Sestry, které vás uklidní

Rubrika: Jsem máma

131363_baby_and_nursKdyž jsem otěhotněla, všechno bylo skoro až do samého konce v pořádku. Tedy až na první tři měsíce, které jsem si prozvracela a ubývala tak na váze. Pak ale první tři měsíce pominuly a já začala přibývat, až jsem měla pocit, že ručička na váze mi lže, jak šla neskutečně rychle nahoru…

Poté žádné komplikace nebyly, moje gynekoložka mě od začátku upozorňovala na to, že je možné, že budu mít porod císařským řezem, protože mám pánev na rozhraní. Nějak jsem se tím nezatěžovala, protože doktorky toho kolikrát napovídají a nakonec to dopadne celé jinak. A tak jsem si užívala těhotenství.

Jenže přišel 34. týden, kdy jsem začala mít nějaké problémy, přišlo mi, že miminko se v bříšku nehýbe, jak by mělo a tak jsem vystrašeně utíkala na gynekologii. Následovaly časté kontroly, které byly provázeny monitorem, kdy měřily ozvy srdíčka mého miminka. Ve 36. týdnu už ale paní doktorka nevydržela a pro jistotu mě poslala do nemocnice. Uklidňovala mě slovy, že je lepší nic nezanedbat, když už jsme skoro na samém konci a abychom si jednou něco nevyčítaly, pro jistotu bude lepší, když budu pod dohledem.

Docela mě tím vystrašila, ale nezbylo nic jiného, než se tedy spakovat a odjet do nemocnice. Moc se mi tam nechtělo, nikdy jsem v nemocnici ještě neležela. Už na příjmu, kde jsem odevzdávala papír o doporučené hospitalizaci, jsem strávila více jak hodinu, kdy jsem měla pocit, že tam nikoho nezajímám. Ochota sester, které na mě koukaly v okně, byla až neskutečná.

Poté, co vyřešily, kam mě tedy uložit, mě poslaly do třetího patra na gynekologii, na porodní. Vystrašilo mě to, protože jsem ještě rodit neměla. A tak jsem opět skončila na dalším příjmu ve třetím patře, kde brečela jedna maminka za druhou, většinou končily také v nemocnici dříve s nějakými problémy, kdy nemohly donosit miminko nebo měly špatné ozvy srdíčka.

A tak po dlouhé době, když se mě konečně někdo ujal, mi řekly, ať si lehnu na postel, že mi natočí monitor. Přišla divná sestra, podotýkám, zjistila jsem, že se zná s mojí mámou, protože moje máma na novorozeneckém pracovala, tudíž jsem čekala tak nějak lepší chování, nechtěla jsem v žádném případě nějaké výhody či protekci, jen slušnost a hlavně upřímnost, co se s miminkem děje.

Jenže sestry si snad myslely, že jsem hluchá nebo jinak si neumím představit téma, které rozebíraly metr ode mě, kde jsem ležela, mezitím, co na monitoru hlasitě bilo srdíčko mého miminka a oni tak kontrolovaly křivky, které se rýsovaly na papíru.

„Kdyby tomu něco bylo, tak už to dávno eksne,“ prohlásila ta sestra, která se zná s mojí mámou.

Myslela jsem, že špatně slyším a že se mi to jen zdá. Oni se ale opravdu bavily o mém dítěti a takovým způsobem, až jsem myslela, že se neudržím a řeknu jim, že to jejich dávno eksne, je malý tvoreček, který se ve mně hýbe a že o něm takhle nemůžou v žádném případě mluvit.

Čekala jsem nějakou podporu od sester, protože většina maminek je vystrašených, když musí ležet v nemocnici o nějaký ten týden dříve, než mají skutečně rodit. A i já se bála, protože jsem netušila, co s mým miminkem je a nikdo se k tomu neměl, aby mi to vysvětlil.
Sestry ale byly velice neochotné a já v nemocnici přežívala. Neříkám, že byly všechny protivné, našla se opravdu jedna, kterou jsem nazvala Andělem a říkala si, že tu kdybych tak měla u porodu, tak se tam cítím jako doma a nemusím se ničeho bát.

Po pár dnech mě propustili domů a já se modlila, aby už byly ozvy mého srdíčka v pořádku a já tak mohla až do porodu být doma, protože podpory od sester jsem se nedočkala. Šlo vidět, že většina sester svoji práci dělala jako povinnost, jen některé ji dělaly s láskou a radostí. Hlavně můj učiněný Anděl, sestra, která byla úžasná.

A pak jsem jela rodit. Bála jsem se, koho mi k porodu přidělí, ale na příjmu se mě ujal můj Anděl. Ani nevíte, jak se mi nesmírně ulevilo, měla jsem víc štěstí, jak rozumu a rodila jsem beze strachu. Sestra – porodní asistentka byla opravdu báječná, s ní byla radost rodit. Né každá si zaslouží takový obdiv, ale jí patřil opravdu velký dík.

Musím říct, že po porodu jsem jí šla s kyticí a bonboniérou poděkovat, protože byla báječná.
Šestinedělí jsem spíše přežívala a těšila se domů, protože jsem se setkávala se sestrou, která o mém miminku mluvila tak hnusně. Šlo vidět, že jsme si nesedly, nevím, jestli kvůli mámě, kterou třeba neměla v lásce, těžko říct. Každopádně jsem si o ní myslela svoje.

Ale rozhodně musím říct, že práce zdravotní sestry by se měla dělat s láskou a ne ji odbývat tím, že tu práci musím vykonat. Vždyť my jsme také jen lidé, kteří se bojí, na rozdíl od sester, které nemocem rozumí a vědí, co a jak. Ale my jsme pacienti, kteří se strachují a je na nich, aby nás svými slovy uklidnily.

Napsal/a: dancingmary

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (28 vyjádření)

  • sharushka

    No já jsem teda u obou porodů chytla skvělé lidi (doktory i sestry), ale po druhém porodu na šestinedělí, to bylo peklo. Měly jsme zakázáno spát s dítětem v posteli, to chápu, báli se abychom ho nezalehly. S prvním dítětem jsem ale spala pořád, byla jsem na to zvyklá a nikdo mi neřekl že v této porodnici se to nesmí. Když mě jedna dětská sestra nachytala, jak s malým spím, seřvala mě jak malého frocka. Od té doby mě hlídali jak oko v hlavě, kdykoliv jsem si s malým jenom lehla abych ho nakojila (kojila jsem ráda vleže), vždycky se tam „náhodou“ nějaká sestra objevila a nadávala mi co to zase dělám. Už jsem se bála i kojit. Zvlášť v noci, nechtělo se mi s malým sedět, chtěla jsem kojit vleže a byla jsem zvyklá si u kojení zdřímnout, nevím co je na tom tak špatného, byla jsem unavená. Usnula jsem hned, aniž bych chtěla. A vždycky tam přišla sestra, domluvila mi, malého mi vzala a položila do postýlky. Jednou mě takhle ze spánku při kojení probudila pěkně protivná sestra slovy: „Vy jste nepoučitelná! Ale vám se to jednou vymstí!“ To už byl vrchol. Strašně jsem se lekla. Nevím proč z toho dělaly takovou vědu, neznám maminku která by ve spánku zalehla dítě. To se stává snad jen když je žena pod vlivem prášků, a to já jsem nebyla. Mám lehký spánek a s malým spím doteď. Věřím svému mateřskému instinktu a nedám na žádné strašení. Chápu obavy těch sester ale aspoň ke mě mohly být slušnější. Jedna seřvala i mého staršího syna, když za mnou přišel s tatínkem na návštěvu a byl jenom trošičku hlasitější (měl teprve rok a čtvrt, po takovém dítěti se přece nesmí tak křičet když si ani neuvědomoval co dělá, navíc z mého pohledu se choval velmi slušně na svůj věk). Tak tyto protivné sestry mi pobyt s malým v nemocnici opravdu znepříjemnily…

  • Je to už straší článek a ani datum porodu se zde myslím nepíše, i tak mi to silně připomíná minulý režim, kdy se s dětmi zacházelo jak se stavebním materiálem (viz. výrok sestry, že by to dávno „exlo“. No tohle říct a já tam být, asi bych zuřila šíleně, ale ony uměly být drzé a spravedlnosti se člověk nedovolal. Kdo ví, jestli vedení nebylo stejné, takže těžko něco říct. Bezmoc byla to jediné, co z toho zbylo. Je mi z toho, co si autorka prožila, moc smutno…

  • Anonymní

    Nejlepší je si stěžovat, netlačit to v sobě, ale říci protivné sestře, že si budeš stěžovat. Když jim nikdo, žádný pacient nedává najevo, že takto se chovat nemají, potom se těžko něco změní. Jejich nadřízený nic neví, nikdo nezasáhne.
    Jinak práce sestry je velice náročná, sestry jsou blízko syndromu vyhoření..

  • No jo není nic horšího než narazit na nasranou sestru a ještě od ní něco chtít. To je lepší to vzdát a zkusi jindy, ale pokaždé to taky nejde. Soucítím a plně chápu.

  • Anonymní

    Tedy to je síla. Totiž, i kdybych úplně vynechala celou část „být Sestrou je poslání“ a „vyplašené maminky a dlouho vytoužená miminka“ a když nebudu „chtít“ úsměvy a totální nasazení, tak mě tedy pořád ještě zbývá jednoduchá a základní věc – pokud se v práci stýkám s lidmi, tak by podmínkou měla být základní slušnost, nevím jak to říct – slušné oslovení, spisovná mluva, zdvořilost, nemluvit o vás jako byste tam nebyla… bože mám dopředu strach a to jsem těhotná sotva měsíc 🙁

  • Docela určitě je to v lidech, při prvním porodu přístup děs běs. Měla jsem 15hod bolesti po 5MInutách, když jsem vyčerpaná chtěla jít z postele sestra mi říká-taková mladá a slízáte jako stará baba. To člověku opravdu přidalo. po porodu mi moc nešlo kojení, tak mi jedna sestra přinesla flašku, na druhý den mě jiná seřvala, na co ji tam mám, sebrala ji s tím, že to kojení prostě musí jít. Váha před kojením, po kojení- cituji-malý musí vypít aspon 20ml, nikdo mi neporadil jak, když prostě nepil. Taky jsem ho kojila týden, měli jsme vyloženě zakázáno krmit dřív jak za 2,5hod. Když brečel drív, myslela jsem že mám málo mlíka, že se nenají tak jsme přešli na umělou stravu, možná uplně zbytečně. S druhým synem to byla pohádka-jiná porodnice, všichni moc příjemní, kojiní mi vysvětlili, žádný vážení před a po jídle, prostě jednou za den, jestli přibírá, sestřička se mnou seděla i ve tři v noci a radila jak na to. Všichni usměvavý, nikdy vás neposlali“někam“. taky jsem kojila víc jak rok. Takže je to opravdu jen a jen v lidech a v jejich přístupu.

  • Bramborka

    No, to já jsem si poporodní depresi v porodnici užila parádně. Musela jsem být absolutně nesnesitelná. Ubližovalo to mně i mojí malé, totální uzlíček rozbolavěného těla a nervů. Nejvíc jsem lezla na nervy sama sobě, protože na něco podobného jsem prostě nebyla připravená. Vzpomínám si, že jsem si při štípání dřeva skoro usekla prst a byla jsem v pohodě, v podstatě jsem se na pohotovost odvezla sama. Ale ty hormony? Na to se prostě připravit nedá. Byla jsem přííííšerná. Rodila jsem v Českolipské porodnici a musím říct, že tam se snad v dny konal celý slet andělů. Nikdy, nikdy jim nezapomenu, jak se ke mně krásně chovali a pomohli mi to zvládnout. Ani jediný člověk se špatnou náladou, od uklízečky až po primáře a to tam bylo v tu dobu vážně našlapáno, hlava na hlavě, práce mraky. Pořád u nás někdo byl, pořád se ptali, jak je, jestli něco nepotřebujem. I to kojení hrozně bolelo a i s tím trpělivě pomohly. Skutečná BABY FRIENDLY HOSPITAL

  • dancingmary

    Díky bohu mě poporodní deprese nechytla,ale přesto mi to vrtalo hlavou a měla jsem strach. Až jsem odrodila a zjistila, že je malá v pořádku, mi mohly všechny sestry políbit… prostě jsem si o nich myslela svoje, byly teda příjemný, až to bolelo, ale mě nemohlo rozhodit nic. Hlavně, že jsem věděla, že moje dítě je zdravé.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist