Sestry, které vás uklidní

Když jsem otěhotněla, všechno bylo skoro až do samého konce v pořádku. Tedy až na první tři měsíce, které jsem si prozvracela a ubývala tak na váze. Pak ale první tři měsíce pominuly a já začala přibývat, až jsem měla pocit, že ručička na váze mi lže, jak šla neskutečně rychle nahoru…

Poté žádné komplikace nebyly, moje gynekoložka mě od začátku upozorňovala na to, že je možné, že budu mít porod císařským řezem, protože mám pánev na rozhraní. Nějak jsem se tím nezatěžovala, protože doktorky toho kolikrát napovídají a nakonec to dopadne celé jinak. A tak jsem si užívala těhotenství.

Jenže přišel 34. týden, kdy jsem začala mít nějaké problémy, přišlo mi, že miminko se v bříšku nehýbe, jak by mělo a tak jsem vystrašeně utíkala na gynekologii. Následovaly časté kontroly, které byly provázeny monitorem, kdy měřily ozvy srdíčka mého miminka. Ve 36. týdnu už ale paní doktorka nevydržela a pro jistotu mě poslala do nemocnice. Uklidňovala mě slovy, že je lepší nic nezanedbat, když už jsme skoro na samém konci a abychom si jednou něco nevyčítaly, pro jistotu bude lepší, když budu pod dohledem.

Docela mě tím vystrašila, ale nezbylo nic jiného, než se tedy spakovat a odjet do nemocnice. Moc se mi tam nechtělo, nikdy jsem v nemocnici ještě neležela. Už na příjmu, kde jsem odevzdávala papír o doporučené hospitalizaci, jsem strávila více jak hodinu, kdy jsem měla pocit, že tam nikoho nezajímám. Ochota sester, které na mě koukaly v okně, byla až neskutečná.

Poté, co vyřešily, kam mě tedy uložit, mě poslaly do třetího patra na gynekologii, na porodní. Vystrašilo mě to, protože jsem ještě rodit neměla. A tak jsem opět skončila na dalším příjmu ve třetím patře, kde brečela jedna maminka za druhou, většinou končily také v nemocnici dříve s nějakými problémy, kdy nemohly donosit miminko nebo měly špatné ozvy srdíčka.

A tak po dlouhé době, když se mě konečně někdo ujal, mi řekly, ať si lehnu na postel, že mi natočí monitor. Přišla divná sestra, podotýkám, zjistila jsem, že se zná s mojí mámou, protože moje máma na novorozeneckém pracovala, tudíž jsem čekala tak nějak lepší chování, nechtěla jsem v žádném případě nějaké výhody či protekci, jen slušnost a hlavně upřímnost, co se s miminkem děje.

Jenže sestry si snad myslely, že jsem hluchá nebo jinak si neumím představit téma, které rozebíraly metr ode mě, kde jsem ležela, mezitím, co na monitoru hlasitě bilo srdíčko mého miminka a oni tak kontrolovaly křivky, které se rýsovaly na papíru.

„Kdyby tomu něco bylo, tak už to dávno eksne,“ prohlásila ta sestra, která se zná s mojí mámou.

Myslela jsem, že špatně slyším a že se mi to jen zdá. Oni se ale opravdu bavily o mém dítěti a takovým způsobem, až jsem myslela, že se neudržím a řeknu jim, že to jejich dávno eksne, je malý tvoreček, který se ve mně hýbe a že o něm takhle nemůžou v žádném případě mluvit.

Čekala jsem nějakou podporu od sester, protože většina maminek je vystrašených, když musí ležet v nemocnici o nějaký ten týden dříve, než mají skutečně rodit. A i já se bála, protože jsem netušila, co s mým miminkem je a nikdo se k tomu neměl, aby mi to vysvětlil.
Sestry ale byly velice neochotné a já v nemocnici přežívala. Neříkám, že byly všechny protivné, našla se opravdu jedna, kterou jsem nazvala Andělem a říkala si, že tu kdybych tak měla u porodu, tak se tam cítím jako doma a nemusím se ničeho bát.

Po pár dnech mě propustili domů a já se modlila, aby už byly ozvy mého srdíčka v pořádku a já tak mohla až do porodu být doma, protože podpory od sester jsem se nedočkala. Šlo vidět, že většina sester svoji práci dělala jako povinnost, jen některé ji dělaly s láskou a radostí. Hlavně můj učiněný Anděl, sestra, která byla úžasná.

A pak jsem jela rodit. Bála jsem se, koho mi k porodu přidělí, ale na příjmu se mě ujal můj Anděl. Ani nevíte, jak se mi nesmírně ulevilo, měla jsem víc štěstí, jak rozumu a rodila jsem beze strachu. Sestra – porodní asistentka byla opravdu báječná, s ní byla radost rodit. Né každá si zaslouží takový obdiv, ale jí patřil opravdu velký dík.

Musím říct, že po porodu jsem jí šla s kyticí a bonboniérou poděkovat, protože byla báječná.
Šestinedělí jsem spíše přežívala a těšila se domů, protože jsem se setkávala se sestrou, která o mém miminku mluvila tak hnusně. Šlo vidět, že jsme si nesedly, nevím, jestli kvůli mámě, kterou třeba neměla v lásce, těžko říct. Každopádně jsem si o ní myslela svoje.

Ale rozhodně musím říct, že práce zdravotní sestry by se měla dělat s láskou a ne ji odbývat tím, že tu práci musím vykonat. Vždyť my jsme také jen lidé, kteří se bojí, na rozdíl od sester, které nemocem rozumí a vědí, co a jak. Ale my jsme pacienti, kteří se strachují a je na nich, aby nás svými slovy uklidnily.

Napsal/a: dancingmary