Nevděčnice

Rubrika: Jsem máma

505867_playing_in_the_dirt_2_76Pospíchám z práce, mám to s odřenýma ušima, za chvíli zavírají družinu. Jak sama sebe popoháním, neuvědoměle zrychluji krok a po chvilce cítím drobounké kapičky potu na zádech a už předem vidím synův vyčítavý pohled, že je opět mezi posledními…

Vyzvednu syna, jedeme na nákup a cestou se ho vyptávám, co bylo dnes ve škole. Neochotně mi odpovídá, asi si myslí „cosi“, velmi dobře si pamatuji, co jsem si v jeho věku myslela já… A tak už se dál nevyptávám, když ho nechám, rozváže sám, znám ho.

V obchodě se to hemží jako v mraveništi, první, co mě napadá, proč je tu tolik důchodců. Nemám nic proti starým lidem, ale je mi záhadou, proč chodí nakupovat ve čtyři odpoledne, když chodí lidi z práce, studenti ze škol a děti z družiny a oni jsou celý den doma, tudíž mohou nakupovat bez problémů během dne. A to už dostávám první ránu, drcla do mě vozíkem bělovlasá stařenka, s údivem se na ni zadívám, ani nepípne, jsem naivní, když čekám: promiňte? Poodjedu stranou a vysílám pro pečivo syna, je malý a mrštný, zvládne to lépe než já. Pečivo máme. Stavíme se u sýrů a honem domů. Jen co se přemístíme k sýrům, dostávám podruhé. To už se mi moc nezamlouvá. Otočím se a vidím starého pána, tváří se, že bude konec světa, oči má zapíchnuté do regálu a vůbec nevnímá… Rychle naházím pár druhů sýrů do vozíku a spěchám k pokladně.

U pokladny je fronta. Pozoruji složení lidí. V té frontě stojí jen jedna mladá maminka s dítětem. Všichni ostatní jsou důchodci. Tedy soudím, že jsou to lidé v důchodu, protože jsou ve věku cca 65-75 let. V hlavě se mi rojí různé myšlenky, no kdybych měla být úplně otevřená, tak si sama pro sebe hudlám, proč já musím stát ve frontě, proč tu stojí oni, proč to té pokladní trvá tak dlouho…

Ach tak, on tam někdo platí útratu 162,- Kč platební kartou… to tady vystojím důlek. A do toho začne synek, že má žízeň a že by si dal něco k jídlu… A to dostávám potřetí, otočím se a velmi stará paní s hůlkou šeptá: Promiňte, ono se mi to nějak rozjelo…

Přijedeme domů a po zahradě v montérkách pobíhá můj manžel… Udiveně na něj koukám. Objednala jsem ho ke své zubařce, samozřejmě na jeho přání, on má teď sedět s vyčištěnými zuby a nablýskanýma botama v čekárně zubní ordinace. Všiml si, že zahlížím a ptá se, co je? Jsi objednaný k zubařce, odpovím. Jééé, já na to úplně zapomněl… Zavoláš tam, viď?
Mám chuť s ním zatřást, objednací lhůta jsou dva měsíce, ach jo…

Nejdřív udělám synovi svačinu, postavím vodu na kávu a čaj, uklidím nákup a ptám se: Máš dnes nějaké domácí úkoly? Aniž by se na mě podíval, odpovídá: Nevím. Ptám se tedy znovu: A kdo to ví?
Baští dál a říká: Podívej se do úkoláčku. A v tom se zarazí. Zpozorním. Přestal jíst, odložil svačinu, vstává od stolu. Jde k tašce, vytáhne sešitek úkoláček a hlásí, mám úkol z matiky, to bude rychlý. Je mi to divné a tak říkám: Podej mi ten sešit. Drží ho v ruce a nehýbe se. Vykročím k němu. Schovává ho za zády…. Má tam poznámku od paní učitelky, že neměl domácí úkol z angličtiny.
Ach jo… Včera jsem se ho několikrát ptala, jestli nemá nějaké úkoly…
Padá to na mě. Cítím to. Tak začnu hudlat. Nadávám, že jsou hrozní, neskuteční, zlobivci zlobiví, že mě utrápí a že skončím v blázinci….

Když v tom zaslechnu zprávy.
Námořníci vytahují z moře desítky těl pasažérů letu Air France.
To je to ztracené letadlo. Ach Bože…
Jsem otřesená. Srdíčko se mi sevřelo úzkostí, tolik bolesti a tolik slz…

A najednou se cítím provinile… Nadávám tu kvůli hloupostem. Zlobím se tu kvůli úplným malichernostem. Co na jedné modřince od rozjetého vozíku? Co na jednom domácí úkolu? Co na tom sejde? Mám rodinu, mám zdravé dítě, mám střechu nad hlavou… a já tu hudlám jako pavlačová drbna. Je mi to líto.
Jdu k synovi, beru ho do náruče a šeptám mu:
Mám tě ráda.
A myslím to vážně.
Kolik maminek už takhle syna neobejme…

Napsal/a: Heloušek

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Konec zlobení

Na pulty knihkupectví se dostává novinka z pera autorky Zuzany Pospíšilové s názvem Konec zlobení. Kniha, bohatě doplněná zajímavými

Čtu dál →

Recenze. Tvoříme hry pro děti a s dětmi

Hrajete rádi hry? Dnešní nabídka her je v obchodech obrovská. Můžete koupit opravdu cokoliv a některé hry nabízejí i

Čtu dál →

Recenze: Velká kniha lidových obyčejů a nápadů

Je docela škoda, že lidové zvyky pomalu zanikají. Přitom jde o naše svátky a lidové obyčeje, které pomalu upadají

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (18 vyjádření)

  • lnori

    „Autorita, kterou ve společnosti senioři kdysi požívali, vyplývala z jejich znalosti světa, z toho, že mohli předávat cenné zkušenosti, byli nositeli tradice, kulturní identity apod. Tato vazba je dnes pochopitelně drasticky oslabena – a nejen že od starých lidí neočekáváme, že by nám mohli předat relevantní vědění o světě, v němž žijeme, je to ještě horší: máme často pocit, že patří do nějakého jiného světa, v tom našem se mnozí neumí pohybovat, jsou v něm neobratní, překáží, v lepším případě jsou legrační.“
    Citováno z článku: http://www.blisty.cz/art/47300.html

  • Padmé

    Podepisuji se pod to, co napsala Ájík (v 09:19).
    Cítím to úplně stejně, pokud se mi nějaká nehoda stane, mám se usmát a omluvit se. To jsou základy slušného chování.

  • …. já s Ginou taky souhlasím, ale ztotožňuji se i s Helouškem… ono se může stát,že někdo do někoho vrazí, ale není nic jednoduššího než se usmát a omluvit se. Bohužel se s tímto bezhlavým a šíleným nakupováním setkávám právě u starších lidí, kde už by člověk očekával trochu ohleduplnosti k těm druhým… jak má potom člověk vysvětlit dítku, že stáří je moudré a máme mít ke starým lidem úctu, když dnes a denně u nich vidí takové chování? A není to jen v supermarketech, je to i v MHD… ale to už se tu někde probíralo.

  • Heloušek
    Heloušek

    Corino, děkuji – to je přesně ono, vystihla jsi, jak jsem to myslela a jak jsem to v tu chvíli prožívala.
    Je mi nepříjemné, když do mě někdo vrazí, strčí nebo mě bouchne vozíkem a ani se neomluví… já také používám vozík na nákupy (leta letoucí) a ještě jsem za ty roky nikomu nevjela na nohy ani jsem nikoho „nesmetla“….

  • Heloušku, znám tento uspěchaný čas, prožívala jsem ho, když chodila dcera do školky. Úplně tvé pocity chápu. Málokdo si uvědomí, jak při neustálém spěchu a bručení na všechno, neví, co vlastně má, milující rodinu, děti, i když nás zlobí, v úkolech a poznámkách jsem se viděla :-),neusálé připomínání něčeho…
    Anonymní Gina má pravdu, spousta důchodců chodí po doktorech, nebo hlídají, atd a odpoledne nakupují. Já se snažím s kočárkem nakupovat dopoledne, kdy nebývá tolik lidí, ale to co popisuje Heloušek, jsem zažila také. Jenže mi bylo najeto na paty 🙁 Někdy mám pocit, že někteří lidé nakupují, jako by měl být konec světa
    Heloušku, ten konec byl dojemný 🙂

  • Heloušek
    Heloušek

    Děkuji Vám všem za Vaše příspěvky, komentáře a názory. Díky moc.

    Anonymní Gina: ta moje poznámka o důchodcích měla vyznít tak, že se mi nelíbilo to „buranské“ chování, které bych spíš přiřadila k pubertálním výrostkům – vrazit do někoho vozíkem a ani se neomluvit…

  • Anonymní

    Závěr článku je moc krásný a nutí k zamyšlení. Ale jen podotknu, že důchodci jsou rovnoprávní lidi a můžou si nakupovat, kdy chtějí. Když já jdu nakupovat dopoledne, také na mě důchodci nenasazují. A možná někdy nemají čas si nakoupit ve „správnou“ dobu kvůli tomu, že nám hlídají naše děti (vnoučátka). Ale když je člověk přetažený, vidí věci jinak a tolerance mizí, to je jasný, znám to. Ale jsou to všechno opravdu nepodstatné malichernosti proti neštěstím, která se mohou v životě přihodit…a važme si každého obyčejného dne.
    Gina

  • Heloušku moc hezké a k zamyšlení…kdyby si to ale člověk uvědomil hned ,nejlépe ještě než se rozčílí,že jsou na tom někde ještě daleko hůř a o kolik hezkých chvilek v životě ,se zbytečně ,,ochudíme“…

  • zurafa

    Heloušku, krásný článek, mívám úplně stejné pocity v obchodě. Ale jenom takovou jednu připomínku – platit v obchodě kartou částku 162 Kč je u mně úplně normální, protože, kde to jde platím kartou, protože hotovost si nechávám do obchodů, kde se platit kartou nedá, nebo, kde bude platit míň než 100 Kč. Jelikož u nás ve městě se dá kartou platit asi jen ve třetině obchodů, tak toho využívám, jak se dá.

  • Horempádem

    Teda Lien 🙂 Při letu z Paříže do Brazilie se ztratil airbus, letadlo s 228 lidmi v Atlantickém oceánu. Tady máš odkaz

    http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/171022-francouzi-sli-po-stope-spojujici-pad-airbusu-s-teroristy.html

    Jinak, když se tohle stalo, tak mi zatrnulo, protože jsme v letos v lednu absolvovali podobnou cestu přes Atlantik a to na Kubu. Těch 13 hodin letu přes vodu a skoro 250 cestujících bylo fakt na budku. Já létání beru jako nutné zlo, ale představa, že by se stalo tohle, mě dostala do kolen.

    Za čtrnáct dní letí celá naše Homolkovic rodina (6 dospělých a 3 děti) na dovču. Takže doufám, že budeme mít o kapku více štěstí. Jenže pořád je pravdou to, že takováto neštěstí jsou hrozná, ale u nás v ČR zahyne zrovna tolik lidí za jeden jediný měsíc na silnicích. Volím proto raději letadlo, než to absolvovat autem.

    Jinak Heloušku, moc hezké. Musím říci, že jsem měla taky takové období, kdy jsem na dcerku hudrovala. Jenže pak jsem si zabušila do hlavy a řekla si, že těch málo dětských let si musíme užít a netrávit čas malichernostmi. Sice umím pouštět hromy a blesky i dnes, ale to už musí být 🙂 A světe div se, jde to i bez toho. Opravdu není nic krásnějšího , když ty naše drobátka se příjdou přitulit a pomazlit. Kdo jiný by si to měl víc zasloužit, když ne oni.

  • bamiska

    moc hezké a pravdivé, ale je to asi normální, že lpíme na obyčejných maličkostech, ale určitě je dobré si uvědomit, že jsou i mnohem důležiteé věci a dát to najevo…..

  • Heloušku,je to opravdu pěkně napsané,až mě to dojalo.Taky dávám 5 bodíků.

  • Lien

    Holky a co se stalo s letadlem? My jsme televizi dali do sklepa, tak nic nevim.

  • Taky jsem nevděčnice, Heloušku, hudrám a huhlám úúúúplně ze stejných důvodů (včetně nakupujících důchodců, ale zdá se mi, že tady u nás nakupují POŘÁD…. mmch, posledně nás nějaká starší paní v Kauflandu doslova a do písmene smetla, aniž se otočila… )
    Napsalas to moc krásně, a pravdivě. Dávám 5 bodíků 🙂

  • Padmé

    Musím se přiznat, že jsem také „nevděčnice“,
    občas mě to napadne, že si člověk neváží toho, co má.
    A často se zbytečně zlobíme kvůli drobnostem, dělám to také.
    V životě jsou jiné věci důležité..
    Když se ztratilo to letadlo, nemohla jsem tomu uvěřit – takový obr a ztratí se?, den po dni to bylo smutnější a smutnější, co prožívají jejich rodiny, to musí být strašně bolestné..

  • Piškotka

    Krásně napsané, já totiž momentálně prožívám se svou milovanou, skoro 4 letou dcerou ranní pekla! Nějak se to nebere k lepšímu, tak jednám zkratovitě a pak brečím do polštáře, jak křehké dušičce jsem naplácala… A samozřejmě pak přijdou zprávy podobného typu, které mě spolehlivě „dostanou“ a malá kouká jak na zjevení, proč pláču. Tak ji objímám a říkám to samé, co ty … :o)

  • Lien

    Heloušku, je to krásný článek.

  • Smutně pravdivé, úplně jsi mi vehnala slzy do očí…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist