Když jsem rodila svého Jakoubka, bylo mi něco málo přes pětačtyřicet a měla jsem ve světě již zběhlou jednu 25-ti letou dceru a druhou sedmnáctiletou. Věřila jsem, že otázky výchovy mého maličkého pro mne budou hračkou…
První, co jsem si chtěla prosadit bylo, že bude spát ve své postýlce a svém pokoji. V pokojíčku dodnes spí pouze medvídci a synek spí s námi v ložnici. Sice ho přendáváme v noci do jeho „pelíšku“, ale ráno ho opět najdeme u nás na letišti. Přes moje veškeré pedagogické a psychologické argumenty mne nakonec manžel udolal jednoduchým vysvětlením. „Až mu bude deset nebo patnáct, už s námi chtít spát nebude“. Rezignovala jsem. Zejména si svou rezignaci těžce uvědomuji pokaždé, když se ta malá kulatá kebulka přitulí a nebo vás chytí v noci malá ručička kolem krku a ne a ne se pustit.
Jak člověk stárne, tím víc si uvědomuji, že má ten můj mužský pravdu. Když si vzpomenu na ty mé dvě dnes dospělé dcery, když ony byly takhle malé a ve svých pokojíčcích mne prosily, abych tam s nimi do rána zůstala a nebo jestli mohou jít spát „k nám“, byla jsem ta přísná, nekompromisní matka. A opravdu, když jsem potom já později chtěla jejich přízeň víc projevit, už byly „moc velké“ a já z toho byla smutná.
Ono to uteče všechno hrozně moc rychle a děti nám rychle dospějí a zestárnou. Proto si teď to své „pozdní mateřství“ opravdu užívám, mantinely ve výchově v určitých věcech prosazuji a dodržuji, ale někde opravdu vítězí ta jeho krásná kukadla. Za pár dní mu bude pět let a já jsem šťastná, že ho mám a že si tenhle „spací prohřešek“ budu moci ještě nějaký čas užívat.
Napsal/a: mamia
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Náš chlapeček spí od 9 měsíců sám. Když přijde ráno za námi, nevydrží chvilku v klidu, docela bych si taky někdy ráda užila ten pocit, ale povede se to jen občas odpoledne, když si jdu lehnout a vezmu si malého k sobě. Ale v noci jsem ráda, že spí u sebe. Na dovolené jsem chtěla spát s ním, aby se nebál, ale vyexpedoval mě k tatínkovi. Jsem ráda, že je spokojený v postýlce sám. Nemusím mít pocit, že mu něco upírám (budou mu tři).
Ehm, Vandulo, s tou antikoncepcí to asi moc nevyšlo? 🙂
V půlce března se naše holka zklidnila a vrátila se do své postýlky. Ne na dlouho. Teď je to týden, co ji máme zpět a vypadá to, že nadobro.
Trochu se nám ta postel zmenšila. Ležíc na absolutním krajíčku mívám často pocit, že v noci zkončím na zemi.
Nějak mi to ale nevadí, spíš naopak. Když se ráno probudíme spolu, ona na mě zamžourá a v zápětí se usměje…..Nebo mě tou svou neohrabanou ručičkou pohladí…..Večer zatím byly obě děti klidnější, ležely vedle sebe, něco si spolu žvatlaly a pak usnuly…….
Když už nic jiného, je to vynikající antikoncepce. A zadarmo.
Fildovi rostly nedavno zoubky – 7 mesicu a ja plna soucitu s jeho bolesti jej nechala usinat a spat u sebe v posteli az do rana. Byla jsem totalne nevyspna (neustale se tocil a odkopaval se …) Doslo to tak daleko, ze jsem se jednou vecer vzdalila z domu a manzela provazel temer pulhodinovy rev kazde 2-3 hodiny, ktery nesel utisit – ani s nim pod spolecnou perinou (kdyz jsem dorazila domu a polozila si jej vedle sebe, okamzite usnul). Od te doby jsme zavedli nas puvodni rezim usinani (do 5 mecisu fungoval) – spani a usinani ve vlastni postylce i pres uvodni i nocni placici intermezza-. Po temer tydnu se vse nadherne srovnalo a jsme opet vsichni spokojeni a kulisek nam spinka temer celou noc.
Nevím, jestli je tu popsaný přístup starších matek (40 mi bude za chvilku), ale souhlasím plně se vším :o). Říkám si dost často, že si musím syna užít teď, že bude čím dál samostatnější a nebude už mámu potřebovat. Je mu 16 měsíců a spí s náma v posteli (bez probození celou noc).
hezkej clanek.
Me by snad taky nevadilo,kdyby nas prcrk spal u nas na letisti,jenze me vzbudi kazdej jeji pohyb a to se clovek vubec nevyspi.:-(
Čtu si článek a směji se – v naší posteli spí naše 4-letá dcera,momentálně je to z důvodu nemoci,ale má dovoleno i ve dny kdy jde tatínek na noční – to pak máme dámskou jízdu,obě se na to tešíme je to fajn.Jinak rezolutně nezakazujeme,jsou z toho stejně jenom slzy.
Moc hezký článek.
Teď jsem si článek přečetla a zhruba před hodinou jsem sesmolila, aníž bych tento viděla a četla, obdobný článek s názvem „Dítě-stalý host v naší posteli“ Popisuji v něm i své zkušenosti, tak se snad bude líbit stejně tak, jako sse mě líbí tento článek.
Moje řeč. Taky jsem si na začátku říkala, do naší postele nikdy! A teď to vypadá, že tam máme obě děťátka. Manžel se tudíž pomalu smiřuje s azylem v obýváku, ale to má taky své výhody – nebudí mě chrápáním. :-))
Mobile Sliding Menu