Jako inspirace pro napsání tohoto článku pro mě bylo přečtení si jiného článku v jednom časopise pro maminky. Byl to spíš dopis nějaké čerstvé maminky, která psala o tom, jak při otvírání na „hekárně“ poslouchala jinou maminku, jak strašně křičí při porodu a že měla kvůli ní z porodu velký strach. Porodní asistentka jí prý ale uklidnila, že jde o nějakou „hysterku“. Sama pak prý byla u porodu velice statečná, neboť ze sebe nevydala ani hlásku a všichni ji potom chválili a ona byla naprosto úžasná a tak…. Ten dopis mě opravdu naštval, protože jsem sama byla čerstvě po porodu a měla trochu jiný pohled na věc…
Já osobně se potřebuju ze všeho „vykecat“, takže podobně to vypadalo i na porodním sále. Bolest mi sice nedovolila pořádat nějaké proslovy, ale já jsem si tvořila krátké a výstižné věty, které jsem křičela na manžela nebo personál. Nejčastěji vykřikovanou větou, přestože jinak vůbec nejsem vulgární, bylo:
Do pr….!, kterou jsem dokázala v tom krátkém intervalu mezi kontrakcemi zopakovat neuvěřitelně častokrát.
Následovalo:
Nesahej na mě !! (na manžela, když mi neustále nabízel poctivě natrénovanou masáž kříže)
Nechci !! (na personál, ať už přišel s jakoukoli nabídkou)
Už vylez !! (na chudáka kloučka, který se snažil vykouknout na svět)
Já to nevydržím !! (inzerováno celému světu) – tuto větu jsem posléze změnila na: Já to vydržím !! (porodní asistentka mi poradila, že nemám být negativistická)
Taky jsem velmi často křičela:
Zlatý zuby!!! (což poměrně zmátlo mojí spolurodičku a pak se mě ptala, co jsem měla při porodu za problém se zlatejma zubama – vysvětlila jsem jí, že jsem se před porodem holedbala, že porod nemůže být horší, než hrůzy, co jsem si vytrpěla se zubama..)
Taky potřebuju při bolesti něco svírat, trhat nebo kousat. Takže se samozřejmě naskytoval manžel, jako nejsnadnější oběť a musím říct, že moje škrcení, trhání jeho slušivého zeleného oblečku, tahání za vlasy a kousání snášel statečně. A kdybych se mu bývala nezahryzla do vnitřní strany stehna, skoro vůbec by nekřičel…. Když nebyl po ruce manžel, trhala jsem prostěradlo, svou noční košili a taky bohužel ručně pletený svetřík porodní asistentky, která se mi zrovna nějak přichomýtla…. (nesla to statečně). Když se ráno vystřídaly směny, nová asistentka už tak chápavá nebyla, a když jsem na ní zaječela některé ze zvých, za celou noc již k dokonalosti propracovaných krátkých vět, byla z toho dost rozhozená. Hned na úvod jsem na ní zařvala svoje: Já to vydržím! spojené s Rozřízněte mě! Myslela si, že jí tím k něčemu nabádám a začala se mě dost ironicky ptát, jak si asi tak představuju, že by mě měla rozříznout a proč, když říkám, že to vydržím. Během kontrakce jsem si sesumírovala další krátký výkřik: Neposlouchejte mě! Pak už se chudák na nic neptala.
Můj manžel má takový značně specifický smysl pro humor, takže trávil dost času tím, že mi neustále ukazoval na prstech trojku a vážně u toho pokyvoval hlavou(před porodem jsem tvrdila, že chci mít 3 děti). Proto se z mé „hekárny“ taky často ozývalo Blbečku!!!! (na to se mě potom ta moje spolurodička taky vyptávala, proč jsem svému muži pořád bezdůvodně nadavála).
No zkrátka, podle pisatelčiny přímé úměry: čím víc jste potichu, tím statečnější jste, jsem já asi parádní srab. (Zato mám z porodního sálu spoustu vtipných zážitků…) Ale teď už vážně, chci vzkázat všem nastávájícím maminkám: když budete mít chuť si zakřičet, tak si zakřičte, když budete mít potřebu někoho přiškrtit, přiškrťte (ne někoho, ale manžela, protože personál se kupodivu nedá :-))), když budete mít potřebu zatnout zuby a být úplně potichounku, tak to tak udělejte! Přeju hodně krásných zážitků při porodu a co nejméně debat typu: „No to já to měla horší a delší než ty! Ale byla jsem statečná!“
Napsal/a: Tamina
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (114 vyjádření)
Ahoj, jsem budoucí prvorodička v šestém týdnu, takže pro mě tohle téma začíná být krutě aktuální. Smála jsemse celou dobu, až mi tekly slzy – moc díky:))
Ahoj,díky za super článek,také jsem hysterčila a vůbec se za to nestydím a to ještě v té nemocnici kde jsem rodila pracuji.Je to přeci moje bolest,ne?
Ahoj,docela jsem se pobavila.Nejvíc jsem se smála u 3.Jsem na konci třetího měsíce a pomalu si začínám uvědomovat,že to mimino asi už nevyzvracím.Asi budu muset podruhé rodit.Svou první dceru jsem rodila o 5 týdnů dřív a koncem pánevním.Taky jsem si před 6 lety říkala,že to snad nemůžu být já,drsňačka.Moc jsem nekřičela, jen jsem se neustále ufňukaně ptala doktorky kdy už to bude a pořád dokola.No snad to zvládnu…Monika
ahoj,myslím,že křik uvolňuje a člověk lépe zvládá bolest.
Záleží však na každém jaký použije slovník.Dítko jistě vnímá atmosféru kolem-otázka je jak to na něj působí.Nikde není psané jestli třeba i přílišné ticho nemůže drobečkovi vadit,že? Nakonec nejtěžší je to pro něj-porodní bolesti se vůbec nedají srovnávat s něčím takovým jako je protlačit se svírající hmotou-a hlavně když to někdy trvá i den.
Statečná rodička je každá mamina,která porodila-ať už přirozeně nebo císařem.
Já sem rodila 22hodin normálně a pak přišel na řadu císař-ukázalo se že mimi je na mě prostě příliš velké.
Ukázkově sem si vydýchávala na baloně ve sprše-pak přišly křížové bolesti a epidurál-no a pak oxytocin do žíly a hurá 4 hodiny sem hysterčila a nemohla tak silné kontrakce vydýchat-blbá doktorka ať sem okamžitě přijde,nebo to bude císař,nedávejte mi tam ty pásy furt/na břicho/,už nemožůůůů. Ale když mi ukázali malého tak nic krásnějšího sem neviděla.Stálo to za to.
Ahoj Tamino, Tvůj článek mě pobavil, myslím si také, že když se chce mamince křičet, měla by. Já jsem první porod byla jako myška, druhé dva porody, kdy jsem rodila děti kolem 4,6 kg už jsem taky křičela, že už to nevydržím. Marika.
Po prvním porodu, který stejně jako většina ostatních nebyl ani zdaleka bezbolestný a dal mi dost zabrat, ač v porovnání s ostatními trval „jen“ 11 hodin, jsem byla přesvědčená, že hysterický řev je jen jeden z dalších nesmyslů z amerických filmů. Ano, bolelo to hodně, hlavně poslední hodina s infuzí na podporu kontrakcí. V jednu chvíli jsem přemýšlela, jak to udělat, abychom neměli jedináčka a já přitom nemusela tohle celé znovu podstoupit. Přesto jsem nekřičela, jen hodně hlasitě funěla.
S odstupem času přiznávám, že jsem na sebe za tenhle výkon byla celkem hrdá, i když ještě před několika měsíci bych to nepřiznala.
Když jsem četla poprvé tento článek, smála jsem se, až jsem se popadala za rostoucí břicho, byla přesvědčená o velké nadsázce a začala se těšit na druhý porod, který mě za necelé tři měsíce čekal a při němž jsem si na tento článek taky vzpomněla.
Nebudu celý porod popisovat, to by bylo spíš na článek (pořád ho mám v plánu, ale nějak není čas nebo nálada), jen chci říct, že od té doby už si nemyslím, že řvoucí maminky jsou jen v amerických filmech a tomu, co Tamina napsala věřím do puntíku.
Pochopila jsem totiž na vlastní kůži, že každý porod je opravdu jiný, jinak bolí a dá se zvládat jiným způsobem.
Možná jsem hysterka, ale opravdu si ani teď s odstupem nedovedu představit, že bych tentokrát měla ještě myslet na to, abych se chovala „správně“ (a přesto bych do toho šla znova ;-)).
U článku jsem se taky hodně nasmála. Před porodem jsem si říkala, že přece nebudu vyvádět, když jsem to vydržela dvakrát, tak po třetí to bude v pohodě. Ale … stejně jsem si taky trochu zakřičela, sice jsem se za to později styděla (manžel mi pak říkal, že jsem to řvaní přeháněla), ale nemohla jsem si pomoct. V tu chvíli mi bylo jedno, co si kdo myslí, hlavně jsem to už chtěla mít za sebou.
Tamino, fakt super.
MOC jsem se posmála. Brát to s takovým humorem a nadsázkou, to je nádhera. Moc krásný článek.
a kdyz tu kazdy popisuje svy porody…mam za sebou dva…od pocitu ze se mi chce na velkou a ze me vezou do porodnice zbytecne….byli oba kluci na svete po hodine…a to tak ze na sale napichli vodu ..doktor byl od hlavy az k pate ostriknuty plodovou vodou a jen tak tak stihl kluky zachytit jak vyplavali….pry plavacci…zadny bolesti predtim jen tlaky na velkou stranu:))))no a pak se divte ze hur snasim zubare….nejhorsi zazitek umne z porodu bylo u prvniho…kdy se jeste po 4 dnech vytahovaly stehy…to bylo to nejhorsi…:)))
Tamino…nadhera…krasne napsane….slovo profesionala slohaře:)…proc se ovladat?…z toho muzete pak umrit….clovek ma ukazat co citi a jak to citi:))))ja zase u zubare rvu…zlaty porod a taky se na mne divaji jak na blazna:))))
Ahoj, tak já myslím, že je každého věc jak se chová u porodu, jen si myslím, že také záleží, jestli mamina s bolestí bojuje, nebo ji přijme.
Já si pamatuji na svůj první porod. Bolesti jsem měla od 10 dopoledne, ve 12 v noci jsem měla bolesti po 5 minutách, jeli jsme do porodnice. K mé smůle sice bolesti byly časté, ale (prý :-)) ) malé. Takže mě píchli na kapačky. Bohužel, žádný výsledek, v 7 ráno jsem byla stále otevřená jen 4 cm. Celou dobu jsem chodila po chodbě, manžela jsem tam neměla, tak jsem si na hekárně i pěkně zanadávala, ale hlavně jsem se snažila bojovat – zatínala jsem svaly (a já tehdy měla z denního ježdění na koni ty správné svaly opravdu vytrénované). Konečně mi ráno sestřečka dala ještě prášek na otevírání a poradila mi, ať v žádném případě nestahuju svaly. Sedla jsem si na míč a rodit jsem šla za půl hodiny (to už s manželem).
Takže k druhému porodu jsem si vzala ponaučení, že zkusit prodýchat a jakoby být „nad bolestí“ je pro mě mnohem účinnější, než nadávat. Akorát na manžela jsem každou chvíli vykřikla, ať kouká dýchat se mnou, protože jsem zapomínala jak. Druhý porod od propíchnutí plodové vody trval 2 hodiny. I když bolesti byly tak 2x větší než při prvním, ale neměla jsem zase křížové bolesti – ty jsou opravdu hrozné, měla jsem je při prvním porodu.
Akorát tak nějak nechápu, jak můžete při finále křičet a zároveň tlačit, já totiž nebyla schopná udýchat pořádně ani když jsem byla zticha.
Ahoj, připojuju se k díkům za článek. Že jsem ho neobjevila dřív !!
POřád se mi totiž vrací výčitky z mého porodu. Křïčela jsem teda dost 🙂 Ale spíš takový to úááááá než konkrétní slova. MAnžel si ze mě dělá dodnes legraci, prý bych byla dobrá metalová zpěvačka. Taky si asi trochu myslí, že jsem to přeháněla (vůbec jsem neúpřeháněla, bolely mě záda tak, že jsem si myslela, že porodím a končím tady na tom světě), takže mu tenhle článek budu muset dát přečíst 🙂
Při porodu jsem myslela na moji mamku, která byla 15 hodin sama zavřená na hekárně a naji nepípla, jen jí tekly slzy. Pípnout si nedovolila. To ale myslím není žádný hrdinství, chtěla křičet, ale bála se personálu. Tak děkuju, že jste měly odvahu napsat o svých hlučných porodech.:o)
Přečetla jsem si tenhle článek půl roku po bouřlivé diskusi, kterou vyvolal. Myslím, že je výborný a vážně vtipný. Děkuju autorce. Po vážně dlouhé době jsem se smála nahlas! Mám za sebou dva porody – vzpomínám na ně jako na nádherné, drahocenné přetěžké chvíle. Můj druhý syn se rodil koncem pánevním a bylo to opravdu dlouhé, zatraceně bolestivé a bez epidurálu i když jsem o něj škemrala. Sténala jsem a ke konci i křičela, i když tedy neartikulovaně. A nesmírně jsem tím překvapila sama sebe, protože jsem do té doby byla přesvědčená, že to neumím, že absolutně nejsem ten typ a že velký řev je většinou „ehm“ hysterie. Představa, že bych v těch chvílích, kdy jsem skoro nevnímala, co se kolem mně děje, měla brát ohledy na ostatní lidi, je nějak mimo mé schopnosti. To jsem zvládala tak cca prvních osm ohdin bolestí, pak už ne. Teď mím před sebou třetí porod a dost se ho bojím.
Občas se nad ránem budím, přikryju svýho dvouletýho zázračka, hladím si břicho a není mi právě nejstatečněji… Jaký to zas tentokrát bude a jak to zvládnu… Tím chci jenom říct všem pisatelkám, který křik tolik odsuzujou, že možná sami nevědí, co je ještě v životě čeká a čeho se od sebe samých můžou dočkat, tak aby baly trochu shovívavější… A za to rozesmátí fakt děkuju, budu na to v těch temnějších chvilkách myslet.
porod je neco jedinecneho a bolest a krik k tomu patri kazda to prozivame jinak preji vsem krasne deti a zazitky na krere se nezapomina
Tak jsem si všechny příspěvky přečetla… Tamina napsala ukázkový fejeton ze života, opravdu jsem se pobavila.
Ještě sem nerodila.. připravuji se na tu událost ale dopředu psychicky a na všechny možné varianty a teprve čas ukáže, jestli se budou klepat okenní tabulky nebo budu jen funět jak slon. Ale těším se!
Víte, myslím si, že je jedno (pro to malé), jestli křičíte nebo ne. Já osobně si pamatuji svoje dětství až tak od druhého roku života.. žádný výkřiky u porodu.
Když je mimčo na světě a máte ho v náruči tak je nejdůležitější že slyší tlukot Vašeho srdce – to vlastně slyšelo celou dobu, co bylo v bříšku.
A jak je to uklidňující, to by ste nevěřili – ještě teď mi to pomáhá (a to mi bude za 3dny 23)!!)
Přeji všem krásné zdravé děti.
Jarka006
Anonymní je ti odpuštěno… :o)
Mila Arabart,
omlouvam se za zkomoleni tveho jmena, nebo prezdivky. Poctive jsem cetla vsechny prispevky a sama vidis, ze je jich tu pozehnane, tak jak jsem to prochazela, prave diky podobe s Abrakadabra jsem si to ulozila do hlavy. Ve chvili kdy jsem tvuj prispevek cetla jsem jeste netusila, ze o hodinu dele, az to doctu do konce na nej budu reagovat, a budu potrebovat jeho presnou podobu. Je dobre, ze jsi zareagovala, aspon se tve jmeno objevilo ted zas tady dole na konci a muzu si ho pripomenout a konecne zapamatovat ve spravne forme. Preji ti hezky den, Arabart.
Anonymní díky…
ARABART-presne tohle jsem chtela rict..
Anonymní, tak v tomhle s tebou souhlasím, už se tu bohužel řeší jiné věci než článek. A přitom ten článek sám o sobě byl vtipný, já mu dala tuším 5 bodíků. Teď už se tu ale řeší spíš co kdo napsal špatného proti komu.
Kicul, tak jsem holt potrefená (i když o mě říkají, že jsem spíš střelená :o), ale mě jde o to, abysme se přestali napadat a občas i urážet. A chtěla bych to obou stranách – bylo by to mé takové skromné přání. Proti nikomu tady nic nemám- s někým jsem si padla do oka více s jiným méně, tak to chodí, ale alespoň trochu tolerovat bysme se měly všechny…
Kejhá!!!
Mobile Sliding Menu