Byl skoro konec února, venku chmurné počasí a vítr a do téhle né zrovna teplé noci se narodila moje dcerka. Porod jsem měla vcelku rychlý, přesto jsem byla ráda za chvíli klidu, kdy jsem si na nemocniční posteli mohla lehnout a na chvíli zavřít oči, pokud zrovna neplakalo moje čerstvě narozené miminko…
A my v době návštěv posedávali právě na té chodbě, protože na pokoje návštěvy nesměly. Sedělo se v jídelně, kde byla zima. Nekonečné minuty, které se vlekly a návštěvy byly neodbytné. Málokdo měl pochopení a zkrátil ji na pár minut. Nejlépe bylo pod peřinou v posteli, kde vám bylo nejtepleji.
Jenže odpoledne byly návštěvní hodiny, každý toužil po tom spatřit moje miminko. Jenže ne každý tam byl pár minut. Normální člověk pochopí, že porod není procházka růžovou zahradou a že žena po něm potřebuje odpočívat.
Návštěvy by mi nevadily, pokud by jich za ten den nebylo mnoho a kdyby se každý zdržel jen na chvíli. Moji rodiče naštěstí byli chápaví a došli vždy na dvacet minut, potěšila mě i návštěva manžela, který se na naši dcerku nemohl vynadívat, byla to kopie po něm, jakoby mu z oka vypadla.
Sice jsem v porodnici strávila pouhých pět dní, nebyl ale den, kdy by se někdo nepřišel na miminko podívat.
Chladné počasí mě roztřáslo zimou, až jsem měla promrzlé celé tělo. Bála jsem se, že onemocním a se mnou pak i moje dcerka.
Došla tchýně, která se neměla ani po dvou a půl hodinách k odchodu. Nepomohlo ani to, že jsem říkala, jaká je mi zima, protože noční košile a župany půjčené z nemocnice nejsou zrovna dvakrát teplé. Byla jsem unavená, měla jsem hlad a těšila se do postele. Dcerka už také kvíkala hladem, ale ani to tchýni neodradilo a zůstávala sedět stále na svém místě a dlachnila v náručí můj malý ukňouraný uzlíček.
Bylo mi hloupé jen tak si odejít. Bála jsem se, že mě pak pomluví a bude uražená, že jsem jí dcerku nechtěla ukázat. Nevadilo by mi, že došla, to je snad normální, že chce někdo vidět svoji vnučku. Ale dávno hlásili konec návštěv a ona tam stále seděla s mojí dcerou v náručí a já nevěděla, jak slušně neslušně ji vyprovodit. Měla jsem všeho po krk a přála si být doma. Tam jsem si říkala, že budu mít vše pod kontrolou a mohu si návštěvy určovat či zakazovat.
Hned druhý den, co jsem se vrátila z porodnice domů, tam ale došel manželův kamarád, který ani tak nepřišel okukovat naše miminko, jako náš nově zrekonstruovaný byt. K odchodu se neměl, dožadoval se alkoholu na přípitek naší dcerky a na jeho posilněnou. Vyprovodili jsme ho až za hodinu a půl, kdy už jsem byla naštvaná na manžela, že nemá rozum. Jenže nebyla to jediná návštěva, ani ostatní nebrali ohled a nechápali, co je období šestinedělí a jak může být dítě náchylné k nemocem.
S návštěvami se prostě doslova roztrhl pytel a já měla snad každý den nějakou. Ani rodina neměla pochopení a každý toužil vidět maličké miminko, které to ale za pár dní odneslo. Těžko říct, jestli už chytlo něco v porodnici či až doma z těch věčných návštěv. Každopádně 18tý den po narození už na tom byla dcerka tak špatně, že musela brát antibiotika. Měla jsem zlost na všechny kolem a nejvíc na sebe, že jsem nedokázala ostatním říct, že si nepřeju návštěvy během šestinedělí. Nejvíce to odneslo moje dítě a proto vím, že příště, až budu mít po porodu podruhé, bude všechno jiné, zavřu, zamknu a nikoho nepustím. Jedná se přece o zdraví mého děťátka a pokud nedokážou být návštěvy chápavé, nehodlám mít pochopení ani já.
Napsal/a: dancingmary
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)
Smutné, ale jaký si to uděláš, takový to máš.
Milá Mary, pravdu máš. Já jsem rozhlásila ještě před porodem, že v šestinedělí přijímáme návštěvy jedině o víkendech. Nebylo to tak neproveditelné, bydlíme na malé vesnici, je tu jen pár lidí asi 20 a všude je to relativně daleko. Koupáme kolem sedmé, takže všichni vědí, kdy mají vypadnout. V tom jsem vážně neoblomná. Uspávej dítě, vyjančené od babiček. Fakt si na tom sedím, protože v porodnici mi to dali všichni pěkně sežrat, couralo se to jedno za druhým, i lidi, co jsem vzdáleně znala přes manžela, nerespektovali návštěvní hodiny, jeden dokonce přišel při večeři. Jediný, koho bych tam chtěla mít pořád, byl můj muž a ten musel pracovat…
u nás už jsou ostatní chápavější,většinou už jsem tak nadhodila,že prostě na chvíli a že v určitou dobu dávám večer malou spát,takže by měli odejít,ale trvalo to.Ono fakt chce říct to,ne škaredě,prostě že to nemyslím ve zlém,ale upozornit je,že i já mám svoje podmínky nebo pravidla,že chci dávat dcerku spát a udělat jí nějakej ten režim. Ale když za mnou došly kamarádky do porodnice,jasně,že jsem měla radost,ono to potěší,člověk potřebuje taky vidět jiný lidi a pochlubit se s tou naší princeznou,jen některé byly fakt moc dlouhé a já pak unavená a zmrzlá.
K nám domů naštěstí teď návštěvy až tak moc nechodí,manžel se raději s klukama sejde někde venku,což moc často taky nebývá,snaží se být co nejvíc se mnou a s malou a já si domů taky kamarádky nevodím nějak moc,raději s nimi pokecám venku,projedem se s kočárkem,malá je tak na vzdoušku.A to stejné zavádím i s tchýní,víc mi vyhovuje projít se venku s kočárkem než dlouhé posezení u nás doma.Ale už jsem si svá pravidla docela zavedla a ostatní kolem se je snaží dodržovat,tak jsem ráda.Nechci po nich nemožné,jen to,že večer dávám malou kolem sedmé spát a v tu dobu už je čas odejít.
vicikovka
Mě nášvtěvy nevadily,byla jsem ráda,že někdo došel a líp to utíkalo,ale ta zima v tý nemocnici a návštěvy dlouhý,asi výhoda těch nadstandard pokojů,no jenže já chtěla obyč.Tam pak návštěvy musí být na chodbách a jsou příliš dlouhé.
jejda,tak to jsi odvážná,že jsi jela takovou dálku s malým dítětem,to naší malé je rok a bojím se s ní cestovat, ono stačí jet chvíli a už se v autě vzteká,takže moc zatím nikde nejezdíme.
Jinak za návštěvy jsem byla ráda,chtěla jsem se s malou pochlubit,to asi každá ženská,která porodí se chce pochlubit s miminkem,ale jak říkám,ono dlouhé návštěvy v zimním období.Jo chyba byla ve mě,nedokázala jsem říct,kdyžtak přijďte zítra,vážně už jsem unavená a chci si jít lehnout.
návštěvy v porodnicích jsme mela naopak ráda,bylo to neco jineho nez stále stejny stereotyp. Navstevy doma, pokud s e zdrzeli krátce, nevadili mi, pokud byly delsiho trvani s pripitkem , řekla jsem rovnou, ze si to nepreji a odesla jsem.
Mary, já zas netrpělivě koukala po hodinách, aby už konečně byly návštěvy (ale neměla jsem ztížené podmínky – zima). Malou jsem klíďo nakojila na chodbě, ale hlavně že jsem tam nebyla sama. Každý to asi vnímáme jinak. Já v šestinedělí (malé bylo 11 dní) s naším uzlíčkem jela 200 km za svou sestrou, abych se tím naším štěstím pochlubila a před koncem šesti neděl jsme jeli do Českých Budějovic (4 hod. cesty) k přátelům. Ale také jsem měla dny, kdy jsem nesnesla zvonek u dveří a neustále se objevovala další a další návštěva. Bývalo by mi spíš vyhovovalo, kdyby přili všichni najednou a ne každý den někdo.
ě osobně návštěvy také vyhovovaly, cítila jsem se dobře a miminko nic nechytlo – myslím, že tvoje mimi onemocnělo, protože jsi TY nebyla v pohodě, je to takové upozornění – „něco se sebou dělej!“
Nedokázat někomu říct, že chceš klid a pak si stěžovat je nefér. Jestli by tě tchýně pomlouvala, tak je to čistě její věc – nenech se ovládat tím, co by se mělo dělat, dělej to, co potřebuješ a potřebuje tvoje miminko a bude všechno v pořádku. Já např. byla necelý týden po porodu i s druhým i se třetím miminkem v nákupníc centru a nikomu se nic nestalo :o)
(nečetla jsem diskusi celou, tak jestli někoho „kopíruji“, tak sorry :o))
Hm ty pravidla spíš určuje maminka jemu, protože někdy mám pocit, že i když se můj manžel oženil, jeho máti je přednější a tak nějaké mé prosby nebere v úvahu. Přála bych opravdu chlapům zažít těhotenství, porod, šestinedělí a tu péči o dítě -tu mateřskou dovolenou, jak oni tomu říkaj válení. Pak by totiž pochopili, že to je docela náročné a taky by chtěli mít klid a ne aby jim pořád někdo lezl do bytu. No jo, já jsem měkká a tak mi to patří, kdybych se byla uměla ozvat a návštěvy vypakovat, pak by bylo líp. Jediný, co umím, tak postěžovat si tady, jenže to mi asi nepomůže, leda by si to tchýně přečetla, jenže to by asi nerozdejchala, ha ha.
Já vím, je to složité, zvlášť na malém městě… To chce silnou náturu nedbat na to, co o mě někdo trousí a naopak co si o mě myslí zbytek městečka…. Bude to chtít hodně pevné nervy, ale na druhou stranu jde přece o tebe a tvé dítě… a vy byste měli být nejdůlěžitější i pro tvého muže. Je smutné, že to nechápe…. vy jste jeho nová rodina a on by měl mamce určit pravidla. Tak přeji hodně štěstí!
no jo já se bojím, že když jí ale něco řeknu, naštve se na mě nejen manžel,ale i ona a budou mě zase všude pomlouvat,jak oni to dovezou,že je nechci pustit k malý a že jim ji nechci ukázat a takový kecy. No ta tak bude hlídat, ta jo, za celej rok kolikrát ona si ji vzala s kočárem ven? To bych mohla spočítat na prstech jedný ruky. Takže o hlídání fakt ani řeč. Ta jen tak dojít na chvíli a zase odejít.
Jo jo, je to složitý s těma návštěvama, ale jak říkám, asi to brzo utnu, normálně když bude někdo nemocnej, asi se s ním srát nebudu a mezi dveřma řeknu, tak nashle, dojděte jindy, až budete zdravá…
No jo, ale to už je vyloženě nezodpovědnost a bezohlednost, Dancingmary a asi bys to měla tchýni říct nějak důrazněji… Nebo ji bez debat povolat do zbraně, ať hlídá 🙂 Když je to ona, kdo nakazil tebe i dítě. Já vím, ono se lehko řekne a hůř udělá… Jenomže to asi jinak nepůjde.
Suny
Jo právě to je to fajn na tom počasí, pokud je léto, člověku by to až tak nevadilo, protože mohou okukovat venku v kočárku, jenže pokud je zima, protože malá se narodila v únoru, je to něco jiného, každý vám leze do bytu, zrovna řádila chřipková epidemie, v nemocnici byl zákaz návštěv, který jak na potvoru, když jsem rodila, skončil. Jenže epidemie asi řádila dál a moje malá to odnesla a brala antibiotika, musím říct, že takový strach jsem v životě nezažila, ty šílené noci, kdy se skláníte nad mimčem a každých pět minut zkoušíte, jestli dýchá, pak si ji berete k sobě raději do postele a máte ji na hrudi a spíte s ní, abyste měli jistotu. Proklínala jsem celé okolí a hlavně sebe, že jsem ty návštěvy nedokázala zarazit. Jenže nejhorší je, že tchýně se tím nepoučila a netoleruje to ani dnes, jasně všem říkám, že pokud jsou nemocní, ať mi domů nechodí, malá je náchylná k nemocem, no vysvětlujte jim to, tchýně dojde, prská na ni bacily a dva dny na to to chytne malá a nejhorší je, že i já. Jenže když je manžel celý týden mimo naše město, v práci, vám je blbě a zvracíte, máte třeba průjem ještě k tomu a nejste schopni pomalu vylézt z postele a jste rádi, že se doplazíte vyzvracet a vykadit na záchod, natož pak se ještě starat o chudáčka maličké, které vám tam brečí a zrovna křičí hlady, nic příjemného. Jenže můžu vysvětlovat jak chci, oni stejně dojdou a přijde mi, že ti lidé to snad dělají schválně…
Jo to je pravda, návštěvy by měl každý přijímat, jak se mu to hodí, pokud jsem unavená, vysvětlit, že se necítím dobře. Já sice nebyla nějak špatně na tom během šestinedělí, dokonce jsem byla v poho tak, že jsem i okna umejvala, až mě máma nadávala, co blbnu, že mi je mohla přijít udělat. Cítila jsem se v pohodě, přesto mi dlouhé návštěvy vadily. Prostě ono to kojení ani ne po dvou hodinách a mimi, které má spát a když se vedle povídá a hlučně, tak je jasné, že to malou vyruší a pak musíte uspávat, tak mi to taky vadilo. Jenže nedokážu prostě říct, nashle, dojděte zase jindy, příště na chívli a ne na tak dlouho. To je na tom asi to nejhorší. Radši pak nadávám manželovi, že mohl svým rodičům nebo kamarádům slušně říct, že už je čas odejít. Sama to prostě nedokážu, jsem asi slaboch.
Vždycky jsem si prostě říkala, že lidé budou chápaví a sami uznají, hlavně ženské, které měly také děti, že v šestinedělí dlouhé návštěvy nejsou vhodné, no jenže všimla jsem si, že někteří chápaví nejsou a asi nebudou…
Naprosto rozumím autorce,i mě v porodnici návštěvy doslova obtěžovaly,nejradši bych si lehla do postele a jenom tak odpočívala a sama se těšila z miminka.Ale protože se Mireček narodil v létě,měla jsem to štěstí,že „okouknout“ ho po příchodu z porodnice mohli všichni pěkně venku,na zahradě v kočárku a žádnými návštěvami zavřenými doma jsem se nemusela zdržovat.To moje sestřenka porodila v září,a snad prvních 14 dní neměla jediný den volný.Byla vyčerpaná,unavená a nakonec onemocněla tak,že se o dceru ani sama nemohla starat.
Po porodu by měla každá přijímat návštěvy,jak jí se to hodí a jak se cítí.Jelikož,já se cítila po porodu vždy dobře,návštěvy mi nevadily.Naopak v porodnici jsem se hrozně těšila,kdo přijde a doma jsem s tím také neměla problém,když jsem se na návštěvu necítila,prostě jsem jí zrušila,nikdo se neurazil a přišel prostě jindy.
Já jsem jako prvorodička původně chtěla jakž takž dodržet šestinedělí nebo aspoň měsíc bez zbytečných návštěv, ale nakonec to dopadlo jinak. Návštěvy v porodnici byly v pohodě – na chodbě mimo návštěvní hodiny a na pokojích o návštěvních hodinách. Nejhorší to bylo první skoro dva dny na JIPu, kam za mnou nepustili nikoho, ani ke skleněné výplni dveří mávnout na partnera, že jsem živá, zákaz telefonu, bylo to dlouhý, nemoct ani zavolat mámě… A první návštěva proběhla v den propuštění domů, takže vlastně 5. den po císaři. Naši přátelé nám měli něco přivézt, ani netušili, že už budu doma, ale já byla relativně v pohodě a nechtěla jsem je odvolávat, ale ráda jsem je viděla. O pohoštění se postaral partner a pro mě bylo nejhorší, že jsem se nemohla smát, jak mě bolelo to rozříznuté břicho… 🙂
Já jsem se řídila radou mojí zkušené kamarádky, která mi před porodem říkala: během 6ti nedělí se zcela „sobecky“ řiď jen a jen tím co chceš ty (+miminko samozřejmě:).
V mém případě to znamenalo, že jsem nekompromisně odmítla všechny návštěvy u nás doma. Prarodiče viděli miminko v nemocnici a v kočárku na procházkách. Ono to zní asi sobecky, ale během těch 6ti týdnů jsem se necítila nijak zvlášť dobře, takže jsem dělala maximum pro to, abychom já a malý Jeníček měli co největší klid. Každému vyhovuje něco jiného, ale jsem pro dodržování určitého klidu celé 6ti nedělí, ať si příbuzní brblají co chtějí.
Nechala bych to období pro vzájemnou adaptaci miminka, maminky, tatínka a případných sourozenců.
Jo jo, mě nevadilo, že by někdo došel, já jsem říkala, když to bude na chvíli, ale někdo asi nezná pojem chvíle, že je to třeba půl hodinky. A zase já to nedokážu říct, aby už odešli, že mi třeba není dobře nebo že už chci jít do postele. Tchýně by pak měla prostě kecy, že jí nechci ukázat dítě a takový…
ono neni od veci…a neni to nic neslusneho…proste rict nezlobte se …ale mam po porodu a jsme unaveni:ú)
V každé porodnici je to jiné, u nás bylo zase nesnesitelné vedro, okna se nechtěla otvírat kvůli miminkům, aby je neofouklo:-)
Co se návštěv týče, dřív bylo pěkným zvykem nechat maminku v šestinedělí v klidu, dnes jsou všichni na čerstvé miminko hrr. Na druhou stranu, jaké si to uděláš, takové to máš. Mě se každý zeptal, jestli se mi to hodí a já nemám problém i bez toho zeptátní v případě potřeby poprosit, aby kamarádka (tchýně, tetička a kdokoliv jiný) přišli až za pár dnů, protože bych si potřebovala ještě odpočinout. Po prvním porodu jsem byla totálně vyřízená, takže vím, o čem mluvím, po druhém jsem byla v pohodě, takže jsem sama zavolala kamarádkám, ať za náma brzo přijdou, pokud jsou zdraví! Musela jsem ale co 2 hodiny odstříkávat mléko a krmit miminko stříkačkou, takže trochu intimní operace trvající průměrně hodinu, proto jsem opět zvala jen ty lidi, u kterých mi toto nevadilo. Ostatním jsem sdělila, že potřebujeme ještě trochu času na sehrání.
Mobile Sliding Menu