Když jsem rodila svého Jakoubka, bylo mi něco málo přes pětačtyřicet a měla jsem ve světě již zběhlou jednu 25-ti letou dceru a druhou sedmnáctiletou. Věřila jsem, že otázky výchovy mého maličkého pro mne budou hračkou…
Vždy jsem byla matka spíš přísnější a držela jsem se hesla, že všechno má své mantinely a hranice. Můj nový muž (mj. o hodně mladší než já), mi ve všem, co se týkalo příchodu našeho drobečka na svět, důvěřoval, neboť sám jiné dítě ani zkušenosti neměl.První, co jsem si chtěla prosadit bylo, že bude spát ve své postýlce a svém pokoji. V pokojíčku dodnes spí pouze medvídci a synek spí s námi v ložnici. Sice ho přendáváme v noci do jeho „pelíšku“, ale ráno ho opět najdeme u nás na letišti. Přes moje veškeré pedagogické a psychologické argumenty mne nakonec manžel udolal jednoduchým vysvětlením. „Až mu bude deset nebo patnáct, už s námi chtít spát nebude“. Rezignovala jsem. Zejména si svou rezignaci těžce uvědomuji pokaždé, když se ta malá kulatá kebulka přitulí a nebo vás chytí v noci malá ručička kolem krku a ne a ne se pustit.
Jak člověk stárne, tím víc si uvědomuji, že má ten můj mužský pravdu. Když si vzpomenu na ty mé dvě dnes dospělé dcery, když ony byly takhle malé a ve svých pokojíčcích mne prosily, abych tam s nimi do rána zůstala a nebo jestli mohou jít spát „k nám“, byla jsem ta přísná, nekompromisní matka. A opravdu, když jsem potom já později chtěla jejich přízeň víc projevit, už byly „moc velké“ a já z toho byla smutná.
Ono to uteče všechno hrozně moc rychle a děti nám rychle dospějí a zestárnou. Proto si teď to své „pozdní mateřství“ opravdu užívám, mantinely ve výchově v určitých věcech prosazuji a dodržuji, ale někde opravdu vítězí ta jeho krásná kukadla. Za pár dní mu bude pět let a já jsem šťastná, že ho mám a že si tenhle „spací prohřešek“ budu moci ještě nějaký čas užívat.
Napsal/a: mamia
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Náš chlapeček spí od 9 měsíců sám. Když přijde ráno za námi, nevydrží chvilku v klidu, docela bych si taky někdy ráda užila ten pocit, ale povede se to jen občas odpoledne, když si jdu lehnout a vezmu si malého k sobě. Ale v noci jsem ráda, že spí u sebe. Na dovolené jsem chtěla spát s ním, aby se nebál, ale vyexpedoval mě k tatínkovi. Jsem ráda, že je spokojený v postýlce sám. Nemusím mít pocit, že mu něco upírám (budou mu tři).
Ehm, Vandulo, s tou antikoncepcí to asi moc nevyšlo? 🙂
V půlce března se naše holka zklidnila a vrátila se do své postýlky. Ne na dlouho. Teď je to týden, co ji máme zpět a vypadá to, že nadobro.
Trochu se nám ta postel zmenšila. Ležíc na absolutním krajíčku mívám často pocit, že v noci zkončím na zemi.
Nějak mi to ale nevadí, spíš naopak. Když se ráno probudíme spolu, ona na mě zamžourá a v zápětí se usměje…..Nebo mě tou svou neohrabanou ručičkou pohladí…..Večer zatím byly obě děti klidnější, ležely vedle sebe, něco si spolu žvatlaly a pak usnuly…….
Když už nic jiného, je to vynikající antikoncepce. A zadarmo.
Fildovi rostly nedavno zoubky – 7 mesicu a ja plna soucitu s jeho bolesti jej nechala usinat a spat u sebe v posteli az do rana. Byla jsem totalne nevyspna (neustale se tocil a odkopaval se …) Doslo to tak daleko, ze jsem se jednou vecer vzdalila z domu a manzela provazel temer pulhodinovy rev kazde 2-3 hodiny, ktery nesel utisit – ani s nim pod spolecnou perinou (kdyz jsem dorazila domu a polozila si jej vedle sebe, okamzite usnul). Od te doby jsme zavedli nas puvodni rezim usinani (do 5 mecisu fungoval) – spani a usinani ve vlastni postylce i pres uvodni i nocni placici intermezza-. Po temer tydnu se vse nadherne srovnalo a jsme opet vsichni spokojeni a kulisek nam spinka temer celou noc.
Nevím, jestli je tu popsaný přístup starších matek (40 mi bude za chvilku), ale souhlasím plně se vším :o). Říkám si dost často, že si musím syna užít teď, že bude čím dál samostatnější a nebude už mámu potřebovat. Je mu 16 měsíců a spí s náma v posteli (bez probození celou noc).
hezkej clanek.
Me by snad taky nevadilo,kdyby nas prcrk spal u nas na letisti,jenze me vzbudi kazdej jeji pohyb a to se clovek vubec nevyspi.:-(
Čtu si článek a směji se – v naší posteli spí naše 4-letá dcera,momentálně je to z důvodu nemoci,ale má dovoleno i ve dny kdy jde tatínek na noční – to pak máme dámskou jízdu,obě se na to tešíme je to fajn.Jinak rezolutně nezakazujeme,jsou z toho stejně jenom slzy.
Moc hezký článek.
Teď jsem si článek přečetla a zhruba před hodinou jsem sesmolila, aníž bych tento viděla a četla, obdobný článek s názvem „Dítě-stalý host v naší posteli“ Popisuji v něm i své zkušenosti, tak se snad bude líbit stejně tak, jako sse mě líbí tento článek.
Moje řeč. Taky jsem si na začátku říkala, do naší postele nikdy! A teď to vypadá, že tam máme obě děťátka. Manžel se tudíž pomalu smiřuje s azylem v obýváku, ale to má taky své výhody – nebudí mě chrápáním. :-))
Mobile Sliding Menu