Omlouvám se, maminko

Milá maminko,
sama víš, že v naší rodině se city najevo nikdy moc nedávaly. Proto už dlouho hledám vhodnou formu, jak se Ti omluvit…

Vzpomínáš, jak jsi se se mnou natrápila? Nenáviděla jsem Tě. Zrazovala jsi mě od přihlášení na školu, na kterou jsem se 2 roky denně poctivě připravovala, ale nakonec mi chyběl bod z matematiky a nepřijali mě. Když jsem dostala obálku a v ní ten – pro mě tehdy nejkrutější – verdikt, viděla jsem v Tvých očích úlevu, ale i bolest z mého zklamání. Zrazovala jsi mě od muže, který mě několik let jen využíval a pak odkopl. Asi jsem Ti i chvíli dávala za vinu, žes to všechno přivolala. Už si ani nevzpomínám, před čím vším jsi mě kdy varovala a pak jen z povzdálí smutně pozorovala, jak se ničím, jak se řítím z jednoho průšvihu do dalšího. Nikdy jsi nic neřekla, ale já vím, že jsi bezpočet nocí proplakala v kuchyni u rádia. Věděla jsem to i tehdy. Ale tehdy jsem Tě za to nenáviděla snad ještě víc.

Nakonec jsem všechny svoje vylomeniny završila tím, že jsem rok před státnicemi otěhotněla. Od té doby se můj svět točí jiným směrem. Dnes se stydím, když myji nádobí, vytírám, rýpu se v zahrádce a pak s rukama od hlíny utíkám k postýlce, kde se budí moje malá princezna. Jako bych viděla Tebe před lety, v době, kdy jsem se Ti za takové věci smála. Je neuvěřitelné, jak se Ti začínám podobat. Z počátku mě ta proměna děsila, měla jsem v živé paměti svá slova o podřadnosti žen v domácnosti, mateřství a domácích pracích. Smála jsem se Ti a ptala se „ proč to děláš?“ – a Tys vždy odpověděla, že pro nás. A že to děláš ráda. Vzpomenu si na to snad pokaždé, když s láskou žehlím miniaturní kalhoty, trička a skládám ponožky.

Měla bych se Ti za ta svá telecí léta omluvit, ale pořád jsem k tomu nenašla odvahu. Nevím, jestli teď po nocích místo u rádia sedíš u počítače a projíždíš stránky pro maminy, ale vím, že mou proměnu vidíš a tak snad konečně můžeš jít v klidu spát. Až moje Rozinka mi ukázala, jak moc mě máš ráda, jak jen může maminka milovat své děti, co pro ně dokáže obětovat, jak ji mateřství od základu změní a hlavně, jaké je to mít o ten poklad strach… Neumím si představit, jak těžké je přihlížet neštěstí a bolesti svého dítěte bez možnosti zásahu… To všechno sis se mnou protrpěla a já doufám, že Ti já i vnučka děláme už jen radost.

Teď mi v uších zní jen jedno Tvé varování: Ony Ti to děti vrátí… No, uvidíme…

Mám Tě ráda, babi…

Napsal/a: dewil