Balím mu tašku. Na dno dávám prostěradlo a polštářek. Skládám osušku, ručník, pyžamko, a pak už pokračuji podle seznamu, který nám dala paní učitelka. Tričko, mikina, šusťáky, kraťasy… A během chvilky je cestovní taška plná. Cítím se zvláštně a ruce se mi chvějí. Nějak jsem zapomněla, že můj syn roste, a tak nějak mě nenapadlo, že pojede někam beze mě…
Na peronu stojí chumel dětí, smějí se, pošťuchují a vypadají jako šťastný hrozen. A to už je paní učitelka svolává k sobě, vlak se blíží a je potřeba se připravit. Stojím opodál a jen očima svého syna sleduji. Držím se zuby-nehty, musím být statečná. Všechno je v pořádku – ujišťuji sama sebe. Vlak dosupěl do stanice, děti volají jeden přes druhého „ahoj“ a „čau“, ručičky kmitají vzduchem a z dětí je rázem štrúdl připravený k nástupu. V tom se jedno dítko z řady odloupne. Je to můj syn. Běží ke mně. Chytne mě za bundu, přitáhne si mě k sobě, vlepí mi pusu na tvář a utíká za ostatními. Jsem šťastná. Slzičky mám krajíčku. Ale jsem šťastná.
Odpoledne pípne mobil. Paní učitelka posílá zprávičku: „jsme na miste, cesta bez problemu, vsichni v poradku“. Několik slov a jak dokáží potěšit. Cítím první úlevu. Nerada to přiznávám, ale měla jsem starosti, aby dojeli v pořádku, aby se někomu něco nestalo, aby… No, prostě jsem máma.
Máma na plný úvazek…
Druhý den máme dovoleno večer telefonovat, mám štěstí hned na poprvé, paní učitelka se mnou prohodí pár slov a už mluvím se svým potomkem. Chrlí na mě spousty informací, že bydlí v chatičce čtyři kluci, že tam nemají záchod, že byli dnes na výletě a ujeli na kole 18 km, že večer bude táborák, že se těší, protože oheň a opékání buřtů má tuze rád. Najednou mi ohlásí, že už musí končit a rozloučí se. Jsem pyšná. Jsem na něj pyšná. Do třídy zapadl. Děti ho přijaly mezi sebe. Dělá všechno to, co dělají ostatní (včetně jízdy na kole) a to je dobře. Zvládl to. A já s ním. Tak snad už bude vše jen dobré… běží mi myšlenky hlavou…
Očima postrkuji hodinové ručičky, aby běžely trochu rychleji. Připadá mi, že se čas neskutečně vleče. Vůbec to neutíká. Já se snad odpoledne nedočkám…
A už jsou tady. Paní učitelka a kolem ní rozesmáté děti. A z dálky volá na čekající rodiče: „Vemte si je“ a směje se. Hledám toho svého kluka a nevidím ho, je totiž úplně na konci a mohutně rozhazuje rukama, vypráví si něco s klukama. Hřeje mě to u srdíčka, jsem tak ráda, že už má nové kamarády. Je to moc fajn. V tom si mě všimne. Zvedne ruku nad hlavu a zamává mi. Taky zamávám a to už mě moje nohy nesou. Jdu. Jdu k němu. Nijak to neovládám. A to už ke klukům domluvil, dovyprávěl a jde mi naproti, zrychluje krok a já také, takže nakonec si padnem do náruče přesně tak, jak je to ve všech kýčovitých filmech a mně je to v tu chvíli úplně jedno, protože mám v náručí to nejcennější – své dítě.
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (23 vyjádření)
Anonymní děkuji za příspěvek o Matýskovi.:-)
Mariko, děkuji za napsání (samozřejmě i za přečtení mého článečku :-))), díky.
Piškotko, moc moc děkuji.
Já si myslím, že až se do stejné situace dostaneš, určitě plakat nebudeš – budeš se statečně držet – přece malé neuřízneš ostudu…:-))) A když ti ukápne slzička, tak až někde stranou nebo doma…
Uf Padmé, tys mi dala:o) mám v očích slzy a to sedím v práci mezi 9 lidmi :o))) Tak nádherně složený článek jsem dlouho nečetla! Díky za něj. Já jsem zvědavá, až tohle zažiju poprvé s tou mou křehkou holčičkou, já se asi neudržím a řvát budu – jako želva:o)))
Krásně napsané, už to prožívám, když malá odjede na víkend k babičce, tak nevím jak to budu prožívat, až pojede někam na delší dobu a hrozím se doby, až odejdou z domu za studiem nebo láskou:)