I když synovi budou brzy 2 roky, stále mám v hlavě a v srdci ten pocit, když jsme se vrátili z porodnice. Všechno bylo tak jiné, proti tomu, když jsem rodila poprvé a vrátila se domů s miminkem. Podruhé člověk ví, do čeho jde, co ho čeká. Ale na druhou stranu má obavy – zvládnu 2 děti? Co dcera, nebude žárlit? Budu mít oba stejně ráda?
Mně se to ještě trochu zkomplikovalo tím, že dceři bylo 2,5 roku a mně hrozil předčasný porod a skoro 2 měsíce mě prakticky neviděla. Už v těhotenství se to ve mně všechno mlelo – mám být s ní a ohrozit miminko? Nebo se podřídit miminku, co se dere na svět a pak se snažit malé vše vynahradit?Po předčasném porodu byl malý ihned hospitalizován na JIP a já zažívala nejhorší chvíle svého života. Byla jsem šťastná, že to ne moc zdařilé těhotenství mám za sebou, malý že vypadá pořádku, ALE.
Neměla jsem u sebe ani jedno dítě. Malý byl na JIP, já poporodní komplikace, návrat domů v nedohlednu a já ležela a koukala se, jak ostatní maminky kojí svá miminka.
Já malého viděla pár vteřin po porodu a mohla jsem ho v zavinovačce chviličku podržet, než ho odnesli. Pak mi manžel přinesl alespoň fotky, jak je malý v inkubátoru. Já nebyla schopná na JIP dojít a tak jsem večer poprosila sestru, jestli by mě tam neodvezla na vozíku. Malého jsem poznala okamžitě. Byl totiž od narození celý tatínek – ležel na bříšku, spal s otevřeno pusou dokořán. Pohladila jsem aspoň inkubátor a nemohla se vynadívat.
Moc jsem si přála, aby ho mohla vidět i Lucinka, děti tam ale nesmí.
Podařilo se mi dostat na nadstandardní pokoj a přeci jen jsem si mohla Lucinku víc užívat, mohla mi vlézt do postele, mazlily jsme se. Chtěla brášku moc vidět a jedna zlatá sestra z JIP porušila pravidla a když u mě byl manžel s dcerou na návštěvě, přivezla nám Marečka asi na 10 minut na pokoj. To jsme byli poprvé všichni čtyři spolu.
Po 10 dnech malého propustili z JIP a dali nás konečně na společný pokoj. Pořád jsem seděla a dívala se na něj, jak na svatý obrázek.
Po 4 společných dnech nás pustili konečně domů, bylo 23. prosince a bylo to dost narychlo. Původně jsme chtěli slavit Vánoce opožděně, až se vrátíme z porodnice, s tím, že Lucinka je malá, na Vánoce se těšila, ale ještě neměla rozum z toho, kdy to přesně je. Takže manžel honem koupil stromeček, klobásy, udělal bramborový salát.
Pamatuji si, jak jsem po několika týdnech pobytu v nemocnici vyšla ven, jen v podzimním oblečení, v kterém jsem přijela, a ovanul mě mrazivý vzduch a všude bylo plno sněhu.
Úplně první pocit, který jsem měla doma, byl ten, že máme hrozně nízké stropy a několik dní jsem měla pocit, že na mě spadne strop a že máme doma všechno strašně barevné. Přeci jen když člověk jen leží a kouká na vysoký bílý strop, tak to na něm nějaké stopy zanechá.
Lucinka brášku vzala úplně úžasně, uvítala ho tím, že jsem ho položila do postýlky a ona šla do pokojíku pro plastového koníka a hodila ho po něm. Opatrně jsem jí vysvětlila, že to dělat nemůže a pak už byla prvotřídní chůva.
Vánoce 2010 byly prostě zatím nejkrásnější, které jsem kdy zažila.
Lussy
Napsal/a: Lussy
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
také smekám
Lussy úplně jsem si vzpoměla,jak jsme tady všechny držely palce ať to dopadne jak nejlíp a já se vlastně od té vaší těžké doby před tebou klaním,protože kolik ty vydržíš…..opravdu smekám 🙂 a také přeju Marečkovi a i celé Tvojí rodince už jen zdraví a štěstí 🙂
lussy tak stejně jako berulinka jsem u ve chvíli kdy vám sestřička přivezla miminko na pokoj aby jste se mohli všichni pokochat utírala slzu, abych mohla číst dál a neměla to rozmazané….
je neuvěřitelné jak to letí a moc ráda jsem si přečetla všechno znovu, i když jsem u toho byla tady na VD a jsem za to ráda….
jsi bezvadná mamča a i díky tomu co vím co musíš všechno absolvovat a už máš za sebou smeká a přeju aby bylo jen už lépe a lépe…
Lussy,tvůj článek je tak krásnej,až mi vehnal slzy do očí..i když tvůj příběh znám :-)..i tak je to dojemně napsaný a krásný :-).Máš pravdu,na mimčo se dlouho čeká a pak to neuvěřitelně rychle letí a než se otočíme,jdou do školky..prostě jak já říkám „děti stárnou a my rodiče mládnem “ 😀
no jo nuninka a já bych si tě spletla s kekunkou, ale nesedělo mi to právě…
Já porodila, taky předčasně, v březnu 🙂
nuninko,
ano, hrozně to letí ani se mi nechce věřit, že mu budou už dva 🙂
PetraO, já ani nevím, jestli jsem to ustála. Nějak jsem to přežila,ale nějak moc to mám v sobě „zakouslý“
Lien, ta třetí byla nuninka. Já porodila v prosince,Mošt v lednu a nuninka někdy potom, jestli se nepletu.
Lussy, taky si vzpomínám, jak jsem všechno s vámi prožívala, taktéž těhotná, do toho pak ještě i Moštík předčasně porodila a snad ještě někdo, teď mi nějak nedochází kdo. Jsem moc ráda, že jste to všichni ustáli jak nejlépe to šlo. Krásný článek i fotky.
Lussy, to si ani nedokážu představit prožít, to muselo být hrozné a náročné to ustát, toto člověk předem prostě neplánuje ä nemyslí na to, jinak by do toho snad ani nešel :-), naštěstí se konal štastným konec, ten nejhezčí dárek k Vánocům jste tehdy dostali.
Lusyy moc pěkné 🙂
Já si pořád pamatuji jak jsi tady psala o problémech které jsi měla a držela jsem ti všechny palce. Dopadlo to dobře a malý bude mít za chvíli dva roky 🙂
Mobile Sliding Menu