Naši kluci a jejich sestřička

Rubrika: Jsem máma

Milé maminky a tatínkové,

před pár dny jsem napsala svůj první článek nazvaný Naši kluci.  Některé z vás mé psaní zaujalo. Velmi si toho vážím a moc vám děkuji. Pokud vás mé výtvory budou bavit a já budu mít dostatek času, ráda budu psát častěji. A kdybych vás přece jen nakonec nudila, napište mi to…

O narození našich kluků už tedy víte. Psala jsem, že mám děti tři. Teď vás tedy seznámím s naší Ellinkou.

Říká se, že většina žen těsně po prvním porodu v prvním okamžiku nechce o dalším potomkovi ani slyšet. Nevím, zda je to pravda, nevím, jestli jsem výjimečná, divná, nebo normální, ale jedna z mých prvních reakcí byla, že ještě za čas porodím jednu, slovy JEDNU holčičku a pak už s bojem za více Čechů končím. Doktoři se smáli, že mám kuráž, některé ze sester mi následujících pár dní věnovaly větší pozornost v obavách z rozvoje některé z poporodních psychických poruch, manžel zasténal, že sotva koupil naše první nové a hlavně NORMÁLNÍ auto, už aby přemýšlel nad nákupem autobusu. Moji rodiče se přikláněli nejvíce k názoru sester, tatínek mě dokonce chlácholivě hladil po hlavě, díval se do postýlek na dvojčata a pravil:

„ Ale Innuško, když to bereš takhle po dvou, co budeš dělat s dalšími dvěma kluky?“

„Co bude děla Innuška netuším, ale já se případně asi pořádně opiju, koupím ten autobus a založím fotbalový klub.“ Manžel měl prostě jasno. A já vlastně taky. Pořád jsem trvala na té své jedné holčičce.

Utekl nějaký čas a já s tou svojí holčičkou zase začala. Bylo těsně před vánočními svátky, takže do teď nevím, jestli mi chtěl manžel udělat radost, nebo sám tak po třetím dítěti toužil, ale bez rozmyslu s nápadem rozšířit rodinu souhlasil. Říkala jsem si, že když se zadaří do roka, bude to tak akorát. Jenže znáte to, člověk míní, ale děti si stejně dělají, co chtějí. V polovině ledna jsem v afektu vyhodila drahý parfém, který jsem dostala na Vánoce. Najednou totiž začal příšerně páchnout. Jenže on začal smrdět i ten manželův, z aviváže se mi dělalo vyloženě zle. Nebudu to protahovat, následující ráno jsem popadla test a hele! Byly tam! Dvě tlusté červené čárky spokojeně dřepěly na bílém podkladu a nehodlaly zmizet. Nemohla jsem tomu věřit. Celá natěšená jsem tahala manžela z postele. Nikdy na to časné pondělní ráno nezapomenu. Manžel se pokoušel otevřít oči a vyloudit úsměv. Když už jsem mu potřetí vyřvávala tu úžasnou novinku do ucha, najednou vylítl, vytrhl mi test z ruky, chvíli se na něj díval pohledem masového vraha, který hledá další oběť, poté jej přiblížil k očím, oddálil, přiblížil…

V naději, že pronese něco nezapomenutelného, krásného, něžného, prostě filmového, jsem mu doslova visela na rtech.

„Ty vole!“ vydechnul.

No, tak originální bezesporu byl…  Jen nevím, zda mi svými slovy vysekl poklonu, nebo ocenil své vlastní reprodukční kvality. Toho rána totiž už nic dalšího neřekl.

Odpoledne mi pak přinesl několik krásně barevných papírů, na nich byly vyobrazeny různé typy velkých rodinných vozů. Autobus mezi nimi nebyl. Přeložila jsem si to tak, že i on doufá v JEDNO dítě, nejlépe holčičku.

Těhotenství uteklo jako voda a pomalu se blížil čas porodu. Moje břicho nabralo takových rozměrů, že mi už nikdo v rodině nevěřil, že čekám jen jedno dítě, dokonce tu moji vysněnou holčičku. Sotva jsem se valila, proto jsem se na porod vyloženě těšila. Posledních pár dní jsem se malé na svět snažila pomoci. Hodně jsem chodila na houby (které už díky tomu lezly celé rodině krkem), vlnila se na míči, cpala jsme se štrúdlem se skořicí, třikrát jsem se zasekla ve vaně s horkou vodou, dokonce jsem i manžela přesvědčila o výhodách jeho přirozených prostaglandinů. Všechno bylo marné. Na řadu přišel plánovaný císařský řez. Nadšená jsem nebyla, ale ohrozit jsem své dítě také nechtěla.

Jak byl porod kluků veselý, ten Ellinky byl dojemný, ale kupodivu úplně bezbolestný. Ale pak už se vše zase neslo v typickém duchu naší rodiny. Chtěla jsem, aby první o narození Elly věděli právě kluci, kteří byli tou dobou ve školce. Manžel jim celý dojatý volal na telefon paní učitelky. S paní učitelkou jsme byli předem domluveni, proto mobil rovnou předávala těm našim větroplachům.

„Ahoj, tady je táta, který ty seš?“ Hovor začal jako kterýkoliv jiný, který vedeme po telefonu s našimi kluky.

„Já, co potřebuješ, tati?“ ozvalo jedno udýchané dvojče, které mělo evidentně důležitější věci na práci, než telefonovat s vlastním otcem.

„Aha, tak hele, máte ségru, je to holčička,“ jásal dojatý taťka. „A s kterým z vás mluvím?“

„No se mnou, ty mě nepoznáš? Tak tu holčičku vem domů, my se na ní pak podíváme, teď nemáme čas, čau.“

A bylo hotovo. Manžel, ač byl na tyto hlášky od kluků zvyklý, koukal dost nechápavě. Jak jsem se později dozvěděla, doma se kluci o Ellinku živě zajímali. Hlavně prý ji pořád chtěli pořádně oslavit. A když kocour, tedy myšleno já, není doma, kluci užívají svobody. McDonald musel mít z narození naší malé holčičky větší radost než my…

Po oslavě moji tři chlapi usoudili, že by bylo dobré zjistit, jak že ten důvod všeho veselí vypadá v reálu. V porodnici jsem měla pokoj sama pro sebe. Naštěstí, jak se brzo ukázalo. Jednoho dne po obědě, zrovna jsem přebalovala, jsem na chodbě slyšela děsný šrumec. Asi mají něco akutního, říkala jsem si.

„Brý den, kde je Ellinka a maminka?“ Hlas z chodby byl tak důvěrně známý, až mi vyhrkly do očí slzy.

„Kde máte tátu, kluci?“ Chudák sestra, jak tohle dopadne?

„Běží za námi,“ oznamuje druhý známý hlásek.

Než jsem se vzpamatovala, vtrhli ti dva do pokoje, namáčkli se na přebalovací pult, nastavili ty své tlapky a žadonili:

„Maminko, ahoj, půjč mi ji, já si ji pochovám.“

Jsou to vůbec moje děti? Bože, ty vyrostly! Ale ne, jsou mi pořád stejně k tělu, tak jak to, že se mi zdají tak vytáhlí, kluci moji zlatí?

„Tak mami, honem!“ připomínají mi naléhavě svoji přítomnost.

„Mamíííííí!!!! Koukej!!!“ Úplně jsem sebou cukla, jak hlasitě vyřvávali jeden před druhého.

„Co se stalo?“ Rychle koukám po malé, po klukách, nic divného nevidím.

„Mami, zavolej doktora, ona nemá pinďu!“

Nevím, kam až by se diskuze dostala, kdyby nepřišla babička s krabicí plnou zákusků. A až v tento moment jsem si všimla, že ve dveřích stojí polovina personálu šestinedělí a smějí se na celé kolo. Takový cirkus tu asi moc často nemají, napadá mě.

Kluci se vrhli na babičku a zákusky (nebo obráceně?) a já si zatím v klidu tu „chudinku bez pindíka“ zabalila. Sedla jsem si na postel, Ellu v lokti a… Co to má na tváři? Čokoládu?!?! Zvednu oči, co nevidím? Kluci mají nacpané pusy k prasknutí, oba natahují upatlané ručky s nakousanými zákusky směrem k Elle a huhlají:

„Chceš taky, holčičko?“

Tímto bylo vše zpečetěno. V tu chvíli jsem věděla, že z těch třech bude prima parta, která se možná občas popere, ale ve skutečnosti jeden na druhého nedá dopustit. A nemýlila jsem se.

I tento příběh má svá veselá pokračování. Tak zase někdy příště. Všechny zdraví Inna

Napsal/a: Inna2

Toto taky stojí za přečtení!

Nevítaní hosté v ústní dutině

Malé oválné vřídky trápí až 25 % populace. Objevují se v ústech nečekaně, ale ti z vás, kteří se s afty

Čtu dál →

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)

  • Ahoj všem,
    děkuji za hezké komentáře, nebudu zastírat, že mi jimi děláte radost. Mám rozepsaný další článek, ale děti trošku marodí, do toho peču, tak to pořád ne a ne dopsat. Ale mám schovaný jeden článek z doby, kdy mi nebylo moc veselo. Ale ten asi nechám až po Vánocích. Nechci tu šířit depku.

    Šeest dětí, to musí být fuška, známá má sedm. Klobouk dolů před vámi, kdo tohle zvládáte a nešílíte z toho. Tam těch historek musí být mnohem více.
    Naši kluci si včera hráli na Sametovou revoluci, hesla znali tak dobře, že jsem valila oči, jen si to trochu popletli, protože jeden prcek si namaloval knír, tvrdil, že je Marasyk a že chce na stovku. O tom bych mohla asi taky napsat, jen si myslím, že by mi to nikdo nevěřil. 😀

  • Zava

    Doufám, že nejsem těhotná, mám v očích slzy! .. 😀 Moc krásnýýý povídání. Asi si budu muset najít ten první díl! 🙂

  • Inno ,měla jste být spisovatelka.Moc pěkně napsané.

  • JanaK

    Já věděla, že neškemrám zbytečně 😀 Inno, moc krásně píšeš a velmi ráda si přečtu další článek. A děkuji, přesně tohle jsem dneska moc potřebovala

  • Tvoje článečky jsou prostě úžasné antidepresivum. Určitě piš dál. A jen pro zajímavost, znám případ, kdy se po dvou klucích dvojčatech narodila dvojčata holčičky. Takže obava manžela nebyla tak zcela zbytečná.P.

  • Petra Vymětalová

    Inno, já ti to říkala… teda psala, že to takhle nějak dopadne 😉 Už se těším na další 😉

    cucoretko, je mi jasný, že námětů na romány musíš mít při šesti dětech taky spoustu, a myslím, že by zajímaly i ostatní. Nechceš to přece jen po chvilkách zkusit? Třeba jen formou krátkých historek na nějaké podobné téma 😉

  • Lien

    Pěkné, také si ráda přečtu další 🙂

  • cucoretka

    máte,néé básnický,ale románový střevo.
    U nás by se také dali psát romány.Šest dětí ,nebyla by o ně nouze,ale já střevo nemám a času na romány ještě méně….
    Dva nejstarší holka a kluk chodí do jedné třídy.Jenou přišli,že potřebují do školy bělidlo,ten druhý že bělobu .A já nevěděla co jim do školy mám dát.

  • Inno, já chci další článek 🙂 Ještě že jsem doma sama jenom s malým. protože by si asi ťukali na čelo, čemu se to tak směji.

  • Lussy

    Inno,
    při čtení tvého článku úplně vidím svůj oblíbený seriál Taková normální rodinka 🙂
    Piš dál, prosím!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist