Právě tahle vtipná věta zazněla, když k nám domů zavítaly minulý týden neštovice. Mou tříapůlletou dcerku to tak potěšilo, že mi svou statečností málem vyrazila dech. Hned mě to přivedlo k zamyšlení, jak se dětské myšlení liší od toho dospěláckého.
Co všechno se od našich dětí můžeme každý den naučit. Nesmírně obdivuji jejich životní energii, spontánnost, nespoutanost, pozitivní přístup ke všemu novému. Často se jen zastavím a vnímám je. Doslova nasávám jejich životní styl a náhled na svět.
Ani neštovice nejsou problém
Kdekdo by možná prohlásil, že se chudinka „trápí“ s těmi ošklivými neštovicemi. Označení trápí by však má dcera v souvislosti s touto chorobou nikdy nevyslovila. Ona naprosto v pohodě prochází touto chorobou a raduje se z každého nového pupínku. A víte proč?
No přeci proto, že si ho pak hned může namazat tím tekutým pudrem a vypadat ještě víc jako dalmatin. Pojala to celé jako hru a díky tomu má její nemoc hladký průběh. Jsem v úžasu z té obrovské energie, která z ní tryská všemi směry. Místo aby vyžadovala podporu z mé strany, ještě mě dobíjí svým elánem. Paráda.
My dospělí máme strach ze všeho nového, co nás čeká.
Už dopředu vymýšlíme ty nejhorší scénáře, někdy se snad mezi sebou i předháníme, kdo vymyslí to úplně nejhrůznější.
Když komukoli z okolí prozradím, že dcera onemocněla neštovicemi, okamžitě se dostaví reakce: „A jéje, chudinka, to musí být hrozné. To teď nebude žádný život, navíc už je venku konečně krásně a vy musíte trčet doma!“
Já kouknu na vysmátou dcerku a odpovím: „Néé, proč? Adélka je v pohodě, nové pupínky vítá, neškrábe se, akorát si chce víc povídat. Jara si ještě užijeme. Hlavně že jsme spolu a doma! Vlastně nám nic nechybí.“
Máme na vybranou
Nemůžu si pomoci, ale opravdu vždy máme možnost výběru, jak svůj život a situace v něm vnímáme. A co si nakonec zvolíme je jen na nás.
Samozřejmě se nám přímo nabízí varianta „my jsme ti největší chudáčci, litujte nás“. Ale ruku na srdce, vyléčí nás takový přístup? Zlepší se díky tomu zdravotní stav dcery? Uzdraví se dříve? Zabráníme tak přenosu neštovic na druhou dcerku?
Jednoznačně ne. Právě naopak, dny se budou táhnout pomaloučku, budeme se cítit otrávené a unavené, snad se náš život kvůli tomu na chvilku i skoro zastaví.
Stačí změnit úhel pohledu
Přitom se na to můžeme podívat z druhé strany a těšit se z toho nezastavitelného vývoje.
Zavzpomínat si, jak čas letí, nedávno byla dcerka ještě v peřince a už má neštovice. Jsou jí právě něco přes 3 roky, což je ideální čas pro tohle onemocnění. Děti ho v tomhle věku snáší opravdu dobře, což každý den vidím. Uplyne 14 dní a nemoc bude pryč. Hlavní přece je, že máme jedna druhou a trávíme čas společně.
Díky tomu mám jedinečnou možnost nechat se vtáhnout do světa úžasného dětského myšlení a naučit se radovat z maličkostí, které jsem už možná pro svůj velký svět přestala vnímat. Učím se sdílet reakce svých dětí a na místo: „Ale ne, ach jo,“ říct „Jupí, hurá“ jako moje děti.
Zbavuji se postupně svých předsudků a přesvědčení a dovoluji sama sobě vytvořit si nové, jiné, pozitivnější.
Pojďme do jejich světa
Kdysi jsme my všichni dokázali myslet otevřeně a přijímat vše užitečné a přínosné ze svého okolí i z nás samotných. Nevím, kdy přesně jsme tuto schopnost velmi omezili ba dokonce i ztratili. Snad nás to naučil život a lidé v něm. S našimi dětmi se nám znovu otevírá ta brána plná radosti, smíchu a bezprostřednosti. Neváhejme ani chvilku a pojďme do světa plného kouzel.
Obyčejný náhled dokáže divy
Když jednu a tu samou věc děláme s odhodláním a úsměvem nebo s hořkostí a pocity marnosti, je v tom obrovský rozdíl.
V prvém případě si můžeme užít opravdu cokoli od ranního probuzení přes dopolední dovádění až po nepovedenou odpolední procházku kvůli dešti.
Ve druhém případě nás otráví už „Dobré ráno, mami.“ Místo abychom se společně těšili z nového společného dne, který máme před sebou, nejradši bychom neviděli ani sebe, ani své děti.
Jistěže na každého občas padne splín a skoro nic se nedaří. Důležité je nelpět na maličkostech a radovat se z toho nádherného celku, naší rodiny. Uvědomit si, jaké obrovské štěstí nás potkalo, kolik je mezi námi lásky, co všechno jsme společně už prožili a co nás ještě čeká.
Už se přestaňme bát toho všeho tam v dálce před námi, prožívejme raději naplno každou sekundu tady a teď.
Budoucnost můžeme kdykoli změnit
Když budeme chtít, stačí se aktivně zapojit do svého života.
Naopak vzpomínky už v nás zůstanou napořád takové, jak jsme je prožili.
