Madlenka

24. 10. tomu bylo pět let, kdy se narodila ve 23.55 hodv Plzni ve fakultní nemocnici moje první dcera Madlenka.Těhotenství bylo krásné, pohodové, mažel i všichni ostatní mě obskakovali a společně jsme se těšili na první miminko v rodině, nakupovali jsme věcičky, složitě vybírali kočárek, s maminkou i tetou jsme řešili porod… a všichni jsme čekali…

Madlenka měla přijít na svět 14. 10.,tehdy už se mě nikdo na nic jiného neptal než jestli už a já byla stále nervóznější, když jsem přenášela týden, přijali mě do nemocnice, kde začali porod vyvolávat. Rodila jsem 28 hodin a byla rekordmankou nově otevřeného gynekologicko-porodnického oddělení v Plzni, protože déle tam přede mnou ještě nikdo nerodil. Po několika oxytocinových kapačkách jsem se konečně začala otevírat a pak to šlo rychle,tlačil se mnou celý sál… a najednou byla na světě, dokonalá holčička, měla nožičky, ručičky, měla všechno, najednou byla všechna bolest pryč a já nemohla uvěřit, že něco tak dokonalého, hotového jsem ještě před chvílí měla v břiše.

A tím to začalo. V šest ráno mi dovezli miminko na pokoj a už jsem se ho nezbavila:-) První euforii střídaly obavy, nastaly problémy s kojením, prsa jsem měla jako z kamene a ukrutně mě bolely, malá brečela, protože neměla mlíčko a z nalitých prsou neuměla sát, bála jsem se na ni sáhnout, abych jí nějak neublížila, hlavička jí visela a já pochopila, že tohle nebude žádná sranda… No nebyla… Na cestu z porodnice ji musel obléknout manžel, já nebyla schopná, rozbrečel mě každý dle mě křivý pohled.

Madlenka začala brečet v pět večer a přestávala v osm a v deset byla vzhůru znovu. Byla jsem zoufalá, nevyspalá, unavená s pocitem, že jsem zklamala. Celé dny jsem jen kojila, přebalovala, jediný způsob, jak malou uspat přes den, bylo ji naložit do kočárku a jezdit, v okamžiku zastavení spustila pláč. Nebylo to nic příjemného,venku byla zima, já byla neskutečně unavená. Nebýt manžela a mojí maminky, nevím jak bych to zvládla. Pláč ale neustával, malá brečela i přes den, navíc nekakala a stále zvracela. Okamžitě nás poslali do nemocnice a konstatovali zauzlení střev, proto ten pláč. Musela okamžitě na operaci. Naše přítomnost je prý naprosto zbytečná, a tak nás poslali domů, během operace i týdenního pobytu Madlenky na JIP jsem si připadala jako pod vlivem nějakých omamných léků. Všechno připomínající miminko, které má být tu a není, jsem odnesla… Miminkovský koš, kočárek, přesto jsem ji všude viděla, cítila, když jsem přijela do nemocnice, pohled na bezvládné tělíčko se spoustou hadiček byl nesnesitelný. Nevím, jak jsme ten týden přežili, ale přežili.

Po týdnu malou odpojili a převezli na oddělení, kde už jsem mohla být s ní, všechno se hojilo dobře, malá brzy začala pít a my se přesně na konci mého šestinedělí vrátily domů. Najednou se všechno změnilo, malá sice plakala jako každé miminko, ale já věděla, že to není nic proti tomu, že mi mohla umřít, že jsem ji nemusela mít, jak málo stačilo. Začala jsem si užívat každý den, každou minutu. Dnes je Madlence pět let, je to zdravá, krásná holčička, jen malá jizva na bříšku připomíná peklo, kterým jsme si prošly.

V listopadu 2010 dostala sestřičku Emičku, narodila se přesně o tři roky a týden později než Madlenka, měla jsme hrůzu, aby se to neopakovalo, ale neopakovalo… Ale o prvních dnech s Emičkou, když máte doma navíc tříleté dítě, které je zvyklé mít maminku jen pro sebe, zase někdy příště…

Napsal/a: Petra Š