Jako inspirace pro napsání tohoto článku pro mě bylo přečtení si jiného článku v jednom časopise pro maminky. Byl to spíš dopis nějaké čerstvé maminky, která psala o tom, jak při otvírání na „hekárně“ poslouchala jinou maminku, jak strašně křičí při porodu a že měla kvůli ní z porodu velký strach. Porodní asistentka jí prý ale uklidnila, že jde o nějakou „hysterku“. Sama pak prý byla u porodu velice statečná, neboť ze sebe nevydala ani hlásku a všichni ji potom chválili a ona byla naprosto úžasná a tak…. Ten dopis mě opravdu naštval, protože jsem sama byla čerstvě po porodu a měla trochu jiný pohled na věc…
Já osobně se potřebuju ze všeho „vykecat“, takže podobně to vypadalo i na porodním sále. Bolest mi sice nedovolila pořádat nějaké proslovy, ale já jsem si tvořila krátké a výstižné věty, které jsem křičela na manžela nebo personál. Nejčastěji vykřikovanou větou, přestože jinak vůbec nejsem vulgární, bylo:
Do pr….!, kterou jsem dokázala v tom krátkém intervalu mezi kontrakcemi zopakovat neuvěřitelně častokrát.
Následovalo:
Nesahej na mě !! (na manžela, když mi neustále nabízel poctivě natrénovanou masáž kříže)
Nechci !! (na personál, ať už přišel s jakoukoli nabídkou)
Už vylez !! (na chudáka kloučka, který se snažil vykouknout na svět)
Já to nevydržím !! (inzerováno celému světu) – tuto větu jsem posléze změnila na: Já to vydržím !! (porodní asistentka mi poradila, že nemám být negativistická)
Taky jsem velmi často křičela:
Zlatý zuby!!! (což poměrně zmátlo mojí spolurodičku a pak se mě ptala, co jsem měla při porodu za problém se zlatejma zubama – vysvětlila jsem jí, že jsem se před porodem holedbala, že porod nemůže být horší, než hrůzy, co jsem si vytrpěla se zubama..)
Taky potřebuju při bolesti něco svírat, trhat nebo kousat. Takže se samozřejmě naskytoval manžel, jako nejsnadnější oběť a musím říct, že moje škrcení, trhání jeho slušivého zeleného oblečku, tahání za vlasy a kousání snášel statečně. A kdybych se mu bývala nezahryzla do vnitřní strany stehna, skoro vůbec by nekřičel…. Když nebyl po ruce manžel, trhala jsem prostěradlo, svou noční košili a taky bohužel ručně pletený svetřík porodní asistentky, která se mi zrovna nějak přichomýtla…. (nesla to statečně). Když se ráno vystřídaly směny, nová asistentka už tak chápavá nebyla, a když jsem na ní zaječela některé ze zvých, za celou noc již k dokonalosti propracovaných krátkých vět, byla z toho dost rozhozená. Hned na úvod jsem na ní zařvala svoje: Já to vydržím! spojené s Rozřízněte mě! Myslela si, že jí tím k něčemu nabádám a začala se mě dost ironicky ptát, jak si asi tak představuju, že by mě měla rozříznout a proč, když říkám, že to vydržím. Během kontrakce jsem si sesumírovala další krátký výkřik: Neposlouchejte mě! Pak už se chudák na nic neptala.
Můj manžel má takový značně specifický smysl pro humor, takže trávil dost času tím, že mi neustále ukazoval na prstech trojku a vážně u toho pokyvoval hlavou(před porodem jsem tvrdila, že chci mít 3 děti). Proto se z mé „hekárny“ taky často ozývalo Blbečku!!!! (na to se mě potom ta moje spolurodička taky vyptávala, proč jsem svému muži pořád bezdůvodně nadavála).
No zkrátka, podle pisatelčiny přímé úměry: čím víc jste potichu, tím statečnější jste, jsem já asi parádní srab. (Zato mám z porodního sálu spoustu vtipných zážitků…) Ale teď už vážně, chci vzkázat všem nastávájícím maminkám: když budete mít chuť si zakřičet, tak si zakřičte, když budete mít potřebu někoho přiškrtit, přiškrťte (ne někoho, ale manžela, protože personál se kupodivu nedá :-))), když budete mít potřebu zatnout zuby a být úplně potichounku, tak to tak udělejte! Přeju hodně krásných zážitků při porodu a co nejméně debat typu: „No to já to měla horší a delší než ty! Ale byla jsem statečná!“
Napsal/a: Tamina
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (114 vyjádření)
Tamino, super článek!! Slzy mi tekly proudem – ovšem ta diskuze mne docela zchladila 🙁
Každý jsme jiný a prostě některé příspěvky nechápu…
První porod nic moc, ale přežila jsem to, jen při porodu placenty jsem „ohodila“ všechny kolem.
Na druhý jsem se připravovala dost pečlivě. Chtěla jsem něco úplně jiného než minule. Kvůli „koktejlu“ na bolest jsem totiž ještě týden byla mimo a omdlévala téměř pravidelně.
Domluvila jsem se s PA a porod probíhal téměř v soukromí, doktor jen občas nakoukl, zda je vše v pořádku. Bolest nějaká určitě byla, ale nepamatuju si to – nějak vždy vše negativní zapomenu. Pamatuju si spíše takové výjevy – první doba vypadala asi takto: já v teplé sprše na balonu a manžel s porodní asistentkou kecali opřeni o porodní lůžko 🙂 Nemyslím to špatně, prostě mi ta samota vyhovovala víc. Zato druhá doba se podobala spartakiádě – nemohla jsem najít vhodnou polohu pro tlačení.
No a jestli jsem hekala, křičela nebo byla sticha, to vážně nevím a je mi to jedno, já jsem se řidila tělem a vyplatilo se mi ho poslechout.
Taminy články já prostě můžu, jsou lehké a osvěžující, kdysi jsem se taky zasmála a bylo mi po něm lehko 🙂
S křikem, dřív se ženám opravdu všude říkalo, že se mají ovládat a být potichu, že plýtvají energií na zvuky a všechno možné. Bylo to zase o tom, aby svým projevem neobtěžovaly porodníky, zejména. Mně nevadí, když je žena potichu, ani mi nevadí, když křičí netrpělivě nebo hystericky, ale ani jedna varianta nepomáhá uvolnění při porodu. Jsem ráda, když vidím, že žena vydává jakékoliv zvuky v souladu s tím, co se za porodu děje, protože potom jí to opravdu pomáhá uvolnit svaly (i mysl) a porod lépe zvládá. Že jsou to někdy věty a někdy steny, obojí je asi stejně časté, a nadávky za porodu taky. Snad to prý ukazuje, že žena opravdu nechává pracovat hlubší mozkové struktury a ne jen kůru, která porodu klade překážky… Takže – jen houšť a co nejvíc zdravých narozených dětí :-)))
Tak já se přiznám,že jsem odsuzovala všechny ty rodičky,které bylo slyšet až před porodnici a řvali,jako by je na nože brali. Říkala jsem si,že by se mohli trochu krotit 🙂
Nakonec jsem manželovi drtila ruku a ječela,ať na mě nešahá,nemluví ať proboha mlčí a NIC nedělá,jen mě drží za tu ruku.
Jak píše Daniella,několikrát ze mě vyšel zvuk,ale nebyl to křik,prostě odněkud zevnitř vyšel dost hlasitý sten.
Vedle mě rodila paní,bylo tam úplně ticho,při samotném porodu jsem to ani nezaregistrovala,ale při šití a pak když jsem ležela 2 hodiny na předsálí tak ona jen každých cca 5 minut zakuňkala: Au. A to bylo všechno.
Jinak jsem ještě u porodu dost nadávala,ale né moc nahlas. Že se na to vyse.u,že jsou mi předporodní kurzy na nic,že rodím v 36.tt malé miminko a nejsem schopná ho vytlačit.
A taky jsem ječela:Já už chci rodiiiit,když mi to pořád zakazovali,že teď ještě ne.
Je hezké trošku odlehčení, ale přijde mi dost důležitá jedna věc. Křik nebo vydávání různých zvuků u porodu si vůbec nespojuji se statečností nebo strachem. Já jsem nevykřikovala žádné věty, ani by mi na to asi nestačily kapacity, ale občas se ze mě nějaké zvuky draly úplně samy a řekla bych, že s emocemi neměly nic společného. Bylo to čistě fyziologické. Když má člověk silné kontrakce téměř nepřetržitě pár hodin, pokaždé se to vydýchat prostě nepovede, i když to už máme nacvičeno a jde nám to dobře. Někdy je prostě ta síla větší. Nedovedu si představit, jak může někdo plýtvat energií na volání různých vět, pláč apod. I když se mi v jednu chvíli chtělo hrozně brečet, představa zbytečného úbytku energie mě zchladila. Jsem dost racionální typ, takže chápu, že každý emoce ovládá a vyjadřuje jinak, není to kritika těch, co „povídají“, spíš si to nedovedu představit. Porod bez hlesu je záviděníhodný, asi byl dost krátký a pohodový. Můžeme si ho přát nebo ho závidět, ale těžko si z toho můžeme vyvodit, že maminka byla statečnější než ta „hysterka“.
Tak tento příspěvek nemohu přejít jen tak :-))
Je to skutečný skvost.
Tamino, děkuji za něj a chválím – krásně napsané,
musela jsem se smát – ovšem když jsem rodila já, do smíchu mi nebylo… nebyla jsem schopná tvořit ani krátké věty… navíc když jsem tu pusu otevřela, okřikli mě, ať jsem zticha…
Ahoj!Výborný článek, na hodinách půl 12 v noci a já se né a né odtrhnout. Taky jsem si vzpomněla na můj porod a já křičela a hekala, ale bylo to vše jak ve snu, moc si toho nepamatuji, manželovi jsem drtila ruku a pak se mu za to omlouvala, vykřikla jsem a pak se omlouvala PA že křičím a že jsem strašná. Malý se stejně nakonec po dlouhých 14ti hodinách narodil SC a já si doteď vyčítám, že jsem ho nedokázala porodit a i když je to už víc jak dva roky, nechci druhé dítě. Mám strach, že bych to zase nezvládla. Ale souhlasím, když rodit, tak klidně i s křikem!!!!!Monika
Tamino jako vždy jsi mě pobavila,kousnout manžeůla do vnitřní strany stehen-díky za tip,příště využiju:-)))no nic utřu si slzy a jdu tě doporučit kámošce jako terapiji-za týden rodí:-))))Tapinka
bramborko…ja si to spis uzila pri tahani stehu….kdyz mi je strihly ja se cela rozjela a chteli me PO TYDNU od porodu sit znovu…jojo…uz si vzpominam…tehdy jsem rvala….JEN PRES MOJI MRTVOLU:)))…takze jsem si v podstate zarvala taky
Já řvala až u šití a to parádně. Brmbulko, souhlas, co na tom ty ženský mají ((-:. (Jo, jo, když jsem si tohle pomyslela naposled, dostala jsem za to trest ve formě „šitíčka“ a parádní poporodní deprese.) Teď v říjnu budu rodit po druhé, no uvidíme, jak moc jsem se rouhala..((-:
kdyz to tak vsechno ctu….asi se dam na treti…abych konecne zazila porod…netusim co je odteceni plodove vody….co je prvni…druha…doba porodni ci kolik jich je….a srovnani se zubarem????…radsi 10x rodit….:)))
Tak jsem se s chutí zasmála…A musím říct, že to chápu. Sice jsem u druhého porodu byla asi „nejstatečnější ze všech“, u prvního to byla ale síla. Když mně p. doktor vyšetřoval při kontrakcích (a to se fakt nedá vydržet…), plácla jsem ho několikrát přes ruku. Sestře jsem vynadala, proč na mě furt lije tu studenou dezinfekci (ona odvětila: „To jí mám snad ohřát?“), a při prvním tlačení hlavičky jsem s ledovým klidem doktorovi pravila, že to dítě bude snad ufoun (v hlavě jsem měla obrázek E.T.) Chudák, koukl na manžela s dost vyděšeným výrazem, jestli jsem opravdu normální.
Potřebu řvát a ječet jsem neměla-a upřímně bych se i styděla.
Tamino, tvé příběhy jsou úžasné…směji se tu a děti na mě koukají jestli mi mé těhotenství trošku neleze na mozek. Vzpomněla jsem si na svůj čtvrtý porod, před dvanácti lety. První tři byly v pohodě, rychlé..i ten čtvrtý, jen s tím rozdílem, že jsem řvala, ale ne bolestí, ale na sestru jestli si mám malé chytnout sama nebo co?? Její odpovědí mi bylo, ještě máte čas maminko…a já jen z posledních sil odpovídala ..nemám, tlačím. Když si vzpomenu na onu sestru, jak znuděně se zvedá a pak začne plašit, neví co dřív..jestli volat doktora a nebo konečně to malé dostat ven, je mi do smíchu. A příchod mého doktora a jak jen s úsměvem kouká na vyplašenou sestru a s klidem jí říká, já vám to říkal, že to půjde rychle..a tu už jsem zbytečný…tak si říkám co mě čeká tentokrát. Mám slíbené poprvé mít u porodu partnera. Ve slabé chvilce mi to slíbil..a už teď se musím smát, představou co na sebe ušil…omdlívá i u odběru krve.Tak hezké dny přeji všem…jdu nakouknout na další tvé články..skvěle se čtou..a pobaví..i donutí k zamyšlení. Helena
ahoj, clanek jsem si precetla az ted, ptz je pro me zrovna aktualni (jsem ve 24tt) a nadchl me svym vtipem a lehkosti jakozto i ostatni autorciny clanky. Jsem strasne zvedava, jak porod budu prozivat ja a jsem si jista, ze se rozhodne kriku branit nebudu, budu-li citit, ze mi to pomuze. A dokonce si myslim, ze si na ten clanek vzpomenu a treba se pri porodu pri vzpomince na nej i zasmeju. Dik Tamino 🙂
:-))Hlavně je třeba mít u porodu někoho, komu můžete nadávat :-)) Oni ty sestřičky většinou jen juknou a jdou si po svém :-))
Mobile Sliding Menu