Děti se škládlí a pošťuchují, jeden kvičí hlasitěji než druhý a moje nervozita (a naštvání) stoupá. Co s tím?
Na Mars je vystřelit nemůžu (i když přiznám se, někdy je to lákavá představa). Čím omezenější prostor, tím snáz tam vzniká ponorka jak blázen. Budu muset přestat dělat vše, co jsem plánovala, nechat domácnost jak po výbuchu a vyrazit s dětmi ven.
Při zmínce o výpravě se psem, kterého tak jako tak každý den chodíme venčit, se začínají ještě víc bouřit.
“Ne, já zůstanu doma.”
“Doma, doma, doma!” skanduje dvouleťák část z toho, co dokáže vyslovit. Přeci nenechá ségru ve štychu.
Obrňuju se trpělivostí
V hlavě si přehrávám, jak už stojíme venku a že je to jen okamžik, kdy budu mít pocit, že naopak na Mars poletím já.
Hledáme všecky možné svršky a spodky, sváču, připravuju kočár, domlouváme se, jak ta výprava proběhne, sbírám vše důležité pro psa, oblíkám menšího skřítka (který se mezitím stihnul pokadit a sednout si do rozlité vody z misky pro psa) a ukazuju na vhodnou obuv a oblečení pro starší. Hlava mi roste jak pátrací balón a já už se těším, až vylezeme alespoň ze dveří.
Za dveřmi mě upozorňují, že jsme na něco zapomněli. Vracím se a už doufám v lepší minuty. Cestou k brance se mladší rozmázne v jediné bahnité skvrně na zahradě, ale to už neřeším. Příroda je za humny.
Ufff
Vyvláčím kočár skrz branku, do schodů a stojíme venku.
“Bože prosím, ať se vyhnou tomu šílenýmu blátu,” modlím se v duchu.
Pološpinavé dítko posazuju do kočáru, poslouchám jak se vzteká, že chce na jinou stranu. Chápu jeho rozčarování, uznávám jeho pocity, ale i tak musíme do lesa. Ve městě bych se s dětmi a psiskem mohla tak leda jít rovnou picnout.
Na drobném kopečku zažívám blaho. Slyším ptáky zpívat, vlejvá se mi do krve klid a razíme. Je mi jedno kam. Někam. Hlavně ať jsme v přírodě a každý už si dělá něco svého, běhají si, vrtají se v zemi klackem, pes si očuchává, očůrává. Cokoliv. Hlavně už chci klid. Tak to jsem tu na dobré adrese.
Je vám to povědomé?
Vyrazila jsem nedávno na skvělou přednášku projektů www.jdeteven.cz, www.svobodnahra.cz, www.hrajemesijinak.cz a poslouchala jejich sdílení jako tu nejkrásnější baladu. Taky je pro mě hodně důležité trávit s dětmi, rodinou, psem čas venku. Má to mnoho obohacení. Hned na začátku přednášky jsem se dozvěděla, jak má pobyt v přírodě podobné účinky jako medikální léčba například ADHD.
Tipla bych si, že podobný efekt bude mít i na další současné neduhy doby. Sama se zabývám tím, co pomáhá rozervaným duším v období depresí a vím, že i mně pomáhala příroda a pohyb v dobách největšího temna.
Doba se mění
Současné generace mají mnohem menší svobodu pohybu. Naši pradědečkové měli dostupnou oblast cca 19 km, kdežto dnešní děti můžou samy sotva na zahradu u domu. Vůbec to nechci soudit, doba je jiná. Je jen dobré si tu míru pohybové nesvobody uvědomit a pracovat s tím. Příroda totiž svobodu pohybu nabízí.
Děti můžou lézt na skalky, na stromy, kopečky, klouzat se z nich atd. Zároveň je dobré si uvědomit, že dnešní doba je opravdu hodně sedavá. Sedíme v dopravních prostředcích, ve škole, školce, práci, doma, pohybu je opravdu málo.
Sama vím, jak se na mě vrhalo hejno negativních myšlenek v dobách poporodních depresí a jak osvěžující bylo vyrazit ven, s dítětem v šátku nebo v kočárku a se psem. I teď, když jsme víc doma, se na mě podobné hejno negací vrhá a venku je vždy setřesu, získám nahled a přijde i řešení čehokoliv, co mě zrovna trápí.
Mateřská na cestách
S tímto záměrem jsme s Alenou Wehly začaly organizovat akce Mateřská na cestách, kam může dorazit kdokoliv, vzít dítě na záda (někdy vyrážíme s kočárky) a nasávat krásy okolí, přírody, sdílet cokoliv, co člověk zrovna řeší a prožívá. Je to skvělá akce, která přináší sebedůvěru dětem, že jsou schopny se pohybovat v přírodě a zvládat různé vzdálenosti a překážky. Ale i ženám – matkám, které svou odvahu a sílu pak přenáší i do obyčejných každodenních okamžiků. Viz stres při odchodu ven.
Holky na přednášce navíc sdílely tipy, které můžou děti na toulkách zabavit. My si od té doby užíváme toulky přírodou daleko víc.
Objevujeme nové krásy, její obyvatele, hrajeme si na slepé a zkoumáme les jinými smysly, sbíráme odpadky (jako poklady) a čistíme tak přírodu. Děti to hodně baví.
Spousta dalších tipů je k nalezení na zmíněných webech.
Takže pokud nechodíte ven, protože vám na cestě brání jakékoliv “ALE”, věřím, že tady se vaše překážky krásně rozpustí a budete si užívat společné chvilky a pohodu. I s chvilkami nepohody, která ovšem utužuje naše kořínky v životě.
Krásné toulky světem přeje Martina
