Zikminka – Miláček Kubíček, Honzíček

Tak konečně mám u sebe pc, okamžitě jsem nakojila a vrhám se na slíbený článek. Ten poslední jsem psala, když jsem cítila, že „to“ brzy přijde… a teď tu sedím na gauči, vedle sebe Kubíčka, co po mě pomrkuje a povídám mu, co píšu prima  hodným tetkám, né, že by to nějak chápal, ale ty grimasy… asi něco pochytil a snad usne, abych to mohla v klidu dopsat. Tak pěkně popořadě….

Ten den, kdy jsem čekala kamarádky, už jsem nebyla ani schopna uvařit oběd. Nešlo mi už ani sedět. Jen jsem ležela. Po měsících nenateklé prsty a nohy a bolest zad, jako bych měla menstruovat. Ale nic pravidelného. Kamarádky přijely a já původně myslela, že se svezu s nima do města do porodnice, ale sprcha pomohla a já řekla, že večer kdyžtak vyrazím.  Navečer jsem si řekla, že ráno… Ale pak volal brácha a rozčíleně mi sdělil, že konzultoval můj stav a že jaktože jsem ještě doma, že pro mě prostě jede… 🙂 Takže jsem vylezla z vany a jela…

Večer v 23 hod jsem zvonila na porodnici, kde mě vyšetřili a na vložce provedli test a ona hlenová zátka byla plodová voda. Paní doktorka i asistentky se trochu zlobily, že mi odtekla den předtím ráno a já jedu až teď a poslaly mě rovnou na sál na přípravu. Brácha vyděšeně odjel, když mu paní několikrát řekla, ať jde se mnou, upozornil ji na naši podobu, že opravdu není otec dítěte, nýbrž můj bratr a nebyl ani u porodu své dcery a tudíž mi dal tašku a zmizel…

Na sále jsem si udělala pohodlí, dostala jsem klystýr a ještě když jsem hledala telefon, že napíšu mámě a ségře, našla jsem email od tatínka. Psal mi zase výhružnej email, že se opět jeho přítelkyně dozvěděla od někoho, že bude její přítel otcem a proč to roztrubuju, že to, že to přiznal, neznamená, že to musí všichni vědět. Prostě prima pocit… Tak jsem mu vzteky napsala, že nechápu, co si oni dva pořád myslí, že nikde neříkám, kdo je otec, protože není čím se chlubit,  a mám momentálně jiné starosti, protože jsem na sále… a byl klid. No a já po hodince dostala injekci na povolení branky a píchla mi doktorka zbytek vody. Za další hodinu jsem už hopsala na míči s kontrakcemi po 3 minutách, doktorka mě vyšetřila, prý jsem otevřená na 6 prstů a tak jsem hopsala a vydejchávala dál. Horká sprcha a v ní balon byla oáza. V půl třetí mě doktorka opět vyšetřila a už mě do sprchy nepustila, že prej jdeme rodit. No a když mi doktorka řekla, že vidí vlásky a hlavičku, ať zatlačím co nejvíc… nepřišla mi kontrakce  a já čekala a čekala… Tak jsme to zkusily ještě jednou, doktorka tam „dole“ a dvě sestřičky mi hupsly na břicho, ale já nedokázala už malého vytlačit… Následovalo vyšetření panem doktorem a rozhodnutí, že jdeme na sál. Takže si pamatuju, jak mě uspali a pak až probuzení. Bylo to vyčerpávající… Už jsem asi vážně nemohla, ale pak mě mrzelo, že nevím nic. Ležela jsem na JIP, vycévkovaná, kapačku napravo, nalevo a nemohla pomalu ani zvednout hlavu 🙂 a nikde žádné mimi. Na dotaz sestřičky, kde je, kolik vážil, měřil apod. mi řekla, že nestíhá, že se podívá do pc. Ale že je dítě nahoře v 3. patře, já v 1. patře, že neví, co to je, ale že je vše v pořádku, jinak by to věděla.  No nic moc. Naléhala jsem za hodinu znovu. A prý moment, zjistím a zas nic…

Takže probuzení po 6. hodině nic moc. Naštěstí mi sanitářka podala telefon, takže jsem zavolala ségře, bráchovi a mámě, že jsem se probrala po císaři a vlastně nic nevím… 🙂  No a až kolem jedenácté hodiny se otevřely dveře a v nich sestřička s kočárkem a dvěma prckama. Hned jsem ho poznala. Vypadal totiž jako moje ségra 🙂 🙂 🙂 Neuvěřitelně černá hlava, trošku šišaťoučká, to je pravda, ale to se hned druhej den ztratilo. Asi bylo znát, že chtěl vylézt normálně a nešlo to…  Spinkal v zavinovačce a jakmile mi ho sestra se slovy, že nese nejvlasatější dítě, jaký viděla, položila na tělo, tak otevřel kukadla 🙂 Jen jsem ho nemohla přiložit ke kojení, protože jsem brala léky na tlak a antibiotika.  Tak jsem mu aspoň dala pusinku a přivítala ho na tom divným světě :-)… Za ten den mi ho přinesly ještě dvakrát… a byly to krásný chviličky. Sice jsem nebyla schopná ani pořádně ho držet, ale stálo to za to… 🙂

Večer jsem se pokusila se sestřičkou vstát a ráno hurá do sprchy a do 3. patra za mrňousem.  Všichni tam z něj byli paf, jednak kvůli dvěma jménům a i dobře pamatovatelnému přijmení, a hlavně vlasům… 🙂 za chvilku mi ho přivezli s tím, že jen na zvykačku, abych si ještě odpočinula, ale já už jim ho nevrátila, chtěla jsem si ho nechat už u sebe 🙂 a tak spolu válčíme doteď…

Doma je to zatím celkem pohoda. Moje mamka je naprosto jinej člověk, někdo ji vyměnil… Vzala si dovču na dny, kdy musím k doktorům, a hlídá malého. A já objedu doktory, úřady apod. a ona je ve svém živlu s Kubíkem a dokonce mi ještě navaří, abych měla dobrou domácí polívčičku a nestrádali jsme 🙂 Už jsme měli i krušné časy, ale jinak je hodnej. Po mamince, jak jinak. 🙂

Takže z mojí tečky je človíček. Jsem máma. Kdyby mi to někdo řekl před rokem, zaťukám si na čelo. A možná ze sebe dostanu i trošku sprostější slovíčko 😉 Nechci nikdy litovat toho rozhodnutí, že jsem neposlechla jeho tatínka a neudělala to, co chtěl… Mimo jiné, napsala jsem mu, že je malej na světě, poslal okamžitě peníze a za 3 dny napsal „gratuluji“. Nevím, co si myslet a je mi to fuk… Bude to vždycky jeho krev a myslím, že to sám nezvládne, ignorovat nás. Ale je to jen jeho boj.  Já mám teď toho šmudlu a musím to nějak zvládnout… Dávám si ještě týden a musím začít řešit práci, tak snad se všechno nějak povede.  A tímhle vám všem chci poděkovat za slovíčka podpory, vaše názory, rady a prostě za vás všechny tady. Moc vám s Kubou děkujeme!!!

Napsal/a: Zikminka