Nedávno za mnou přišla moje těhotná kamarádka. Je v osmém měsíci a říká, že rodit určitě nebude :-). Nevím, jak chudáka mimčo tedy dostane ven 🙁 Ale ono to půjde, všem to šlo. Jenže málokomu se to zdálo, jako docela příjemný zážitek. Mě ano…
Trochu jsem přenášela a nervozní jsem byla pouze z toho, že nepoznám tu správnou dobu. Každý den jsem chodila na kontrolu do nemocnice a každý den mi řekli „Ještě je čas, ještě se miminku nechce“
Ale mě se chtělo, a tak jsem se vydávala na dlouhé procházky a večer se koupala v horké vaně. Za čtyři dny usilovného snažení se dostavil výsledek. Večer jsem začala cítit trochu silnější bolesti a protože mě ani nenapadlo, že by to už mohlo být ono, dala jsem si sprchu a šla spát. Jenže za chvíli to bylo znovu a znovu a tak jsem vytáhla chytrou knížku a začala studovat, kdy je nejvhodnější jet do porodnice. Manžel seděl jako na trní a nechápal, co to vlasně dělám 🙂 Byl daleko víc nervozní než já. Ze mě totiž nervozita úplně spadla. Když se bolesti opakovali po deseti minutách, rozhodla jsem, že pojedeme. Cestou jsme se ještě zastavili na benzínce, protože autíčko asi bez benzínu nejede.:-) Do porodnice jsme dorazili v jedenáct hodin večer, v klidu mě přijali, hodná paní doktorka mě prohlídla a řekla, ať si jdu ještě lehnout, že to bude chvíli trvat, tak ať mám sílu až ji budu opravdu potřebovat. Poslehla jsem a opravdu ještě chvíli ležela, dokonce jsem i asi usnula. Bolesti se mi nezdály, tak strašné, jak jsem o nich zatím jen slyšela.
Kolem jedné hodiny ráno se intervali začali zkracovat a tak jsem se šla procházet na chodbu, abych nerušila spící klidné maminy. Potkala jsem tam jednu maminu, která na tom byla podobně, jako já, jen s jinou náladou. Usmála jsem se na ní a zeptala se, jak to jde. K mému překvapení na mě vrhla nevraživý pohled a otočila se zády. No jo no, řekla jsem si. Vybavila jsem si předporodní kurs a snažila se zkoušet, v jaké poloze budu stahy rozdýchávat. Připadala jsem si jako šašek :-)). Sledovala jsem hodiny a těšila jsem se, až to přijde a já budu držet moje miminko. Doktoři se vystřídali a na další kontrole mě přivítal pan doktor, který asi neuměl mluvit. Prohlél mě, něco zašeptal sestřičce a já zas šla. Sestřička mi pak řekla, že za dvě hodiny půjdu znovu na kontrolu.
Jenže moje holčička chvátala a tak jsem pana doktora vyrušila z odpočinku o něco dříve než si představoval. Opět nic neříkal, mluvily na mě pouze sestřičky. Až v mé slabé chvilce, kdy jsem myslela, že už nemám sílu tlačit, pan doktor promluvil. Znuděným hlasem oznámil „vždyť ona netlačí!!“. V tu chvíli jsem sebrala všechny zbytky sil a Terezka byla venku. Ještě jsem se zvládla nadzvednout, podívat se na pana doktora a zasmát se mu.
Pak už jsem jen sledovala ten můj malý zázrak a byla jsem neskonale šťasná. Takže na závěr bych chtěla vzkázat mojí kamarádce a i ostatním, co se bojí porodu: Nebojte se, není to taková hrůza a když celou tu dobu budete pozitivně naladění a nepřipustíte si tu bolest, ale jen to, že potom bude něco krásného, zvládnete to o mnoho lépe.
Napsal/a: Leny
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)
Souhlasím, ze hodně záleží na přístupu. 13.4. 2005 se nám narodil Tomášek, porod jsem se snažila brát přirozeně, co nejklidněji a v pohodě, a i když to nakonec probíhalo úplně jinak, než jsem si přála, tak jsem věděla, že když budu klidná, tak to pro nás pro oba bude lepši. Naše zlatíčko si dalo trochu načas, ale porod byl daleko lepší, než jsem cekala podle vypraveni maminek. Byla jsem příjemně překvapená, kdyby mě 24 hodin nebolela záda, řekla bych, ze to bylo celkem hezké. Další porod mě neděsí. Maminky, i když to nepoběží tak, jak jste si představovaly, snažte se myslet pozitivně. Na konci té dřiny vás čeká VAŠE miminko!!
První porod byl super,v nemocnici (na hekárně) sice od pátku kdy jsem krvácela,jinak žádné jiné příznaky,v sobotu mě dali na obyčejný pokoj.Po obědě mě začali bolet záda a večer mi sestra oznamuje jdeme na sál já na ní vukulila oči a zmohla se akorát na TO UŽ.Taťkovi jsem volala ať nespěchá a málem to ani nestihl.Malej se narodil ve 23:55.Ještě na sále jsem mu oznámila,že chci další.
První porod byl super,v nemocnici (na hekárně) sice od pátku kdy jsem krvácela,jinak žádné jiné příznaky,v sobotu mě dali na obyčejný pokoj.Po obědě mě začali bolet záda a večer mi sestra oznamuje jdeme na sál já na ní vukulila oči a zmohla se akorát na TO UŽ.Taťkovi jsem volala ať nespěchá a málem to ani nestihl.Malej se narodil ve 23:55.Ještě na sále jsem mu oznámila,že chci další.
Já jsem měla oba porody taky v pohodě.Stahy jsem necítila,takže když jsem přišla do porodnice na kontrolu a sestřička mi po natočení monitoru řekla,že mám stahy co 5 minut,tak jsem se nestačila divit.Celou tu dobu než se malý narodil jsem něměla bolesti.U druhého porodu to bylo hodně podobné.Do porodnice jsme šli natočit monitor a už si mě tam nechali s 5minutovými stahy.Porody jsem měla opravdu hezké.
Já jsem měla porod bez problémů.Trvalo to hodinu a bolesti se dali snášet.Hodně štěstí všem těhulkám.Je to krásný mít mimčo v náručí.
Já měla oba porody v pohodě,bála jsem se u obou,ale proběhlo to v pořádku,tak bych šla rodit zas. Taky bych chtěla poradit všem maminkám,at se nebojí,určitě to všichni zvládnou. Je mi jasný,že každá to má jiný u porodu,ale za ten malej uzlik,co pak sestra přinese,to stojí….
Já měla první porod vyvolávaný, kvůli mému zdravotnímu stavu 3 týdny před termínem, druhé těhotenství jsem zvládla dobře a rodila jsem dva dny po termínu. Odešla mi voda a všichni mě strašily, že to bude dlouhý porod, nakonec jsem všechny překvapila (i sama sebe) a malá byla za 3 a 1/2 hod. na světě. Velkou oporou mi byl můj partner. Kdybych měla znovu rodit, tak určitě s ním.
Já jsem se poctivě připravovala, přečetla všechno možné a chodila na kurzy. K porodu jsem šla pozitivně naladěna, jak píše Leny, ale přesto všechno jsem rodila 40 hodin a skončilo to císařem. I když na mne byli všichni hodní, zrovna úžasný zážitek to nebyl. Moje sestra se nikterak nepřipravovala, jen si něco přečetla a rodila obě děti v pohodě, tak si myslím, že v přípravě to zas tak nebude, každý porod je jiný. Ale být připravená dodá alespoň trochu sebedůvěry.
Ale ano,může být.Řekla bych, že dost záleží i na předporodní přípravě, pokud vede cvičení pro těhotné zkušená „porodní bába“ vše vám vysvětlí není čeho se bát.
Není nad správné dýchání.
Můj první porod byl taky strašný, že jsem řekla, že podruhé už ani náhodou. Po třech a půl letech jsem rodila znova, bála jsem se toho, a oprávněně, protože druhý porod byl ještě horší než první, takže i když se říká: „do třetice všeho dobrého“, tak to na třetí porod nevidím, i když bych si holčičku přála.
No první porod pro mě nebyl až tak příjemný zážitek, ale že to není tak strašné svědčí i to, že před měsícem se mi narodila má pátá princezna. Takže maminky opravdu se není čeho bát. :o)
Já si při prvním těhotenství říkala, že už nidy nepůjdu rodit po druhé, tu hrůzu co jsem prožila, no řekla jsem si že už bych to nepřežila. A za čtyři roky jsem tam byla zase. Na vše se zapomnělo a já měla druhé dítko. Můžu říct, že se mi vše vybavilo až u porodu, ale to jsem neměla čas přemýšlet, co mě čeká. Naštěstí.
Teda Leny, smekám před Tebou..kdyby každá z nás brala porod tak jako ty, je to úplně pohoda :o)
Rozhodně to tak strašný není-přežila jsem to já a všichni ostatní :o) A když pak vidím miminko, které jsem 9měsíců nosila pod srdcem, je ta tam vzpomínka na nepříjemné bolesti…Ten čláenk se mě mocl íbí, chytl mě za srdíčko :o)
Mobile Sliding Menu