na rukou i nohou palce dva, jak jsou prstíčky široké, rozpláclé. Manželovi přátelé, které ho dobře znají, zkoumali dcerku po porodu a hned si všimli, že i ona zdědila prstíčky po něm. Vysvětlujte ale ostatním, kteří netuší, o co se jedná, jak to vypadá a proč se to tak stalo?

Moc jsem se toho bála, o téhle vadě u manžela jsem věděla, přesto jsem si říkala, je to 50 na 50, jestli se tak narodí nebo nenarodí, třeba bude mít prstíčky dobré. Jenže osud tomu prostě tak chtěl a dcerka zdědila prstíčky po manželovi. A tak jen čekáme, jak se to bude v budoucnosti vyvíjet. Navštívili jsme ortopeda, který nám řekl co a jak, tedy víceméně spíše neřekl, takže jsem se moc nedozvěděla, snad jen to, že dítě se v tomhle věku operovat nedá, nejdříve ve třech letech. A záleží, jak palečky porostou, jakým směrem. Pokud by vychylovaly ostatní prstíčky z jejich směru, pak by byla operace nutná, protože by ostatní prsty rostly nakřivo, pokud porostou normálně, operace nebude potřeba. Záleží i na rentgenu, jestli se ukáže, že je tam skutečně kost navíc u těch „prokletých“ palečků.

U ručiček to vypadá slibně, měla by je holt trošku rozplácnutější, ale operace by snad nebyla potřeba. U nožiček je to horší, už teď se mi zdá, že palec vytlačuje ostatní prstíky z jejich růstu.

A aby toho nebylo málo, další věc je ta, že moje dcerka by se nemusela vejít do lodiček, možná i jiných bot. A tak řešíme otázku, že i když operace nebude nutná, jestli ji podstoupit kvůli botičkám nebo netrápit naše dítě. Co když nám dítě jednou vyčte, že jsme jí s prstíčkama nic neudělali? A víme svoje, jak se děti ve školce nebo ve škole dokážou vysmívat už jen maličkostem? Aby se pak její vadě někdo neposmíval a ona z toho nebyla smutná.

A tak zatím nezbývá než jen cvičit s palečkama a přijít zase za rok na kontrolu, pak za další rok, ve třech letech už budeme vědět více a půjdeme na rentgen, kde se ukáže, co bude dál. Už předem se operace bojím, nedovedu si představit, že moje dítě bude pod narkózou a budou jej operovat a řezat jí nějaké kosti.

Vím, že lodičky bych v tuhle chvíli řešit neměla, ale víme, že naše děti nám pak mohou vyčíst jednou i nos mezi očima za to, že jsme pro ně neudělali vše. A tak ukáže čas, máme na to ještě dva roky a můžeme do té doby rozmýšlet…