Naše Lucinka

Dobrý den, jmenuji se Žaneta Poljaková, je mi 22 let a před osmi měsíci se mi narodila krásná dceruška Lucinka. Musím říct, že pro mne bylo stejně nejhezčí období těhotenství, když jsme byly jedno tělo, ale takhle je to krásné pozorovat každý pokrok mojí dcerky.

Když jsem porodila dcerku, byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě, bylo to úžasné a ráda na to vzpomínám pořád a stále. Byl to takový průlom do mého života, něco neopakovatelného. Lucinka prvně hodně plakala po porodu, ale pak u mne se uklidnila a od té doby pláče, jen když je to opravdu nutné. V porodnici furt jenom spinkala, museli jsme ji nutit k jídlu. Na pokoji byly ještě další dvě maminky s miminky a když některé z nich plakalo, tak Lucinku to nechávalo pořád v klidu spát, až poslední noc v porodnici skoro celou proplakala. Nechtěla spát v postýlce, ale se mnou na posteli, tak jsem měla trochu strach, abych ji náhodou nezalehla, ale mateřský pud mi to nedovolil. A tak jsme mohli v klidu spát i doma všichni společně, než nastalo období, kdy si Lucinka řekla, že už s námi spát nechce a furt jenom plakala, než jsem ji dala do postýlky a to hned usla a od té doby spí takto pořád.

Když jsme jeli z porodnice domů, tak jsem najednou měla pocit, že ve mne něco zemřelo, že už Lucinku nenosím, přitom seděla vedle mne a spinkala, ale to přešlo, jakmile jsme dojeli domů. Jela s námi také její starší sestra Míša, která měla z Lucinky obrovskou radost, furt si ji chtěla chovat.
Když jsme dojeli domů, tak tatínkovi Lucinky pokračovala ještě oslava mrňouska, tak jsme začaly s Lucinkou doma „válčit“ samy, ale bylo to fajn. Lucinka se napapala a pak jsem ji uložila do postýlky, jenže ona už od té doby, co jsme přijely domů, tak moc nechtěla spinkat v postýlce, i když jí tam hrál kolotoč nad postýlkou a pohybovaly se rybičky, ale plakala, než jsem přišla na to, že by radši byla furt jenom se mnou. Dala jsem ji do autosedačky a houpala ji, to ji vždycky uspalo.
První týdny jenom většinou spala, nehýbala se, až za tři měsíce začala poprvé v kočárku bouchat do chrastítek a postupně se i víc hýbat, až se začala plazit, žvatlat a teď je ve stádiu, kdy si sama dokáže sednout s držením se něčeho, hrát si, žvatlat, pořád se směje, plazí se a občas si i klekne na všechyn čtyři, ale to jí vydrží vždycky jen chvilku. Taky už papá všecko možné a i sama kukuřičné křupky apod…
A na závěr musím říct, že miminko je ten nejkrásnější dar z přírody, který žena může dostat a já jsem moc šťastná, že ji mám. Je to náš nejúžasnější andílek.

Napsal/a: zata