Jdu po ulici a dívám se kolem sebe… vidím maminku s kočárkem. Zamyslím se: „Jaká asi budu máma já?“
Bylo mi něco přes devatenáct, když jsem si poprvé položila tuhle otázku…
Jenže já jsem to vzala trošku od konce :)!!! Že by natruc?
Ne, jen souhra náhod! Ale o tom už prostě život je, o náhodách!
Když jsem zjistila, že bych mohla čekat miminko, polil mě studenej pot. Ta představa, jak to řeknu doma, mě děsila!
Nemohla jsem spát, dokonce jsem přemejšlela o potratu!!! Ale ne z vlastního přesvědčení, moje srdíčko to maličké stvoření chtělo! Měla jsem jen děsnej strach!!!
Můj přítel (teď už manžel), kterej je mimochodem jen o rok starší než já, vzal tu novinku o mém těhotenství nadmíru dobře. Dalo by se říct, že byl šťastnej, když jsem mu to řekla. Málokterej kluk v jeho věku by se k tomu tak krásně postavil.
Když jsem viděla tu radost v jeho očích a cítila jeho oporu, bylo mi jasné, že si maličké nechám!!!
Chci ho a budu za něj bojovat!!!
Přišel den D a já se odhodlala svojí mámě povědět pravdu! Nakonec to ze mě vypadlo, dodneška ani nevím jak… ale máma mě ani trošku nepřekvapila. Bylo to přesně tak, jak jsem očekávala – nadávky, výčitky, hádky!!! Nakonec nemluvení a opovrhování! Moc dlouho jsem to nevydržela a z domu po jedné hádce utekla!
Nikdy jsem nechtěla odejít ve zlém, ale když to jinak nešlo :(!!!
Někdy bych chtěla vrátit čas… sednout si a o všem si v klidu popovídat, jenže to bych asi chtěla moc!
Došlo to tak daleko, že mi moje rodina nechtěla ani přijít na svatbu! Bylo mi smutno! Přemejšlela jsem nad tím, co jsem provedla tak hroznýho, ale nic mě nenapadalo! Snad jen to, že jsem moc milovala svýho kluka! A MILUJU ho ještě víc!!!
Přišlo přemlouvání a prošení, nakonec se mi na svatbě ukázali, ale vztahy mezi náma se nijak nezlepšily.
Dlouho mě to trápilo, ale pak jsem si řekla, že už na to prostě musím zapomenout a soustředit se na svou vlastní rodinu!
18. října roku 2005, přesně v 16:22 se nám narodil náš krásnej kluk – Tomášek. Manžel mě neopustil ani tentokrát, stál vedle mě a pevně mi tiskl ruku. Když mi pak dala sestřička našeho drobečka do náruče, byla jsem ta nejšťastnější mamča na světě.
Vždycky, když se podívám do jeho rozesmátý tvářičky, tak se stydím za to, že jsem vůbec přemýšlela o možnosti potratu, ale zároveň jsem na sebe i tak trošku hrdá… ptáte se proč?
Protože je mi dvacet a mám svou vlastní rodinu!!!
Napsal/a: Máša
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (21 vyjádření)
Ahojky fakt krásnej článek,mamina se umoudří dojde jí,že to jednou stejně muselo přijít to,že otěhotníš. Tvůj manžel bude rozumnej podle toho co jsem četla a toho si važ a taky si važ toho malého človíčka,kterému si dala život. Mě je teď 18 a asi čekám miminko,není to ještě jisté ale příznaky jsou příští týden si udělám těh.test.Mám staršího přítele takže kdybych byla,snad by to vzal ale věřím v to že ano,on sám si malé moc přeje.Akorát rodiče s těma je to vždy o něco težší :o( .No držím ti pěstičky a přeju samé štěstíčko