Než mi to konečně docvaklo

Je pátek, prostě další obyčejný den, ale říkám si – hurá, konec týdne. Ale radost vzápětí vystřídá nevrlost, když se znovu ta ječící potvora ozve a já chtě – nechtě stejně musím vstávat a připravit se do práce.

A jéje, nějaké skvrny na Slunci či co – hlava se mi zamotala, až mě to skoro stáhlo znovu do pelechu. Né, že bych byla proti.

„Mámo, mámo, to jsem přeci já. Pojď si ještě lehnout.“ – Najednou mám pocit, jakoby ke mně promlouval nějaký cizí hlas – nechápu ale, proč to tak skřehotá a proč mi říká mámo, tomu už vůbec nerozumím.

Mám přeci úplně jiné starosti, momentálně dotlačit nějak to své neochotné tělo do koupelny, na WC, možná, že se mi podaří stoupnout si i před toho člověka, který na mě nepříjemně civí v zrcadle. „No ty zase vypadáš, ksichtík pobledlý, pokřivený a zmuchlaný, vlasy po nočním snění „učesané“ napravo, nalevo, nahoru, dolu.“ říkám té osobě v zrcadle.

Tenhle nepříjemný každodenní ranní zážitek mi tedy zabral času a já mám co dělat abych dofuněla na autobus.

Práce nic nového nepřináší – stále stejná robota, jediné co se dá považovat za novinky jsou snad jen podnikové drby, to když přebíhám v uličkách různých oddělení nákupního centra a omylem se srazím s některou z kolegyň. Je zajímavé, že takováhle setkání, co se týče novinek, nikdy nezklamou.

Jenom zrovna dneska je mi pořád tak nějak divně, náladu mám na bodu mrazu, hlava se mi pořád točí o sto šest a žaludek taky občas hlásí pohotovost.

Pomalu se mi to ale krátí a brzy se budu moct konečně vydat do šaten, převléknu se, docválám na autobus, ve kterém se budou zase nepříjemně linout různé nespecifikované „vůně“. No jasně, v poslední době mi vůbec všechno děsně páchne.

„Mámo, mámo, to jsem přeci já. To mně nic nevoní, tak teď nebude ani tobě. Kdybys pořádně koukala, mohla jsi to dávno vědět, ale ty ne. A ani mi nechutnají ta tvá nemožná jídla, co do sebe pořád cpeš a hltáš u toho, jako bys týden nejedla.“

Zase ten skřehotavý hlas. Mám snad nějaké halucinace nebo co.

V tu chvíli mám před očima uplnou tmu. Z dálky slyším jak na mě kdosi mluví. Pomalu otevírám oči a vidím, jak se nade mnou sklání jedna z kolegyň: „Slyšíš mě? Prober se, jsi v pořádku? Uf, no konečně, normálně jsi tady sebou plácla.“

Začalo mi to pomalu docházet. Kdy že jsem „to“ měla vlastně dostat? Počítám, až se ze mě kouří. No jo, mám už 14 zpoždění a ani jsem si to v zápalu boje neuvědomila.

Kolegyně si ještě přisadí: „Hele, nejsi náhodou v tom?“

Takže plány jsou jen o malinkou jiné. První cesta z práce není na autobus, ale do lékárny pro těhotenský test. Jsem tak napjatá a zvědavá, že mám nutkání vlézt na veřejné záchodky v obchoďáku a ten papírek konečně počůrat.

Ale jsem holka statečná, a tak s velkým sebezapřením vydržím ještě půl hodinky, než dojedu domů.

Odemykám nedočkavě dveře a hned se schovám do „místnůstky“. S vervou trhám ochranou fólii a současně čtu návod k použití. Ježiši, mám si na to vzít mističku. Tak letím s kalhotama u kolenou, nohy do x, aby mi ty kalhoty nespadly – jakoby snad na tom zrovna záleželo – div se nepřerazím, do kuchyně pro nějakou nepotřebnou mističku a úprkem zase zpět.

Chvíle napětí a nekonečného čekání.

Jedna čárka, dvě čárky, jedna čárka, dvě čárky……..

„Mámo, mámo, to jsem přeci já. Tak už se konečně podívej na ten zatracený proužek. Nemám si s kým povídat, ty mě pořád nevnímáš!“

Jsou tam! Jsou tam dvě! Dvě čárky! Já jsem v tom! Ve zlomku vteřiny si představuji, co to vlastně znamená. Pusu dokořán, vzduchu se mi z toho zjištění, neuvěřitelného zjištění, šťastného zjištění, nedostává. Ruce se mi klepou, jsou studené, až ledové, no skoro jakobych právě vylezla z mrazáku. Nevím co mám dělat, sednout si, lehnout si, jako nejlepší se mi zdá jedině trádování po bytě. Kuchyň, obývák, ložnice, předsíň. Tam a zpátky.

Nakonec se zastavím před tou – ještě ráno nepříjemně civějící – osobou v zrcadle. Teď jí oči září, ve tváři ruměnec a ruce? Asi snad instinktivně položené na bříšku. Jako by se snažily to něco ochránit. Teď mi dochází, že to něco je ten skřehotavý hlásek, co na mě pořád „mluvil“.

„Mámo, mámo, to jsem přeci já – tvé štěstí. Teď už budeme pořád jenom spolu. A až si na sebe trošku zvykneme, tak tě občas kopnu, když mě třeba zase naštveš tím odporným jídlem. Hele, pojď dáme si jogurt, nebo rybu, nebo co třeba čokoládu? Mám na něco chuť.“

„Ahoj drobečku, štěstí moje, já jsem tvá máma. Budu pořád jen s tebou a budu tě chránit a mazlit, hrát si s tebou, povídat si. Nevidím tě, cítím tě a celým srdcem miluji. A tvůj táta také.

Tím štěstím je naše, dnes již 4letá, dcerka Martinka. Hrajeme si, vzájemně se ochraňujeme, mazlíme se, povídáme si a já i taťka ji celým srdcem milujeme. Možná to nevidí, ale určitě cítí.

Napsal/a: kathy