Naše dvojitá nadílka

První slova, která mě po porodu napadla, když začala řvát nejdřív jedna a pak druhá, byla „super, zvládly jsme to!!!!“ Brečela jsem jak malá holka, štěstím, úlevou, radostí… Sestřičky mi říkaly, máte dvě krásné zdravé holčičky, byly z nich všechny unešené. Manžel čekal před sálem a vše točil na kameru a prý taky brečel. Ještě teď když si na to vzpomenu, tak mám slzy v očích a jsem tak strašně vděčná, že máme dvě zdravé dcery!!!

Byly tak strašně malinkaté oproti synovi. Ale prakticky donošené, nebyly ani v inkubátoru, jen ze začátku na vyhřívané podložce. Poprvé když mi je sestřička přivezla na JIP, tak na mě koukaly velká kukadla, nejdřív od jedné a pak od druhé. Už tam jsem poznala, že nejsou úplně stejné, akorát jsem ještě pořádně nevěděla jména. Nad tím jsem v těhotenství asi nejvíc přemýšlela, jak je od sebe poznám, protože to měla být jednovaječná dvojčata.

Hned druhý den jsem už byla na pokoji a nosili mi je jen na kojení, protože jsem se potřebovala po císařském řezu zotavit. V porodnici jsem byla jediná s dvojčaty, takže nás všichni okukovali, manžel od paní, co se mnou ležela na pokoji, pronesl, ty jo, tak to bych fakt nechtěl. Opravdu upřímnost nade vše!

Domů jsme šli asi sedmý den, po dvou společně strávených dnech a nocích, tu první jsem vůbec nespala, v porodnici holky pily co hodinu, abych to sama nějak zvládla, přes den, když zrovna spaly, tak tam pořád někdo chodil, takže ani trochu prospat jsem se nemohla. Proto jsem se těšila domů, hlavně na to, že na ně nebudu prakticky sama.

Marek sestřičky viděl až doma, protože tak malé děti tam do porodnice nepouštěli. Byl u mých rodičů a bylo mi po něm hrozně smutno. Tak jsme si aspoň volali. Vůbec nebyl překvapený, že má doma dvě miminka!!! Hned je chtěl chovat a vcelku je přijal opravdu dobře. Samozřejmě trochu žárlil, ale naštěstí jsem ze začátku nebyla sama, tak se mu pořád někdo mohl věnovat. Začátek byl opravdu krušný. Přišlo mi, že jsem jen kojila a přebalovala. A přebalovala a kojila. Ale jakmile jsme najeli na pravidelný režim, tak to bylo lepší. Později jsem si i uměla představit, že na ně všechny budu jednou sama.

Dneska mají holky 7 a půl měsíce, Julinka leze a už skoro sedí a nedávno se začala stavět, Elli se plazí a začíná tak polosedět. Hrozně to uteklo.

Sice jsem pořád v jednom kole, ale jsem šťastná a spokojená a neměnila bych. Jsem ráda, že mám holčičí dvojčátka, je to úplně jiné než jen s jedním dítětem. Pamatuju si, jak se na sebe poprvé usmály, jak se poprvé osahaly, jak po sobě pořád pokukují, teď jak se pohybují, tak nejsou pořád spolu, ale stejně se tak nějak vyhledávají. Začínají si brát hračky, dudlíky, prostě to co má ta druhá, je nejlepší.

Závěrem bych chtěla poděkovat své rodině za obrovskou pomoc a podporu.
Marysek

Napsal/a: Marysek