Tak nějak nevím, jak a kde začít. Je to drska, jak letí čas. 3. ledna 2016 byly našemu Toníčkovi 4 roky. Teprve? Nebo už raději Už? Je to vlastně jedno. Těhotenství, kdy jsem Toníčka čekala, bylo druhé. O první v uvozovkách děťátko jsem přišla zhruba na Štědrý den 2010. Nazdory radám lékařů jsem otěhotněla asi tři měsíce po něm.
Porod byl pro mně, prvorodičku, docela těžký. Byl vyvolávaný po týdnu přenášení. Nerada na to vzpomínám. Ráno mi zavedli vyvolávací tabletu, ta vypadla, tak mi po hodině dali novou. Hladová, plná bolestivých poslíčků jsem čekala, co bude. No nic nebylo. O půl čtvrté odpoledne to ukončili, jako neúspěšnou indukci (snad si to pamatuji správně) a poslali mně na pokoj. Sranda byla, že jsem nemohla ani ležet, ani sedět, protože jsem měla křeče. Říkali mi, že je to z té tablety. Nicméně okolo deváté večer jsem si stěžovala natolik, že mně sestra prohlédla a řekla: „Rodíte, jdeme.“ No, tak jsem šla. I přes všechnu snahu se ale Toníček narodil stejně až druhý den v 5.05 a měl krásných 51 cm a 3500 g. Samá ruka, samá noha, krásný, malinký a náš.
Byl šikovný hned od začátku. Po čtyřech se naučil brzy, ale chodit se mu nechtělo. Rozchodil se asi v roce a třech měsících. To mně ale vůbec nevadilo. Myslím si, že kvůli kyčlím je lepší, když se chodí později. Škoda, že to samé nemůžu říct o našem druhém. Ten se postavil už v sedmi měsících a chodit začal týden před ukončeným 11 měsícem (ale o Vašíčkovi píšu zase jinde :-)). Zato mluvení…v celých větách začal mluvit od roku a půl. Velmi rychle se naučil tvary, barvy a teď ve čtyřech letech umí abecedu českou i anglickou, hláskovat slova, počítat do 15. Myš a klávesnici ovládá lépe než my s manželem. Má rád knížky, zvukové hračky, hudební nástroje a zpěv. Rád jezdí na odrážedle a těší se, jak sedne na kolo. Pěšky chodí dost pomalu, ale zato ujde i 6 km. Máme u kočárku i ten skate, ale používám ho jen na delší výlety. Kdybychom naplánovali opravdu celodenní túru, šel by do manduky na záda. Kočár máme terénní, takže Vašíček by to oddrncal v něm :-).
Toníček má za sebou i bolavá období. Od narození měl velmi silné prdíky. Prakticky celý den jsem ho pořád nosila a chovala, trubička u nás měla pré. Téměř půl roku jsem spala asi jen 4 hodiny denně, protože plakával i v noci. Nestíhala jsem vařit, proto nám obědy vozili z jedné vývařovny. Toníčkovi nic nepomáhalo, jen skrčená poloha. Až jsem dostala tip na tkáňové soli a posléze si i tchán vzpomněl, že se na to před třiceti lety používaly červené větrové kapky. Kupodivu se mi je povedlo sehnat a byl to prostě zázrak. Klučina začal prostě prdět a bylo to :-). Střívka nám zavařily ještě jednou později. Okolo dvou let se u něho projevil stres z kakání. Nechtěl ani do plínky, ani do kakáčku, do záchodu, prostě nikam. Vydržel i dva dny nekakat až to už nemohl vydržet. Pak ho to bolelo a moc plakal. Doktorka nám poradila dvě věci: homeopatika Sedalia; a za druhé nechválit, nevšímat si, když chce kakat, prostě to přejít, jen ho očistit a hotovo. Trvalo asi dva měsíce než ten vnitřní boj vyhrál a začal chodit normálně na nočníček.
Šikovný, bystrý, ale zároveň svéhlavý a při velké únavě či náhlém stresu pěkný vzteklík. Období vzdoru musím rozdělit na dvě části. První, které začalo okolo dvou a půl let, trvalo sotva půl roku. Zato to druhé, které nastalo po porodu jeho brášky. Je to prostě reakce na „vetřelce“. Nemám toto označení sourozence vůbec ráda. Po návratu z porodnice byl Toníček bráškou Vašíčkem nadšený. Jenže potom jsem měla s miminkem spoustu práce a nemohla se mu věnovat tak, jak byl zvyklý. Obrovská žárlivost se objevila hlavně v době, kdy jsem kojila, a to i v noci. Toníček se prakticky dva měsíce budil vždy s námi. A to jsme byli tichoučko. Celou tu čtvrthodinu prořval. Neplakal, jen křičel. Přes den to samé. Krásně si hrál sám, nebo i se mnou, neb Vašíček je spáč. Jakmile jsem ale začala kojit, hned všeho nechal, začal křičet a poskakovat kolem nás. Musela jsem být zlá a zahnat ho. Nebo když jsem přebalovala, tak mě najednou potřeboval. Začal být nervózní, nešťastný, vydržel několik minut běhat dokola kolem stolu v kuchyni. Bylo mi ho líto. Když nepomohly domluvy, zkusila jsem naplácat na zadek. Jen se to zhoršilo, začal si nosit vařečku. Když to bylo poprvé, dostal s ní. Podruhé jsem se rozbrečela, vařečku jsem uklidila do šuflete a objala jsem ho. Jenže to nebylo k ničemu. Křičel, abych mu nabila. Byl tak plný strachu, že si ho nebudu dál všímat, že byl nahrazen, až mně to svíralo srdce. Neváhal si vynutit mou pozornost i za cenu toho, že to bude znamenat trest. Trvalo to asi ty dva měsíce, než jsme ho s manželem přesvědčili, že je náš, že ho máme rádi stále, že jsem pořád jeho máma a on můj Toníček. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Toníček nikdy nebyl moc mazel. Pusinky snesl jen tak na tvářičku nebo do vlásků. Měl rád jen hlazení. Zato teď musím pusinkovat hned ráno po probuzení, přes den si taky sám dojde no a při ukládání na noc, to je samozřejmost :-). Akorát by se už mohl odhodlat spinkat ve svém pokoji a ne pořád s námi v naší posteli. Ale o tom zase příště…
Napsal/a: HankaManka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
Pěkný příběh o životě Toníčka. Je to velký šikula. Myslím, že žárlivost na sourozence je v tomto věku normální, určitě to bude už jen lepší a lepší.