Veronika – Porod

Ahojky všichni a všechny. Tak už je to konečně za mnou. Už máme doma tu naši krásnou princeznu, které jsme se nemohli dočkat. Řeknu vám, byl to mnohem těžší porod, než u Vašíka, ale od začátku.

V době, kdy jste četli poslední článek, jsem byla na další kontrole u svého gynekologa a tentokráte už poslední. Opět vše probíhalo, jako vždycky. Po vyšetření mi doktor řekl, že pokud neporodím do 6. listopadu, tak mám jít už do porodnice a doporučil mi vyvolání.

Jelikož se do té doby opravdu nic nedělo, tak jsem šla tedy toho šestého do nemocnice plná očekávání, co se bude se mnou dít.
A nic. Natočili mi ozvy, doktor mně vyšetřil a řekl: „Přijďte v pátek a uvidíme. Když se nic nebude dít, tak v neděli nastoupíte a v pondělí vám vyvoláme porod.“
Tak jsem odešla zase domů. Další dva dny se opět nic nedělo a já fungovala, jako obvykle… teda i když s horší pohyblivostí.:-)

A nastal pátek. Ráno jsem ještě pěkně odvedla Vašíka do školky a šla jsem do nemocnice. Jako první jsem šla na ozvy. Ležela – no ležela 🙂 – jsem tam asi 30 minut, protože Vendulka občas usnula, a tak jsem si musela jít vyjít schody, nebo jsme na ni tleskali a nic :-). Pořád spinkala. Když už se teda podařilo natočit tak, aby z toho doktor něco vyčetl, šla jsem k panu doktorovi. Neměla jsem u sebe ani tašku do porodnice, protože jsem počítala s tím, že mně opět pošle domů. Ale to se nestalo. Po vyšetření mi pan doktor řekl, že už si mně tam nechají, že miminko je připraveno přijít na svět, ale moje porodní cesty ještě ne. Ale že si mně chtějí ohlídat.Takže jsem šla hned na oddělení. Věci jsem si nechala přinést a pak už jsem jen čekala.

Od pátku od rána jsem chodila třikrát denně na kontrolní ozvy, podle kterých bylo vše pořád stejné. Řeknu vám, první den jsem si fakt odpočinula, ale ty další dny mi strašně chyběl Vašíček. Ale jsem ráda, že on to bral statečně a vůbec neplakal, spíše si to s taťkou doma užíval :-).

V neděli ráno mi doktorka u vizity řekla, že večer mi dají preindukci a když nic, tak ráno mi porod vyvolají. A nastala neděle večer. Kolem půl deváté večer jsem šla na porodní sál, kde mně doktor vyšetřil a dal mi půlku tabletky na preindukci. Podle toho, jak mi to vysvětlil, to nemělo vyvolat porod, šlo jen o to, že se mi měl začít zkracovat čípek a otevírat porodní cesty. Spíše mělo jít o podráždění, aby mi ráno mohli konečně dát tu tabletku na vyvolání. Tak jsem se vrátila na pokoj s tím, že ráno v šest nástup na PS. Jenže ouha.

Šla jsem normálně spát, když v tom mně o třičtvrtě na tři ráno vzbudila náhlá bolest v podbříšku. Šla jsem na záchod a pak si ještě lehnout. Myslela jsem si, že začíná fungovat ta preindukce. Jenže bolest neustávala, spíše se stupňovala, takže v 03:15 jsem zvonila na sestru a hurá na porodní sál. Jakmile jsem tam došla, tak to nastalo. Sestřička mi řekla, že už rodím. Pokusila se mi natočit ozvy, jenže to moc nešlo, protože jsem na zádech prostě nemohla vydržet a na boku to šlo ztěžka. Ale nějak se to povedlo. Pak mi sestřička dala klystýr a šla jsem do sprchy. A pak začalo to nejhorší. Bolest se tak vystupňovala, že mi sestřička musela píchnout plodovou vodu, abych vůbec mohla porodit. Dokonce jsem dostala i infuzi s léky proti bolesti, protože to bylo opravdu doost bolestivé. A jak už se blížilo finále, tak jsem myslela, že to nezvládnu, byla jsem opravdu vyčerpaná. Ale onen závěr byl opravdu rychlovka. Dvakrát jsem zatlačila a maličká byla přesně v 06:18 venku. Řeknu vám, větší úlevu jsem nikdy nezažila. Ale myslím, že to zná každá matka :-).

Jakmile maličká „vylezla“, tak mi ji hned položili na hruď a já se štěstím a asi i úlevou rozplakala. Pak si ji samozřejmě vzali na zvážení, změření atd. Když jsem uslyšela, kolik váží, myslela jsem, že omdlím a nebyla jsem sama. Později mi i porodní asistentka, která mně rodila, přiznala, že teď už chápe, že mně to tak bolelo. Ale stálo to za to. Zvládla jsem to, bohužel sama :-), protože to přišlo v době, kdy bohužel neměl kdo pohlídat Vašíka, takže taťka u porodu nebyl. Ale to už je teď jedno.

Ještě jsme potom asi 5 dní poleželi v porodnici, kde za mnou každý den chodil Vašík s taťkou a pak jeli jsme konečně domů.

Vendulka je zatím zlatíčko, skoro vůbec nepláče a krásně papá. A Vašík, ten je naprosto super velký brácha. Úplně se vším pomáhá, pořád Vendulku hladí, pusinkuje a už se těší, až ji poveze v kočárku.

Tak to je asi všechno, tímhle končí moje těhulkatění s VD. Ještě někdy napíšu, jak Vendulka roste a jak to probíhá dál.

Děkuji moc, že jste moje těhotenství prožívaly se mnou a že jste vydržely číst až do konce.

Tak ahoj Verča, Vašík a Vendulka 😀

Napsal/a: Veronika