Když se nám narodilo první dítě, byli jsme šťastní a spokojení. Ne na dlouho. Kdoví, kdy se to zvrtlo, ale záhy se z mateřství stal závod „už aby…“ a já si neuměla mateřství vychutnat. První rok v životě děťátka je ve znamení velkých změn.
Ten malý uřvaný poloslepý uzlíček, který jste si přinesli z porodnice, se během roku promění v batole, které běhá, mluví a začíná projevovat svou osobnost.I přesto, že je to docela skok a v porovnání se zbytkem života opravdu rychlý vývoj, já to vnímala trošku jinak. Dcera měla velké problémy s bříškem, plakala ve dne v noci, ať jsme dělali, co jsme dělali. I přes mou přísnou dietu, masírování bříška a spoustu dalších „zaručených“ postupů ji bolesti trápily několik měsíců.
Zřejmě tehdy jsem si poprvé začala říkat „už aby…“ – už aby povyrostla, už aby ji ty bolesti netrápily. A onoho „už aby…“ jsem se pak nemohla ještě dlouho zbavit. Pokaždé se našlo něco – už aby udržela hlavičku! Dokud ji neudrží, je tak křehoučká, co když jí ublížím? Už aby se začala plazit, třeba jí pohyb pomůže od bolavého bříška. Už aby byla starší a prospala celou noc! Už aby uměla mluvit a dokázala mi říct, co ji trápí! Pořád nějaké „už aby…“.
S dcerou jsem byla ráda a ani jsem si neuvědomovala, že si ji neužívám tak, jak bych mohla. To jsem zjistila až o pár let později, když jsem porodila druhé dítko.
Ve chvíli, kdy jsem doma měla srovnání starší dítě x miminko, mnohé mi došlo. Třeba ono „už aby mluvila“. Jak já byla ráda, že miminko ještě nemluví! 🙂 Dcera svou pusinku kolikrát nezavře ani ve spánku, takže si jistě umíte představit, jak mně někdy za celý den drnčí hlava.
Ale i v ostatních věcech jsem začala nacházet půvaby daného období. Už jsem si uvědomovala, jak rychle to uteče, že se ani neohlídnu a po bytě mi bude běhat druhé torpédo. Žádné „už aby dítko chodilo a já ho konečně nemusela nosit“. Ono to má své výhody, že ještě nechodí a nikam neuteče! 🙂 Teď se nestačím ohlédnout a syn stojí metr a půl nad zemí na skříni, na stole, prochází se po parapetu a podobně.
Miminkovské období je neskutečně krásné. A neuvěřitelně krátké. Je to jen nepatrná chvilka, co ten človíček neumí chodit, mluvit, co je na nás naprosto závislý. Jen cca rok z kolika celkových? Šedesáti? Sedmdesáti? Takový krátký okamžik.
U syna jsem si jeho miminkovské období užila. A vlastně stále užívám. I když má už víc než rok a půl, stále je to tak trošku miminko – zejména díky tomu, že ještě nemluví. Ale nevadí to, my si rozumíme i beze slov. Domluvíme se rukama nohama. 🙂
Už vím, že není kam spěchat. Nejlepší je být s dítětem, pozorovat ho a nechat ho, ať si jde ve vývoji kupředu svým tempem. Ne ho (třeba jen vnitřně) popohánět nějakým „už aby…“ Škoda, že jsem to nevěděla už u prvního dítěte…
Napsal/a: kekunka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Kekunko, pěkný článek. Prožívala jsem to podobně u první dcery. U dalších už jsem spoustu věcí hodila za hlavu a uměla si víc vychutnat, co je.
kekunka + lien: jj, to netvrdím…všechno má svá por a proti… 🙂 poslední dobou si užívám každou noc jeho kopance 🙂 a taky si říkám jak na to budu celej život vzpomínat… a to těšení se mísí i s tím takovým strachem…. :o) v každém případ je to prostě jinej stav a je krásnej 🙂
Moc vám všem děkuji za milé komentáře i za přečtení článku.
Zikminko, taky jsem se těšila, až už to bude venku, a občas mám chvíle, kdy bych dítko nejradši nacpala zpátky. 😀 Dokud je v břichu, nezlobí, neodmlouvá, neječí v noci co hodinu, … 🙂 Souhlasím s Lien, i těhotenské období má své půvaby,které stojí za to si užít.
Hanzlici, taky si všímám, že každé období je něčím kouzelné. Jen si to kouzlo umět najít. 😉
Knizkova, je mi líto, že dcera marodí. Bohužel to taky znám – dcera je nemocná od podzimu do léta, měsíce doma, těžká ponorka, takže moc prostoru pro užívání si rodičovství nezbývá mezi vším tím obíháním doktorů, dáváním prášků a podobně. 🙁 Holčičce přeju, aby se to konečně obrátilo k lepšímu!
Padmé, škoda, že tu nejsou objímací smajlíky. Tvůj komentář mě tak potěšil a zahřál na srdíčku! Moc děkuji. 🙂 Však víš. 😉
Lien, koukám, že naše druhá dítka si dávají na čas. Ale ono není kam spěchat, že? 🙂
anonymní, jojo, taky si to dneska říkám, kolik pravdy na onom úsloví „malé děti, malé starosti“ je. Ale to člověk většinou zjistí, až když si to sám vyzkouší.
Milá Kekunko, dííííky za upřímný článek – jen víc a houštěji :-). Chci říct – piš! 🙂 Je spousta mladých maminek, které si Tě rády přečtou a vezmou si ponaučení.
Já osobně se na Tvůj článeček dívám s nadhledem osoby věkově Ti vzdálené, tudíž jsem i své mateřství prožívala jinak, nicméně – umím se do toho vžít a umím si to představit.
Velmi si cením toho, že jsi článeček napsala od srdíčka a upřímně :-). A v tom to je :-). Tvé řádky osloví pak každou maminku :-).
Je to krásné období a je krásné užít si každý den :-).
Také jsem si první dítě neužila byla a pořád je nemocná,takže neustále léky a lékaři. Druhou dceru po 8 letech už jsem si užila stejně jako Vy. A přeji Vám ať si svých miláčků užíváte co nejvíc než vyrostou pak už o to pomazlení moc nestojí 🙂
kekunko pěkný článek, mně se popisované už aby tedy vyhlo u první a vyhýbá se mi i u druhé dcery, i když méně. Protože první dcera byla ve všem strašně rychlá, tak mi to ani na mysl nepřišlo. Druhá dlouho nechodila, dlouho nemluví, dlouho chce nosit, taky mnohem víc brečí atd. takže třeba u toho nošení už mi to i na mysl přišlo. Zajímavé zamyšlení.
Zikminko, takhle to začíná, těšení na to co bude nám znemožňuje těšit se z toho co je :-).
Naprosto chápu tyhle pocity 🙂 já se zas přistihla, že od prvních dnů mé dcerky je „přesně tohle to období“, které je na dětech nejkrásnější. Co pár měsíců jsem byla zas a znova přesvědčená, že tohle je to nejhezčí období, protože a protože 🙂 ve finále mi z toho tedy vychází, že celé dětské období je nejkrásnější 🙂 A taky je fakt, že u druhého si to určitě budu všechno užívat jinak 🙂
kekunko, prožívala jsem to naprosto stejně jako ty. S prvním dítkem jsem měla pocit, že už se nikdy v noci nevyspím, když brečel, zdálo se mi to nekonečné a strašně unavující. Také jsem si pořád říkala, už aby seděl, lezl, chodil, mluvil, ….Srovnávala jsem s druhými dětmi a měla strach, jestli nejsme nějak pozadu. Druhé a třetí dítko jsem si užívala úplně jinak. Každé období života má svoje klady a zápory. Dnes už začínám chápat větu. Malé dítě, malé starosti, velké dítě, velké starosti.
už aby…. už abych měla to svoje mímo venku a mohla ho pomuchlovat a slibuju, že si to užiju, díky!!!
Mobile Sliding Menu