Z batolátka školkáčkem

Dnes vzpomínám na narození svého druhého syna víc jak jindy. Právě dnes jsou tomu 3 roky, kdy se náš prcek narodil. Vítek se nechal přenášet o víc jak týden. V bříšku se mu líbilo. I když pár dní před jeho narozením mne strašili, že už asi nedýchá… a že máme velký problém. Poslali mne na porodní na vyvolávačku.

A Vítek?? Jen se šplouchal, ožil, ale na svět se nehrnul. Narodil se o pár dní později. A jak to bylo? Noční bolesti mne přivedly ráno do porodky. Po poslechu a ozvách jsem byla poslána domů, i když sestra věděla, že jsem se v bolestech dopravila vlastním autem a zcela sama. No, poslala mne zase tím autem (nebo 40 minut tramvají) domů a já se rozbrečela. Co kilometr, to pauza na rozdýchání. Ale dala jsem to! Večer volala kamarádka a jak slyšela mé rozdýchávání do telefonu, nasedla se svým manžou do auta a mne posléze také a odtáhli mne rovnou na porodní. Ano, to už si mne tam nechali a po pár hodinách urputných bolestí se Vítek narodil.

Okamžitě jsem zapomněla na to, že jsem ještě před chvílí měla bolesti. Vždyť to bylo to, na co jsem tak dlouho čekala, co bylo mým cílem. K mému synu Martínkovi přibyl další tvoreček. Další syneček. Prtě, které se narodilo s rezavými vlásky a mžouráním, kde se snažil valit svá očka na ten náš svět. Sestra na poporodním se snažila navést malého tak, aby se přisál. No, pomohla jsem mu kloboučkem. I přes to všechno jsem byla tááák dojatááá!! Hormony se bouřily a já byla stále na měkko. Kojení nám moc nešlo. Trpěla jsem, trpěl i malý a trpělo i okolí. Stále jsem plakala, že nám to nejde! Jen přes klobouček, ale kojení každou půl hodinu a později každou hodinu!! Po celých 22 měsíců, kdy jsem kojila , se malý přisával co hodinu. Ve dne i v noci. I laktační poradkyni jsem zkontaktovala, ale vstřícná nebyla. Zapůjčila jsem si přístroj, co mne měl rozkojit ale naopak mi zhmoždil prsa. Jak to bolelo!! Nakonec po odevzdání tohoto krámu jsem byla (po pár týdnech) nařčená poradkyní přes laktaci, že jsem jí nevrátila jakési komponenty! Jak mne to tenkrát bolelo, mne a takto nařknout!!!

Až loni jsem pochopila, proč se Vítek takto přicucával. Ano, je alergik na prach a roztoče a jiné… a k dýchání mu pomáhalo jen a jen kojení. To mu provlhčilo sliznici tak, že mohl klidně dýchat. Kéž bych toto věděla předtím. Kdo mi pomohl, byl starší syn. Mezi nimi je věkový rozdíl 11,5 let . Starší syn si mladšího brával každé ráno a věnoval se mu, než odešel do školy. Položil jej do autosedačky a dělal na něj ksichtíky, nebo drncal, nebo prostě jen byl s ním a já mohla zadřímnout. Každá minuta spánku mi pomohla. Děkuji Martínku za tu péči, co jsi nám věnoval. Opravdu nebýt tebe, byla bych imrvere v spánkovým decifitu.

Vítek je však stále můj mazel. Rád se mazlí, rád spí se mnou a já od jeho narození spím v dětském pokoji tak, abych mu byla na blízku. Zítra mi končí mateřská a já nastupuji do práce. Bohužel na noční. Už pár měsíců z toho nespím, mám děs a hrůzu jak to zvládnem. Držte palce, aby to proběhlo co nejlépe.

PS: Nástup do MŠ prcek zvládl i přes počáteční problémky docela dobře. Už nyní se do MŠ těší… Dokonce tam i občas spává.

Napsal/a: silvisko73