To čekání nebralo konce… Přála jsem si dceru, ale před šestadvaceti lety ochota lékařů prozradit sladké tajemství nebyla na straně matek. Dávám za pravdu přísloví, že vše zlé je k něčemu dobré. Manžel si přál syna, a tak nám nechali čas pro snění v růžovém i modrém. Oba jsme byli za jedno, hlavně ať je zdravé!
I když jsme jako manželé mluvili společným MY, cítila jsem, že MY jsem i já a moje dítě. Prostě MY, co patří jenom mně a dítěti. V životě všechno uteče, stejně jako doba těhotenství, když doktorka radostně zvolala: „Máte holčičku, maminko!“ Nevím, co všechno jsem cítila, ale nechali nás s dcerou na sále ještě dvě hodiny spolu. Dívala jsem se na ni a ona pozorovala mě. Pak ji odnesli, mě dali na pokoj a někdy v noci sestřička řekla: „Máte horečku, holčičku vám doneseme ráno.“
S rozedněním mi přistál svázaný uzlíček v náručí a já tehdy jednadvacetiletá holka nevěděla, jestli co držím v ruce, je opravdu to, co jsem chtěla. Oslovují mě maminko, tohle je moje dítě a já jsem v rozpacích. Cloumala mnou horečka, a tak i velké štěstí, na které jsem čekala, bylo poněkud vzdálené.
Po týdnu v porodnici si pro nás přijel manžel autem. Dceru mu do náruče předala zdravotní sestra /dříve to tak bývalo/ a on rázem ztratil dech. Držel naši Barborku v náručí a naprosto zapomněl, jak mi ji dát v autě do náručí. Před domem/panelákem/, v němž bydlíme, nás nechal v autě a šel nejdřív otevřít všechny dveře, které mu stály v cestě až k našemu bytu/umíte si to představit?/. Rozechvělýma rukama ji k sobě přivinul a šel až k prahu našich dveří, kde ji přivítal doma. Byli jsme rodina!
Matkou se člověk nestává narozením dítěte. V té chvíli je slovo maminka pojem, stejně jako dítě sen, který se momentálně splnil. Nepopírám, že okamžikem jejího zrození jsme se na sobě staly silně závislé. Máma a dcera jsou slova, která svoji váhu získávají v probdělých nocích, kdy jsme se spolu učily žít, mít na sobě rády i to, co bychom jiným neodpustily. Přes rozlišnost našich povah v pozdějším věku jsme dokázaly náš společný čas nadřazovat nad všechno ostatní.
Letos dcera oslavila pětadvacáté narozeniny, posledním rokem studuje medicínu, a i když se chce po promoci vdávat, promovat chce ještě se svobodným příjmením, aby udělala radost i tátovi.
A co na to manžel? Je šťastný stejně jako já.
Napsal/a: Belka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
Nádherná rodinka! A upřímně jsem nejprve také myslela, že vy a dcera jste tatáž osoba! Takže já opravdu vidím celou maminku 🙂
Já si nemůžu pomoc, ale prostě když se podívám zároveň na obě fotky, tak vidím tu samou osobu, jen jednu fotku čb a druhou barevnou a nikdo mi to nerozmluví :-).
Milá Belko, souhlasím s Peťkou, dcera je podobná i Tobě :-). Ty v ní možná „vidíš“ manžela, protože ji znáš důvěrně a blízce, ale pro lidi, kteří Vás neznají… je to jinak… Vaše dcera je podle mého názoru „mix“ Vás obou, z každého má kousek, v jejím úsměvu „vidím“ Tvoje tvářičky.. 🙂
Je to krásná mladá žena :-). Povedla se :-). Se vším všudy :-).
Belko, tak jste si prostě podobní všichni! 🙂
Mile damy,dekuji Vam za Vase hlasy i komentare.A jak bych rozsoudila Vasi diskuzi?Dcera je od narozeni podobna na manzela.Obcas nekdo utrousi poznamku,ze je cela mama,ale opak je pravdou,je cely tata.
no právě, tam žádnou podobu evidím, maminka za mlada podle mě fakt velká krasavice, upřímně
Lien, taky mi přijde dcera i na tatínka. 🙂
Ale když mrkneš na černobílou fotku ležící maminky a pak na dceru u stromu?
to není možné, to fakt nevidím vůbec, koukám koukám a vidím celého tatínka
Belko, pokud předpokládám, že na černobílé fotografii jste vy s maličkou dcerou a u stromu také (už s dospělou dcerou), pak podoba vás ve věku dcery je obrovská! Tedy dcera nyní, je velmi podobná vám, na první fotografii. Bych klidně i řekla, že to jsou stejné osoby.
Prozradíte nám, jak to je? Komu je dcera tedy podobná? 🙂
Tak teda se zavřenýma očima možná úsměv
no já teda vidím dcera – tatínek, na maminku vůbec
Belko,
moc hezký článek!
A podoba maminka-dcera je úžasná 🙂
Pěkný článek a vzpomínání, děkuji 🙂
moc hezké fotky, na té čb vám to moc sluší, i teď vypadáte jako pěkná rodinka
Belko, díky za pěkný článek a hezké fotky :-).
I já jsem cítila zvláštní rozpaky (ten první den), když mi v porodnici říkali „maminko“. Byla jsem tenkrát nevýslovně šťastná, že mám zdravé miminko… ale až od něj, z jeho úst to kouzelné slůvko „mami“ nabralo tu správnou „příchuť“, ten pravý význam slova…
Moc milé čtení 🙂
Mobile Sliding Menu