Rodičovství poslepu I

Rubrika: Jsem máma

1046983_family_with_baby_4Tímto článečkem bych chtěla navázat na svůj už dávno zaslaný příspěvek o těhotenství nevidomé maminky. Ráda bych popsala, jak to chodí, když se miminko narodí rodičům se zrakovým postižením…

Lidé, kteří nepřišli do bližšího styku s nevidomými, si nedovedou představit, jak takoví lidé vůbec žijí. Jak udržují domácnost, vaří, nebo dokonce jak se starají o děti.
Dalo by se vlastně odpovědět velmi stručně: Ke zvládnutí většiny běžných prací stačí hmat, čich, sluch.
Ale slíbila jsem, že budu psát o miminku.
Je velmi dobré, když si nevidomí rodiče mohou péči o miminko vyzkoušet ještě před tím, než se narodí jejich vlastní dítě. Maminka pak nemá pocit, že je toho na ni po porodu moc. A taky je klidnější už předem, protože ví, že to nebude tak velký problém, jak by to mohlo vypadat.
Nutné je také doma prakticky vybavit koutek pro miminko. Ideální je zařídit místo, kde se bude dítě přebalovat, převlékat, kde bude mít uloženy všechny důležité věci v neměnném pořádku. Stálé místo pro věci usnadní život každému nevidomému. A když před sebou máte mrskající se dítě, které musíte jednou rukou držet, platí to dvojnásob. Muset hledat krém, olej, plenku atd. jednou rukou bez zrakové kontroly může být dost zdlouhavé. Takže ideální je sáhnout pro každou věc najisto tam, kde bývá vždycky.

Naštěstí se většina úkonů kolem dítěte provádí rukama. Nevidomý člověk je zvyklý používat hmat, takže křehkost miminka by teoreticky mohla být větším problémem pro vidícího. Na druhou stranu každý viděl jistě mnohokrát, jak se miminko drží, jak se kojí, jak se bere z postýlky. Nevidomá maminka se s něčím takovým nemusela v životě setkat. Nepomůže popis ani ohmatání druhého člověka, který drží v náruči dítě. Nevidomí si musí všechno vyzkoušet sami, aby tomu přišli na kloub. Když se najde ochotná osoba, která mamince ukáže, jak s miminkem zacházet, stane se to pro ni stejně krásnou a samozřejmou záležitostí jako pro kohokoli vidícího. Dokonce bych řekla, že je to ještě krásnější, protože nevidící nemá možnost kochat se pohledem na své děťátko. Veškerý kontakt probíhá sluchem a fyzicky.

A jak nevidomí rodiče provádějí nutné praktické věci?
Je samozřejmě nutné mít všechno v hlavě, myslet na to, že musím kontrolovat např. jestli má děťátko čistou pusinku (mléko, sliny, ublinknutí), jestli má suchou košilku, dobře nasazenou čepičku atd.
Při přebalování je dobré čištění a mytí miminka provádět spíš až zbytečně důkladně než nedostatečně. Před mazáním po omytí je nutné zadeček jemně a pečlivě ohmatat. Tak zjistíme, jestli je opravdu čistý a zda dítě nemá vyrážku.
Dokud je miminko kojeno, není třeba se zabývat přípravou stravy. Léky v podobě sirupů se nejlíp podávají stříkačkou. Lžička není moc vhodná, těžko se odhaduje množství tekutiny, část se může vylít, zvlášť když je miminko aktivnější. Do stříkačky se dá nasát potřebné množství celkem snadno. Na pístu můžeme udělat malý zářez, po který jej pak budeme vytahovat. Nebo si zkrátka koupíme stříkačku potřebné velikosti a nasajeme ji plnou.
Stříhání nehtíků se dá vyřešit pilováním jemným pilníčkem, u úplně malých miminek je možné každý týden požádat v poradně sestřičku, která jistě ochotně vyjde vstříc.
Rozhodně je vítaný kontakt s vidícími lidmi, ať už příbuznými, kamarády nebo sousedy. Miminko by měl aspoň každý druhý den někdo vidět, některé věci se hmatem zjistit nedají. Mám na mysli zánět očí, opruzeniny apod.

Nechci podrobně popisovat množství konkrétních úkonů. Většinu situací řeší nevidomí bez problémů sami. Je ale fakt, že spousta z nich bez zraku trvá déle. Takže hlavně když děťátko povyroste může být den opravdu únavný a po probdělé noci, kdy klesá schopnost soustředění, to může být dost náročné. Takže pomoc rodičů nebo kamarádů, kteří třeba přijdou dítě povozit, je tím víc vítaná.
A ještě mě napadá jedna výhoda, kterou má nevidomá maminka: při nočním přebalování nemusí budit miminko světlem, takže se jen trochu probere a snadno a rychle pak zase usne.
Ne každý zvládá ježdění s kočárkem, ale v dnešní době je tak velký výběr šátků a babyvaků, že si z této škály určitě vybere každý. Takže i procházky si mohou nevidomí rodiče užívat.
Jak jsem už psala, je ovšem potřeba na všechno se velmi soustředit a na spoustu věcí myslet. Vidící mamince stačí jeden pohled, aby zjistila, jaká je situace. Tento prostředek nevidomá maminka nemá. A to je podle mého názoru vlastně hlavní rozdíl a obtíž. To ostatní je úžasné.

Napsal/a: Danniella

Toto taky stojí za přečtení!

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)

  • Danniella

    Uvažuju o malé anketce, takovém dotazníčku, který bych dala k „vyplnění“ pár nevidomým maminkám, které znám. Kdyby vás napadla nějaká otázka, na kterou byste rádi znali odpověď, zkuste klidně dát tipy, když to bude k tématu, mohla bych ji do té ankety zařadit.
    Ještě jednou díky za zájem a hezké reakce.

  • zurafa

    moc obdivuju takové maminky

  • Danniella

    Moc děkuji za kladné ohlasy. Chtěla bych napsat pokračování, ale vůbec netuším, kdy se k tomu dostanu. Ještě jednou děkuju.

  • Padmé

    Pěkný a zajímavý článek, děkuji.
    Myslím, že v tomto případě je evidentní, že vítězí „matka příroda“. A to je moc dobře. Když žena zatouží po dítěti, asi ji „nic“ nezastaví.
    Kdybych měla klobouček, před těmito maminkami bych ho smekla… za to, jak se statečně perou s osudem.

  • Hezký článeček:-)je pravda,že pokud jsme zdraví ani si neuvědomíme spoustu maličkostí,pro nás samozřejmých věcí,které ale v momentě s nějakým omezením dostanou jiný rozměr.Pro nás ,,zdravé“ se zdá nepřekonatelná třeba i obyčejná sádra,kterou máme na
    ruce dočasně:-(
    Smekám před lidmi,kteří to nevzdali a proto,aby žili ,,normálně“ dělají maximum,i když je to stojí daleko více námahy..

  • Opravdu moc hezký článek.
    Je spousta věcí které jsou pro nás zdravé samozřejmostí a vlastně si ani nedovedeme představit jak složité to lidé s jakýmkoli hendikepem mají.
    Má teta učila nevidomé děti a já s nimi jezdila jako malá na školy v přírodě a různé výlety.Je to zajímavé ale docela dobře si to pamatuji, (bylo mi tehdy kolem čtyř let ) nejvíc mi utkvěl v paměti jeden hoch byl i mentálně postižený ale nějak se namě zafixoval a když ho chytl záchvat zuřivosti jakmile jsem vešla uklidnil se hrál si se mnou a byl moc hodný, pamatuju si i jak si mě ostatní děti rukama prohlížely.
    Obdivuji všechny lidi kteří musí žít s jakýmkoliv hendikepem a prostě to zvládají, já mám teď na pár týdnů pravou ruku v sádře a mám s tím docela problém vše dělat levou oblíkání malýho apod. Ale pro ti tomu co musí zvládnout nevidomé maminky je to prostě prkotina a já před všemi rodiči kteří i přez nepřízeň odsudu o svá dítka pečují hluboce smekám.

    Eva

  • Moc hezký článek.Do MC,které jsem hodně navštěvovala,přišla nevidomá paní,která měla dvě malé děti.Oslepla nějak v dětství a vzala si i nevidomého muže.Vyrůstala bohužel v dětském domově,takže neměla rodiče a manžel taky ne.Chodila k nim ale nějaká paní,která ji pomáhala s dětma.Tehdy mě její příběh velmi dojal a když se hrálo na kytaru a ta paní se nás, ostatních maminek zeptala,jak se tváří její děti,tak málo komu zůstali suché oči.Povídala,že my,mamky,které vidíme,to máme lehčí v tom,že když třeba žehlíme,tak můžeme zároveň kontrolovat,co právě dělá dítě.Holčičku měla o něco starší,jak chlapečka,tak když se mu zrovna nemohla věnovat,tak dohlídla dcerka,aby si malý nějak neublížil.Hodně jsem ji obdivovala,že se tak pustila do dvou dětí.Pro nás-vidomé,je to jistě nepředstavitelné,jak bychom to všechno zvládali a přeci,se to zvládnout asi dá.Všechna čest,takovým lidem.

  • Pane jo… díky za krásný článek… nepřestávám nevidomé maminky obdivovat… není to žádná sranda…
    V porodnici jsem ležela jeden den na pokoji s neslyšící maminkou a občas si i dnes na ni vzpomenu, jak to s prckem asi zvládá, ochuzena o jeden ze smyslů… Neuměla znakovou řeč a komunikace mezi ní a zdravotníky probíhala všelijak.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist