První pohledy

V Jsem máma

mimiTěch „prvních pohledů“ je opravdu strašně moooc. Vzpomínám si na první pohled, když se Domula pustila zdi a šla jen tak volně do prostoru. Byla jsem na ni strašně pyšná. Slzičky do očí mi vhání první pohled na moji princeznu s ovázanou hlavičkou. Bylo jí 6 měsíců a byla na operaci, protože jí předčasně zarůstala velká fontanela a boční švy. Tři dny byla na JIPce a já tam nemohla být s ní. Ty tři dny jsem prostě živořila, věčně volala do nemocnice. Strašně jsem se bála, že za mnou nebude chtít, že mě prostě nepozná. Pak jsem konečně mohla za ní. Doktor tehdy přistoupil k postýlce, prostrčil tam ruku a Domula si hrála s jeho hodinkama. Já jsem v podstatě stála za ním a on mi povídal co a jak a já jen přikyvovala. Domča byla strašně klidná.

Pak jsem promluvila a z klidnýho děťátka se rázem stal uplakaný uzlíček, který hledal odkud ten hlas jde. Nikdy jsem už takový pláč neslyšela a doufám, že ani slyšet nikdy už nebudu. Bylo to strašný volání o pomoc. Když jsem uviděla ten ustrašený a uplakaný uzlíček neštěstí, tak jsem začala brečet taky. Byl to ten „první nejhorší pohled“.
Ani jsem si nesundala bundu a už jsem ji měla v náručí. Okamžitě se sklidnila a přestala plakat. Po půl hodině jsem ji položila do postýlky, ale ten pláč, co následoval, byl šílenej. Rychle jsem se vysvlíkla a další 4 hodiny jsme se k sobě pořád tulily. Strašně dlouho si tohle trauma v sobě nesla. Nemohla jsem jít na záchod, vždycky se rozplakala při příchodu nových, cizých lidí. A na hlavičku jí nikdo nesměl šáhnout… obranná reakce byl pláč a ohánění se ručkama.

A mezi ty nejkrásnější pohledy bych opravdu zařadila ty „první pohledy“ na mimísky. Když se narodila Domula, tak jsem ji neviděla hned, ale až tak cca za 15-20 min. Položili mi ji na prsa už umytou a zabalenou jako červíka… a to jen na malinkou chvilinku. Takže jsem viděla jen to, že má dvě oči, nosík a pusinu. Teprve až mi ji přinesli na první kojení, tak to byl ten správný „první pohled“. Měla strašně malinkou hlavinu a velký ouška:o) Byla jako netopýrek, hrozně mi voněla, byla nádherně růžovoučka a hlavně… byla MOJE!!!!!

Když se blížil termín druhého porodu, Domče už bylo 7 let. Sedm let jsem milovala jedno dítko, srdíčko a láska patřila jen jí. Najednou jsem se začala strašně bát, že toho mrňouska nebudu umět mít ráda. Když se vyklubal na svět, hned mi ho položili na bříško (z toho byl překvapenej přítel, že tak bezprostředně po porodu:o) a to byl ten můj „první pohled a první dotek“. Okamžitě jsem ho milovala.
A pak když se snažil přisát, tak jsem ho milovala dvakrát tolik. Byla to taková moje malá, baculatá pampeliška (lehká žloutenka) :o).
Neuměl brečet… byl jak malý, slaďounký jehňátko… bylo to strašně legrační (bohužel mu to dlouho nevydrželo, teď ho člověk nevidí, ale všichni ví, že jdeme my:o)).
A jako novopečná maminka jsem na něho byla nejvíc pyšná, když se sestřičky nad ním skláněly a rozplývaly se jak je to krásnej klučík. No, bodejť by nebyl… vždyť je můj:o))))

….s odstupem času bych ty pohledy svých dětí okomentovala asi takhle. V tu chvíli ten pohled z „oka do oka“ :o) byl pro mě něco neuvěřitelnýho, prostě zázrak… u obou. Ale dneska ty pohledy pro mě znamenají úplně něco jinýho. V těch pohledech se zrcadlila jejich povaha… u Domči to bylo jiskření a vzpurnost… odvaha bojovat a rvát se vším:o), Honzíkovy pohledy byly strašně heboučký a umazlený. A to platí do dneška…je to mnohem větší mazel než Domula.

Tak to alespoň cítím já.

Článek na téma týdne První pohled, které bylo vyhlášeno v rámci projektu Pojďme si povídat… pěkně od začátku.

Toto taky stojí za přečtení!

5 úžasných věcí, které jsem pustila do svého života díky vlastní zahrádce

„Starat se ještě o zahradu? Přece nejsem padlá na hlavu!“ Taky jsem si to kdysi říkala, ale dnes to

Čtu dál →

Recenze: Jdu do školy

Také máte doma předškoláčka a přemýšlíte, zda umí vše, co umět má a zda může do školy? Pokud ano,

Čtu dál →

Soutěž: Justýnka a asistenční jednorožec

Mám pro vás opět tři tipy na knižní novinky, které nedovolí, aby vaše děti trpěly „akutním nedostatkem fantazie“, jak

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

  • Krásné čtení. Pořád víc mě mrzí, že ten první pohled těsně po porodu jsem nikdy neviděla… A straaaašně závidím partnerovi, že ten první pohled a to první sevření v náruší zažil jako první… 🙂

  • Holky zlatý:o)…to já vám děkuji za hřejivá slovíčka. Domula si toho špatnýho (byť pro její dobro) zažila už tolik, že já před ní smekám, že to tak hrdinně nese. A vyhlídky na lepší časy se spíše blíží k bodu mrazu:o( Ale já to nevzdávám…naděje umířá poslední!!!!

  • Virenka

    suodal, taky jste si užily 🙁 A člověk si teprve takovými zkušenostmi uvědomí, jak dítě tím oddělením trpí. Někdy to není možné jinak, ale co si myslím já – rezervy ještě jsou. Hezky jsi to napsala.

  • Králíček4

    Suodal,po přečtení se mi jen tajil dech.Fakt je to krásně napsané a jak už psali přede mnou,tak to zahřeje u srdíčka.

  • Suodal nevím jak přesně vyjádřit myšlenky,ale děkuju za to,že jsi to napsala.Pohled na nemocné dítě, nemáš jak mu pomoct, patří k těm,co žádná máma nechce zažít.Opatruj si své poklady,stojí za to:-D

  • Už jsem to četla v dizkuzi……a musím napsat, že moc pěkné čtení, zaslouží si to být jako článek samostatný…….Soudal moc krásné, díky:)

  • Padmé

    Suodal, Ty mi „dáváš“.;-) Sedím tu, tají se mi dech a jsem tzv. „na hrnci“. Krásné čtení. Když píše milující maminka, její slova a řádky jdou přímo od srdíčka a to „hřeje“.:-)
    Děkuji za článek.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist