Studovala jsem na střední zdravotnickou školu. Netušila jsem, kam mě příležitosti zanesou a co budu doopravdy v životě dělat. Věděla jsem jediné. Hned po škole chci děti. Tři!
Zatím jsem maminkou jedináčka. Dcerky Magdalénky. Jako každá maminka si o ní myslím, že je nejkrásnější, nejšikovnější, nejchytřejší dítě pod sluncem. Prostě dokonalá. Ale vždycky to tak nebylo. Vždycky byla nej, nej, nej… ale já to tak neviděla.Moje první dny v roli matky byly šílené, dlouhé, nekonečné. Neměla jsem nijak jednoduchý nebo obyčejný porod. Po 21 hodinách jsem porodila císařským řezem v celkové anestézii. Dva dny jsem ležela sama bez svého vysněného děťátka na jednotce intenzivní péče. Dcerku jsem viděla až po šesti hodinách. Kde byla celou dobu moje holčička? Mezitím, co já jsem spala? Měla jsem být s ní. Od první minuty až po zbytek jejího života. V hlavě mi znělo jen to, že špatná jsem matka! Nosily mi ji vždy jen na kojení po třech hodinách. Sestřičky mi ji ani nedaly pochovat. Jednou rukou držela moji dcerku a druhou rukou mé ňadro. Ještě dnes se mi derou slzy do očí, když na to vzpomínám.
Po třech dnech jsme byly konečně spolu. Moc jsme si nerozuměly. Ačkoliv Magdalénka spinkala celý den a všechny naše návštěvy ji chválily, jak je hodná a klidná, celé noci proplakala. Po chodbách jsme nachodily kilometry. Byla jsem unavená. Myslela jsem na jediné. Jsem špatná matka! Nevěděla jsem, co ode mě ta moje holčička chce? Pokoj jsem sdílela s maminkou, jejíž dcerka se jmenovala Hanička. Nikdy na to jméno nezapomenu. Ty dvě spolu byly jako reklama na šťastnou rodinu. V jednom kuse se k sobě tulily a špitaly si. Nechápala jsem.
Konečně jsme jely domů. Tatínek si nás pyšně odvážel. Doma to bylo ještě horší. Pláč, ublinkávání, pláč, zvracení. Kojení nám nešlo. Vůbec. Byla jsem zoufalá. Tak moc jsem chtěla kojit. Říkala jsem si, v práci učím maminky, jak kojit nedonošený drobečky a sama nejsem schopná nakrmit své vlastní dítě. Jsem špatná matka!
Vzpomínám na jeden překrásný a zlomový moment. Dcerka ležela v postýlce, byly jí asi dva týdny a plakala ze spaní. Ručičky měla položené na očičkách a vzlykala. Manžel mi říká : „Chudinka malá, co se jí asi zdá? Já ji probudím. “ „Ne!“ zakřičela jsem, „buď rád, že spí.“ Můj manžel je úžasný. Nikdy mě neposlouchal. Probudil ji. A pochoval. Podíval se na mě a dětským hláskem, řekl : „Maminko, co se děje, proč jsi smutná ?“ Držel Madlence ručičku a spolu ukazovali na mě.
Poprvé mě oslovil jako maminku. Mámu, co má dítě. A já se rozbrečela. Něco bylo špatně. Všechno bylo špatně. Já byla špatná. Špatná máma. Porod pro mě nebyl žádný euforický zážitek. Kojení mě nenaplňovalo. Brečící dítě mě nedělalo šťastnou. Nechovala jsem malou, když jsem nemusela. Nemazlila jsem se s ní. Nepovídala si s ní. Nebyla jsem správná matka.
Po dlouhé rozmluvě s manželem a po spoustě posmrkaných kapesnících jsme zašly k mé lékařce na gynekologii. „Poporodní deprese,“ tak zněl verdikt. Rozplakal jsem se. Opět a zase.
Léky k zastavení produkce mléka zabraly za 3 dny. S tvorbou mléka klesla i hladina hormonů. Začala jsem svou dcerku opravdu poznávat. Usmívala jsem se na ni. Chovala si ji. Dokonce jsem jí i zpívala. Trvalo mi asi dva měsíce než jsem se naučila mít svou dcerku ráda. Bylo to těžké. Ale zvládly jsme to.
Dnes, když dvouletou Madlenku ukládám ke spánku a říkám jí naše obvyklé „hezky se vyspinkej, nech si něco hezkého zdát, nezapomeň, že tě miluju, uvidíme se zítra, dobrou,“ jsem celá unešená z toho, že mi odpovídá :“ Mitutu mamo!“
Nejsem si dodnes jistá, kde byla chyba. Komplikovaný porod? Nedostatečný první kontakt? Moje neschopnost? Všechno dohromady? Nevím.
Je smutné, že dnes v době zázraků na počkání se tak málo mluví právě o něčem, jako je poporodní deprese. Mám pocit, že pokud z toho nekouká senzacechtivá událost, nikoho to nezajímá. Ale maminky s poporodní depresí nejsou jen ty, které odloží dítě v lepším případě do Babyboxu. Jsou to obyčejné ženy. Zklamané. Smutné. Zoufalé. Zmatené. Uplakané. Unavené. Mají pocit, že nesplňují nic, co se od nich očekává. Co by mělo být samozřejmé. A ze všeho nejhorší jsou ty výčitky, co vám zní v hlavě.
Dneska už to neřeším. Jsem vděčná svému manželovi za všechno, co pro nás udělal a co pro nás dělá dodnes. Moc ho za to obdivuji. Ale nejvíc jsem vděčná své dceři Magdalénce za to, jaká je. A takovou ji miluji. Věřím, že to nebude trvat dlouho a v dětském pokojíčku bude zapotřebí další postýlka.
S láskou, šťasná máma.
Napsal/a: peetrunka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)
Podívejte se na tento odkaz možná Vám to pomůže jít dál http://zenyzenam.cz/online/ je to úžasné…, aby jsme věděli, že jsme dokonalé a skvělé právě takové jáké jsme a nemáme se obviňovat, že nejsme ve všem nej… jak od nás očekává okolí.
Péti, moc hezky je to napsané. Bulím. Máte můj velký obdiv, že jste vše takhle perfektně zvládla, ikdyž jak píšete, velkou oporou byl manžel a rodina. I já jsem tedy neměla zrovna krásné začátky, porod císařem jako u Vás a první tři dny jsem malou viděla přesně jen na kojení, když zrovna byl čas mi ji přinést. Kojení jsem chtěla vzdát už v porodnici a prosila sestry, ať malé něco dají, že má hlad a brečí. Mléko mi teklo i ušima, ale prostě nám to spolu moc nešlo. Malá hodně zhubla a já z toho měla nervy, že nás nepustí domů, že mi zhubně potom doma, až nás pustí atd. prostě obavy. No trvalo to asi 14 dní, než se nervy uklidnily a malá začala konečně pěkně přibývat na váze (později až dost :-)) Měla jsem také divné myšlenky, že je něco špatně. Přesně jak píšete, mělo by se více mluvit o těchto stavech, aby nastávající maminky věděly, že to nemusí být vše tak růžové, jak to všude píšou, zobrazují a říkají. Mám ve svém okolí pár známých, které skončily dokonce s laktační psychózou od dítěte úplně odloučené a musely se léčit. Člověk neví, jak jeho tělo, mozek zareaguje a možná by právě větší informovanost v tomhle směru pomohla.
Jinak gratuluju, že jste všechno takhle zvládla a přeji hodně společných šťastných chvil s Madlenkou a rodinou. Karolína
zikminka
Přiznávám, i já pláču ještě dnes když o tom mluvím….ale Vás jsem rozhodně rozplakat nechtěla .o) Život není vždycky lehký, ale s odstupem vidím, že tohle byla jen malá kapka smutku v moři štěstí, které se svými dětmi prožíváme…Moc děkuji.
Lien
Jsem vděčná za takovou velkou pochvalu…..samozřejmně že o krásných chvílích se píše lehčeji. A uznávám, že jde o trošku deprimující téma…ale přesně jste mě pochopila…i o tomhle by se mělo mluvit, i když to není krásné, zábavné a vtipné. Děkuji Vám.
collette
Ahojky….děkuji za názor, je to jak píšeš. Radši se o tom nemluví. Od Tebe si toho moc vážím. Jednak jsi skvělá a zábavná maminka….a jsem ráda i za chválu od spisovatelky .o) Jsi opravdu skvělá, děkuji.
Helené….
však já si to dobře pamatuji, jak jsi mi to povídala .o( A musím říct, že s tím, co jste si s Alim zažili to bylo určitě ještě o dost složitější. Zvládla jsi to na jedničku. Já ani nevím, jak bych se poprala ještě k tomu všemu se zdr.problémama a alergiema .o(
Děkuji za pochvalu a názor, od Tebe to obvzlášť zahřeje u srdíčka .o)
Posíláme Vám s Majdou pusinku…
Moc Všem děkuji za komentáře…
Jak mnohé z Vás píší, je to těžké. Je těžké si to přiznat, ale hlavně o mluvit. Styděla jsem se za to, že „nemám“ ráda svoje dítě. Tak by to podle všech nastavených konvencí být nemělo….na jednu stranu se maminkám nedivím, že si to nechávají pro sebe. Na druhou stranu, to je přesně ten důvod, proč to potom TY PO NÁS mají o tolik těžší .o(
Moc si vážím Vašich názorů…děkuji .o)
Holky moje.. začátek pro vás nebyl moc lehký, ale vše jste zvládly, jste obě moc velké šikulky a jsem na vás obě moc pyšná 🙂 jsem moooc ráda, že vás znám. Mám vás MOC ráda :-* M.
Ahojky péti,
je dobře, že o tom píšeš, však i já zpočátku neprožívala žádné supereufórie… řvala jsem kvůli kojení.. ale bojovali jsme moc moc moc… nakonec, když jsem se vyprdla na rady lékařů se kojení začlo dařit a vyhráli jsme 🙂 ale měla jsem to podobné, jako ty, dítě fůrt řvalo, ve dne v noci, samé návštěvy u ,lékařů, kteří dobré zprávy nenosili… 😀 😀 se dnes směji, ale prve mi do smíchu fakt nebylo… únava, děsná, udělala své… chybí nám ty zkušené u nás v domě, které už vědí, mají zkušenost a dokážou i pomoci 🙂 ale my jsme doma sami viď… Uronila jsem slzu u tvého článku, je dobře, že píšeš i o tomhle… i mě napadaly myšlenky, že ho odnesu do babyboxu, protože už prostě nemůžu dál, zcela vyčerpaná a zoufalá… ale něco hluboko ve mě mi říkalo, že jen já vím, že jsem nejlepší máma na světě a ať si každý říká, co chce říká… ať se píše, co se píše, jen já jsem matkou svému drobečkovi… každá to máme hluboko v sobě… drží nás to nad vodou 🙂 manžel mi také hodně, opravdu hodně pomáhal a kdybych měla nějakého troubu, bůhví, jak by to celé dopadlo.. Avšak, silné nemusíme být jen my sami matky – moc důležitá je rodina jako celek – to, jaké máme manžely 🙂 🙂 to je síla !!! To je skvělé !!! 🙂 Ani nevíš, jak moc ti manžela přeji !!! 🙂 🙂 🙂 Jste oba skvělí 🙂 nemusíš být na včechno přeci sama 🙂 🙂 a to je moc moc krásné 🙂 🙂 🙂 hodíte se k sobě a doplňujete se, v čem je jeden slabý, druhý pomůže 🙂 Přeji vám dalšího drobečka a neboj se ničeho, už víš jak na ty drobky uřvaný !!! 😀 s Láskou Helené Heart 😉
Péťo,
já myslím, že super:o)
Proč myslíš, že se ani v dnešní době moc nemluví na téma poporodní deprese? Protože:
a)poporodní deprese? To se mně netýká. A co mě netýká, to mě nezajímá. To je naprosto běžný přístup.
b)Maminky, které jí procházejí jsou mimo samy ze sebe, plné výčitek. Mám miminko, měla bych ho nezměrně milovat a být na vrcholu blaha. Nemiluji ho a jsem nenaladěná. A tak docházejí, stejně jako Ty, k jedinému možnému závěru: jsem špatná máma. A o tom se přece nemluví. Co by lidé řekli? Být „špatnou mámou“ není v kurzu. Tak to dusí v sobě.
c) Když o tom nemluví maminka a na otázku okolí odpovídá „nic mi není“, pak je jejich jedinou nadějí někdo všímavý z toho okolí, kdo o tom něco ví. Ale to bývá málokdy.
d) Deprese, stejně jako kterákoliv jiná duševní porucha, má bohužel dodnes nádech stigmatu. A jsme na začátku – o tom se nemluví.
Buď pyšná na sebe, že jsi (i když s odstupem) schopná o tom mluvit. Buď pyšná na sebe a svého muže, jak úžasně jste to zvládli! A v druhém a třetím dílu už budete přiopraveni. A možná právě proto se vám to vyhne:o)
Pro mě jednoznačně nejlepší článek v soutěži :-). Opravdu je třeba zveřejňovat takové zkušenosti. Všichni čteme a víme, jaký má být úžasný porod, super kojení, jak správná maminka se u všeho rozplývá a když to tak není člověk se cítí jako jediný, který to nezvládl.
Opravdu krásně napsaný a hlavně tématicky velice přínosný článek. Škoda, že nemůžu bodovat dvakrát :-P.
Přeju moc štěstí celé vaší rodince a věř, že i Madlenka si vybrala takovou zkušenost, že je to pro její růst a nejlepší možný vývoj. Výčitky nejsou na místě, vybrala si takovou maminku, aby s ní nutnou zkušenost dokázala prožít a přežít, jedině tak se může dále rozvíjet.
nemůžu ani napsat, protože zase bulím… 🙁
krásně napsané a jsi úžasná, že jsi to zvládla, že si to dokážeš přiznat a ještě ke všemu máš úžasného taťku 🙂 tak se sržte a jen tak dál… spokojenost a štěstí i nadále!
Krásně napsáno,Peti..jsi šikulka,vlastně jste!! máš skvělou oporu v manželovi a i v nádherné Madlence!!!! jen tak dál a ať vám to vyjde brzo s mimískem!!:)
je tezke o tom mluvit a kdyby bylo vic maminek jako ty, mozna by to pro ty ostatni bylo snesitelnejsi.
zadne vycitky ! obdiv ze jsi to dokazala a ze jste to VSICHNI zvladli !
Nadherne napsano!!!!Uplne me mrazi!!!!!! Mas uzasneho manzela kterej te v tu tezkou chvili podrzel,coz je super!!!! Tak by to vzdy melo byt!!!! Magdalenka je uzasna krasna holcicka!!!!Drzim moc palecky at to vse pokracuje jak si vy prejete!!! a at Majdi ma brzy segru nebo brasku:)
Kaci11040
Moc děkuji za pochvalu, to je právě to nejhorší…nikdo o tom moc nemluví. A o čem se nemluví, jakoby nebylo. A když je, má pak člověk pocit, že je něco špatně…ještě jednou moc děkuji.
Pavlinkav
Přesně jak píšete, doslova .o) Moc děkuji za krásné přáníčko.
bamiska
Díky, to mám….člověk si málokdy uvědomuje, jak velkou oporou nám lidé kolem nás jsou. Jsem vděčná svému manželovi, za spoustu věcí.o)
Někdy poporodní deprese dokáže napáchat neuvěřitelné věci, a nikdo ku pomoci! 🙁 Gratuluji k úspěšnému zvládnutí, krásné dceři a bezva chlapovi… Ať se daří! …mimochodem, moc pěkně napsaný článěk! 🙂
Někdy je holt všechno úplně jinak, než si mamča v těhotenství vysní 😉 Ale opravdu jste to zvládli na jedničku a potvrdili to, že důležitá je spokojená máma, ne kojení nebo kočárek za neskutečné peníze…
Držím pěsti, aby byla brzo potřeba ta druhá postýlka a tentokrát aby bylo od začátku všechno podle vašich představ!
magdalenka je krásná holčička, máš vedle sebe bezvadného chlapa a nepříjemný začátek jste zvládli….je to moc dobře, že jsi v tu chvíli měla takovou oporu….a přeji brzy sourozence 😀
Mobile Sliding Menu