MVD: Endlisek a Sofinka

 Tak už jsme na světě skoro tři měsíce. Jak ten čas letí… Sofinka mi dělá radost, je to krásná a usměvavá holčička, ale taky pěkná zlobivka. Když není po jejím, vědí to všichni široko daleko. 🙂

Představovala jsem si to celé asi moc jednoduše a naivně, ale první týdny, zejména šestinedělí, byly opravdu náročné, bez neustálé pomoci mé mamky a přítele bych to sama určitě nezvládla, jsem jim moc vděčná. Mamka je skvělá babička, která se pro nás rozkrájí. Přítel je bezvadný taťka, malou uspával, přebaloval, podílí se na všem, teď už je to náročnější, kvůli jeho nové práci se skoro nevidíme, ale i tak se snaží být s malou aspoň chvilku. Ze začátku jsem na vše měla svůj názor a nechtěla jsem dělat žádné kompromisy, ale postupem času jsem přeci jen poslechla rady okolí a slevila.

Látkujeme a během šestinedělí jsem přebalovala i několikrát za noc, malá, která mi usla při kojení, byla vzbuzena a poté už se jí nedařilo usnout a následovala klidně hodina i dvě uspávání, načež jsem uznala, že jedna papírovka na noc její zadeček ani naši planetu snad nezabije a vyspíme se všichni hned lépe. Kočárek jsem taky nechtěla, ale moje mamka si ho přála, tak byl koupen, ale pořád jsme s přítelem během těhotenství vykládali, jak je špatný, jak je v něm mimčo separovaný, že se tam dětem nelíbí a šátek jak je lepší a ejhle, Sofinka ho opravdu nesnáší a probrečí nám každou procházku od začátku do konce. Myslím, že jsem jí to vnukla a co jsem si přála, to mám, tak mi dobře, ona jen pěkně plní, o co jsme ji žádali. V šátku se jí napřed taky nelíbí, ale po chvilce spokojeně usne, nebo kouká po okolí, tak teď nosíme v něm všude.

S kojením bojujeme od začátku. Moc si přeji, abych ho mohla kojit aspoň první rok, původní plán byl klidně tři roky, ale nevím, jestli to takto zvládnu. Pláče, vzteká se a občas odmítá pít, ale přibírá krásně a jinak je čilá, tak hlady asi netrpí. Občas se cítím hodně sama, protože jsem celé dny jen s malou, od rána do večera jen my dvě, kamarádky děti nemají a nijak se ani nehrnou do návštěv, některé viděly párkrát, jiné ještě vůbec, nepřemlouvám, nevnucuji se, ale mrzí mě to. Plánuji nějaké aktivity, jako plavání a cvičení v mateřském centru, už jsem tam málem šla, ale mamka mě vždy přemluví, ať ještě počkám, že malá něco chytne. Chápu, že se o ni bojí, ale nemůžu ji zase separovat a držet jen doma, s mamkou se o tom nehádám, dělá pro mě až moc, ale myslím, že už malou někam vezmu, jinak doma zešílím. Za celé skoro 3 měsíce jsem byla jen o dvě ulice dál u našich, na druhé straně města u babičky a lítat po úřadech a pojišťovně a matrice.

Taky zjišťuji, jaký je problém mít přítele cizince, matrikářka požadovala tlumočníka k uznání otcovství a přeložený rodný list (absolutně nechápu proč, v RL je jeho jméno a kdy se narodil, čemu na tom nerozumí- cena přes tisíc korun překlad – rozumná cena, že?, tlumočení  taky pár set, když jsem říkala, že mu to můžu přeložit já, ale to nejde, protože nemám kulatý razítko od soudu, musí to být vše hezky úřední a zpoplatněný, no budiž), na porodný nárok taky nemáme, i když jsem sociální případ, protože tu nemá rok trvalý pobyt a na rodičovský příspěvek (sice je jen 500 kč měsíčně, ale taky by se hodilo) taky ne.  Ještě že ten rodičák mi dají, i když nejmenší možný rozdělený do 4 let, nejraději bych měla jen 3 a více peněz, ale nemohu si vybírat, když mám mimi hned po škole… no samé příjemné zprávy od úřadů. Ale co, hlavně, že Sofinka je zdravá, rodina je skvělá a podporuje mě, přítel je moc hodný na malou a dělá pro ni vše, takže si vlastně nemůžu stěžovat. Je to sice náročné, ale zároveň nejhezčí období mého života. Princezna je úžasná, když se směje a má dobrou náladu. A když se rozčiluje, tak taky. 🙂

Už si ani neumím představit život bez ní, je to nejcennější co mám.

Krásné dny s vašimi drobečky a dobrou náladu.

Napsal/a: Endlisek