Že jsem těhotná, nikoho z nás nepřekvapilo. Miminko bylo plánované, chtěné a musím říci, že jsme měli veliké štěstí, že nám to vyšlo hned na poprvé…
Těhotenství bylo celé o pohodě, až na polovinu pátého měsíce, kdy nám orkán Kyrill shodil komplet celou střechu a my se uprostřed ledna ocitli ve stoletém domě plném vody, sněhu a ztracených iluzí. Naštěstí vše dobře dopadlo a na mimčo to nemělo nijak zásadní vliv.Termín porodu jsem měla stanovený na 26. května, o čemž jsem pochybovala, že bude pravda. Myslela jsem si, že naše malá přijde na svět až 1. června, na ten den totiž připadal úplněk. No, děvenka se zřejmě 28. května stejně jako já zalekla slov paní doktorky, že jestli do konce týdne nic, tak nástup do nemocnice a budeme vyvolávat. Takže 29. si naše dcerunka počkala na tatínkův příjezd z práce, bydlíme na vesnici, kde není ani noha, jen pár baráků, a začít to dřív, jsme obě nahrané, a od půl šesté večer už jsem hopsala na baloně. Pamětliva maminčina doporučení jsem do porodnice nespěchala, nechtěla jsem, abychom tam přijeli a tatínka by poslali domů, že je ještě brzo. Voda neodtekla, kontrakce po 13 min., tak povídám tátovi, do nemocnice daleko, jedem. Ještě že tak. Sotva jsem strčila nohu do auta, ze třinácti minut byly tři. Po cestě do České Lípy mi táta musel ještě stavět na čurání, protože to se mi chtělo pořád. Řeknu vám, čurající, rodící ženská v pankejtě u hlavní silnice, to se jen tak nevidí.
Dorazili jsme do porodnice kde nás vlídně přijali. Manžela oblékli do slušivého růžovofialového munduru, já dostala klystýr (člověk to v těhotenství hrozně řeší a přitom to na celém porodu je jako kapka v moři) a šlo se do sprchy. Tam se mi udělalo moc dobře. V půl deváté mi s hrůzou došlo, že jako prvnička tu můžu být i dvanáct hodin, ne-li více, a že už teď se mi chce hrozně spát. Pan doktor to vyřešil za mne. Vzhledem k tomu, že bolesti spíše ustupovaly, vytáhli mě ze sprchy s tím, že se tam brzy vrátím. Hmm, nevrátila. Píchli mi vodu a pěkně se to rozjelo. Seděla jsem na baloně, funěla jak lokomotiva a mačkala manželova kolena. Vím, že jsem jednou řekla : „Ku…, to je ale bolest.“ A pak jsem taky volala maminku a taky jednou o pomoc. Mezi stahy jsem předpisově neodpočívala, protože jsem pořád běhala na malou. Jak se miminko začalo hlásit na svět, vyběhla jsem na toaletu naposledy. Tam mě to pěkně chytlo a na zpáteční cestě jsem už regulérně utíkala. Žádné chození kolem křesla se nekonalo, sestra řekla, že dítě se narodí ještě dneska, takže jsem se rozhodla, jaképak protahování a vyšplhala jsem se tam rovnou. V okamžiku se v dosud potemnělé místnosti rozsvítilo, nastoupila patrola sester a doktora a šlo to ráz na ráz. Třikrát jsme zatlačili (já, sestřičky i manžel) a ve 23:34 byla Libuše Jana na světě. Co vám mám povídat, úúúúleva nepopsatelná. Kdo nezažil, nepochopí.
Rouhačsky jsem si pomyslela, co ty ženský na tom rození mají, vždyť to byla pohoda. Trest přišel téměř okamžitě. A že jsem při porodu neplakala, u šití jsem řvala jako operní pěvkyně. Tatínek fotil, choval, já odpočívala. Po půl hodině malou odnesli na prohlídku, my jsme si ještě povídali a ve dvě ráno tatínka poslali domů. Ten pohled, co se mi naskytl, v poloze ležmo, na odcházející polovičku, no hrůza.
Vzhledem k tomu, že na šestinedělí měli plno, ten měsíc jsme byli už 93. miminko, musela jsem se ubytovat na odd. rizikových těhotenstní. Měla jsem sice pokoj pro sebe, ale daleko od všech a všeho. Do sprchy jsem to měla přes celé odd., ale nestěžuji si, jinak to prostě nešlo.
PO PORODU
Jsem holka vyrovnaná, jen tak něco mě nezlomí, ale na ty dny po porodu nezapomenu tedy do smrti. Tlačením se mi udělal hemoroid, bolelo to pekelně, teď to šití přišlo k sobě. Já nemohla chodit, sedět, ležet, nic. Na malou jsem musela chodit do sprchy, protože sednout si na záchod bylo nemyslitelné. K tomu návaly, pocení, ty prsa, dámy, která to znáte, chápete. Jeden kámen. Když malá pila, bradavky mi popraskaly, no eňo ňůňo.
To by se všechno zvládlo. I to nespaní tak nějak člověk očekával. Co mně ovšem zlomilo, byly hormony. Sestřičky, lékaři, veškerý personál, všichni byli milí, vstřícní, usměvaví, ochotní pomoci. A já ? Já byla jedna velká uřvaná holka, která nebyla ani schopná říct děkuju, když mi někdo chválil miminko. V hlavě, jo, v hlavě jsem to měla srovnané jako obyčejně, normální vyrovnanej člověk, sotva jsem však hubinku otevřela, řvala a řvala jsem jak želva a nebylo to k zastavení. Můj psychický stav se podepsal na tom fyzickém, všechno bolelo přímo pekelně. Šití, prsa, záda, pozadíčko, no komplet celej člověk.
Jedna hodná paní doktorka mi navrhla, že tam můžu zůstat o pár dní déle, jestli mám strach, že to nezvládnu. No, toho jsem se bála úplně nejvíc. Já chtěla domů, jéžiši, jak mně se stýskalo. Nakonec jsem vyfasovala „prášeček“, malou odnesli na noc „na sluníčko“, abych se vyspala. Nespala jsem stejně, ale i tak to pomohlo.
V sobotu si pro nás přijel tatínek, já poslala personálu vzdušnou hubičku a rychle jsem si to odkulhala do auta, kde už na mně na sedačce čekal nafukovací kruh. Taková jsem byla holka nevděčná.
NA ZÁVĚR
Můj muž, po celou tu dobu, co byl doma sám, téměř nejedl a spal na gauči, protože postel se mu zdála příliš veliká a prázdná.
Českolipskou porodnici mohu vřele doporučit, jejich personál by měli odměňovat zlatem.
Nyní je dcerunce deset měsíců a já zjistila, že jsem znovu těhotná. Tak se tam ze mne v říjnu asi zase všichni zblázní. (((-:
Napsal/a: anonymní
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
😉 Určitě to vyjde, i tatínek vyměkne 🙂
Věř, že s každým porodem se stáváme odolnější :)))))
Ájíku, chystám „do třetice“, ale takhle brzo už ne. Ta práce s dětmi-to nic není,jak si najdeš systém, je to celkem v poho(teda, dokud nezačnou marodit, ale to ty velice dobře znáš). Já mám spíš strach z toho, jak by to zvládlo tělo a taky tatík „se cuká“. Když jsem tenkrát před termínem musela kvůli krvácení do nemocnice, hrozně se omně bál a zůstalo to v něm. Tak musím chvilku počkat (((-:
Bramborko, tak co, do třetice všeho dobrého… ? ;)))
Ne, já tě jen zlobím 🙂
Až teď jsem našla tenhle tvůj článeček – fakt jsem tě poznala ještě než jsem si přečetla autora :))
Moc hezky napsáno 🙂
Jenom přidám, že po tomhle uplakaném zážitku, jsem se toho druhého porodu bála tedy pekelně. Ale druhý porod byl mnohem rychlejší, celý jsem ho proseděla ve sprše – až jsem měla břicho úplně fialové od horké vody. Horší, něž samotný porod bylo to po… Tedy POPORODNÍ bolesti. Trvalo to hodinu, intenzita srovnatelná s porodem, s tím rozdílem, že ležíte na posteli jako prkno, nemůžete si dát ruce za hlavu, prostě nic. Myslela jsem, a to DOOPRAVDY, že teď umřu. Jakmile jsem se dostala na odd., sestra mi „pomohla“ do sprchy (zápis v porodopisu – matka kolabuje)a mávnutím kouzelného proutku – sprchy – bylo vše zapomenuto. Od půl třetí od rána, kdy se malá narodila, jsem ji do sedmi neviděla. Věděla jsem, že je o ni dobře postaráno a že mne sestřičky chtěly jen nechat vyspat. Ale, kdo by v takovou chvíli spal, že((-:. Adrenalin pumpoval, a tak jsem si pro ni došla v sedm sama, už jsem to nemohla vydržet.. Jdete si pro Amálku? Právě se nám pos… my vám ji přineseme. A přinesli. Nááááádherná, krásná, úžasná, dokonalá, prostě, celá maminka. Zbytek pobytu v porodnici jsem tentokrát neplakala, neboť, co se dalo, společně jsme prochrápaly, obě v jedné posteli, postýlka nepostýlka. Sestry ze začátku chodily na kontrolu, ale když jsem jim řekla, že starší dítko statečně pilo mlíčko od maminky ještě čtyři hodiny před porodem, nechaly nás být. Deprese přišla jen jednou, asi na pět minut, tak jsem to rychle zaspala – doporučuji. Ale domů se mi chtělo stejně strrrašně moc, o to víc, že tentokrát na mně čekala, kromě mého drahého manži i moje prvorozená princezna.(Ku..a , to to letí ))-: )
Moc pěkný článek 🙂
Přeju pohodový porod a zdravé mimi.
Já se můžu taky pod tento článek podepsat. Měla jsem rychlý porod, říkala jsem si, co na tom ženský mají, vždyť se to dá zvládnout. Ale poporodní bolesti, hemoroid atd. mě zase vrátili do reality :-)Mám teď druhou holčičku, jsou jí 2,5 měsíce a já už přemýslím o třetím :-)). To jsem všem říkala, že tohle těhotentství je určitě poslední:-) Takže teď už jen zbývá přem.uvit manžela…. Tak hodně štěstí i při druhém porodu a ať se vám všem daří dobře.
No vida, tak nejsem jediná…
Teda po prvním porodu jsem byla psychicky tak v pohodě,že to asi ani nebylo normální.Po druhém jsem si to vyžrala snad všechno.Na šestinedělí jsem byla nešťastná, mlíčko nebylo, navíc mě strašili čištěním pod narkózou.Zrovna byli čerti a já řvala, že nemůžu být doma s klukama.Brrr. No a doma to pokračovalo. Se divím, že to manžel vydržel a neutekl mi !
Jinak teda chuť na druhé mimčo jsem dostala až po čtyřech letech.Bohužel chuť na třetí přišla ještě v šestinedělí.No není ta příroda bláznivá??
Hezky napsáno, po prvním porodu jsem prožívala to samé, slzy, slzy, slzy. Věčně jsem byla vedle u sousedky v pokoji a z hrůzou poslouchala pláč, jesli náhodou nejde od nás. Protože tam byly nepříjemné sestry, měla jsem strach, že malý bude brečet a já nebudu vědět co s ním. když jsem se nad tím potom kolikrát zamýšlela, hrozně jsem se za sebe styděla, jakobych malýho od sebe odstrčila. Ale doma se všechno spravilo a moc jsem si ho užívala. Po druhém porodu to bylo úplně jiné-dva roky potom- byla jsem s malým na pokoji, pořád se na něho dívala a chovala, ani se mi přiznám se nechtělo domů-jiná porodnice, moc hodný sestřičky. Po slzách ani památky, takže si myslím že poprvé je to takové všelijaké, ale po druhé už si to budeš užívat:))
Moc pěkný článek, úplně tě chápu. Přeji příjemný druhý porod, neboj to bude snažší ….A všem hlavně zdravíčko !! 🙂
Jako by jsi psala o mě.Také jsem si prožila své a nevím nevím,chuť do druhéha mimča nemám.Malému je 27 měs.Jana
Moc pěkný článek, ať se daří …
Mobile Sliding Menu